Člověk obdělávající zemi naráží na kamení, leká se nebeských vod nebo si je přeje, a tím komunikuje, rozšiřuje se a otvírá světlu. A každý jeho krok má ozvuk. Stejně je tomu s modlitbou a pravidly kultu, která ti přikazují kráčet právě tudy a nutí tě, abys byl buď věrný, nebo podváděl a poznal tak mír nebo výčitky.
Antoine de Saint-Exupéry, Citadela

Vrchol Everestu je vždycky hodně otázkou štěstí a náhody

[?]S pražským primátorem MUDr. Pavlem Bémem se potkáváme na otevření výstavy „Magický Himaláj“ v Terminálu 2 v pondělí 16. června 2008. Pane primátore, není závist jako závist. Ale asi nejsem sám, kdo vám (i když možná trochu jinak) závidí, že jste stanul na nejvyšším bodu naší planety, protože mně se tak maximálně podařilo propadnout se do ledovcové trhliny na Ťan-Šanu a zůstat v ní trčet za rozevřené lokty, protože jsem zrovna hrál na zobcovou flétnu nebo zůstat viset na cepínu vprostřed sněhové stěny pod vrcholem Huascáranu, která se záhy poté, co jsem si v ní hodinku zdřímnul, zřítila. Pane primátore, stanout až nahoře, krom vynikající fyzické a psychické kondice a štěstí, jistě vyžaduje obrovskou pokoru před přírodou a osudem. Podle mého názoru je tato výstava nejen o kulturách podhimalájských etnik, ale i o této duchovní dimenzi.
Život ve velehorách, natož dosažení nejvyššího bodu naší planety, je vždy podmíněn kombinací vynikající fyzické kondice, psychických sil, schopnosti překonávat překážky – jít na hranici svých vlastních možností. Je otázkou nekonečné vůle, a na druhé straně zachování zdravého rozumu. Elementárního pudu sebezáchovy, bez kterého se žádný horolezec dlouhodobě nemůže obejít, a který je základním předpokladem toho, že přežije. A také je věcí obrovské pokory před vlastní horou, před duchovní silou i božstvy, které horu obývají. A samozřejmě je to i otázka štěstí a náhody. Není žádným tajemstvím, že na vrcholu Mt. Everestu, ve výškách nad osm tisíc metrů je obrovským problémem počasí. Panuje tam obrovský mráz, jehož koeficient je umocňován povětšinou tam řádícími vichřicemi o rychlosti sta a více kilometrů v hodině. K tomu je nutno přidat nízký parciální tlak kyslíku nad zónou smrti. Z objektivních rizik, kterých je velké množství, je zřejmé, že podívat se na vrchol Everestu je vždycky hodně otázkou štěstí a náhody.

Zmínil jste elementární pud sebezáchovy, a mně připadá, že na české politické scéně je málo politiků, kteří jej mají.
Dovolím si s Vámi nesouhlasit. Já si myslím, že paradoxně v české politice je hodně politiků, kteří mají pud sebezáchovy, jenž jim často brání říkat a dělat odvážné věci. Nezřídka je nutí k těžko obhajitelným kompromisům a jisté dávce politického populismu, který samozřejmě k politice patří všude na světě. Často bývá zdrojem a základem mnoha špatných rozhodnutí a ve finále postojů, jež nepřináší dlouhodobou důvěru v politiku obecně. Naopak si myslím, že většina politiků netrpí nedostatkem pudu sebezáchovy, ale nedostatkem odvahy. Byť existují i výjimky, které tím že z hlavního proudu vybočují, často plní první stránky novin a jsou předmětem mnoha mediálních debat.

Pane doktore, hovoříme v odletové hale Terminálu 2 pražského letiště, která by mohla být jednou z hrdostí Prahy i jejího primátora.
Nejen Terminál 2. Jsem přesvědčen, že mezinárodní letiště Praha-Ruzyně, kromě toho, že je nejrychleji se rozvíjejícím letištěm ve střední Evropě, a toho, že je branou do Prahy a České republiky, kterou každým rokem projde o nějaký ten milion cestujících víc (loni to již bylo přes třináct), je nepochybně místem, jež může nabídnout kus poznání jiných kultur, zpříjemnit čekání na letadlo, inspirovat. K tomuto účelu má sloužit i tato, v našich zeměpisných šířkách naprosto unikátní, originální výstava „Magický Himaláj“.

• www.praha-mesto.cz
• www.prg.aero
• www.livingstone.cz