To, že naši společnost do jisté míry řídí hlupáci, je alarmující!

Ing. František Laudát

Národní ekonomická rada vlády sestavila poměrně rozsáhlý materiál. Ovšem to, na čem stavím naději naší země, je tam zmíněno pouze v několika větách. Materiál je napsán ve stylu: „Státe, udělej. Státe, zařiď. Státe, zlepši to a to…“ Já neříkám, že to není důležité. Ale platí jedna zcela základní premisa: V žádné zemi na světě veřejný sektor nevybudoval prosperující společnost. I v zemích, kde je dnes dobrá funkční veřejná správa, tato vznikla na hodnotách, které vytvořil sektor privátní. Určitě ne na ekonomické potěmikiádě přebujelého sociálního státu, v němž chuť nepracovat je hendikepem, který je třeba zadotovat z veřejných zdrojů. Čím dřív přestaneme otálet a vrátíme se ke skutečnému kapitalismu, tím méně bolestná bude naše budoucnost.

S místopředsedou Hospodářského výboru Parlamentu České republiky Ing. Františkem Laudátem se potkáváme 7. března 2012.
Pane poslanče, patron Všudybylu Jan Amos Komenský má letos 420. výročí.
Je zajímavé, že ať si vezmete Komenského, Masaryka a další humanisty našeho národa, jejich myšlenky se hodí i na dnešek. Zrovna dnes byl vzpomínán výrok Tomáše Bati, jehož plnou citaci jste kdysi použil pro úvodník Všudybylu: „To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.“ (Viz www.e-vsudybyl.cz, název úvodníku: „Na nerovnost velikou naříkali“.) Je stoprocentně trefný. Jestli si vezmete, co se děje ve světě, kdy západoevropští politici kvůli zvolení zadlužují své země na plnění fantasmagorických slibů… Kdy jimi nadělané dluhy bude splácet řada generací obyvatel dávno po tom, co ti, kteří je nadělali, nebudou. A nemají jak tomu zabránit, už proto, že mnozí z nich se doposud ani nenarodili…To je těžký morální problém. A je mi líto, že i dneska některé, zejména levicové strany a odboráři s tím nechtějí dát pokoj. Já to považuji za velice nemravnou kategorii chování v politice. Nejen Komenský. Vůbec by stálo za to oprášit myšlenky takovýchto lidí. Před několika lety pro mne byla objevná přednáška, která se v Praze v Obecním domě udála pod záštitou Václava Klause, o tom, jak úžasné věci psal Karel Havlíček Borovský o ekonomice. Platí i dneska. Jenomže ani politici ani ekonomové je nechtějí reflektovat, a proto je svět dneska tam, kde je.

Zmínil jste Obecní dům. Ten má letos sté výročí. Právě v něm byla vyhlášena Republika československá a zasedal náš první parlament.
Ano, 12. ledna 2012, což se odehrálo skoro v tichosti. Přitom Obecní dům je ikonou našeho národovectví. Některé věci jsou nám dnes už spíš úsměvné. Společnost i vnímání pojmu národ se posunuly hodně jinam. Nicméně pořád stojí za to připomínat si ideály, na kterých naše republika vznikla. Samozřejmě, teď i v rámci sjednocující se Evropy prosakuje frustrace a zaznívají názory, že rozbití Rakouska-Uherska bylo chybou. Na jedné straně jsou stmelovací tendence, jejichž skutečným hnacím motorem je globalizace – zájem vytvářet velký bezbariérový trh. Na druhé si asi každý povšimne, že se národy, v té rovině mravní, začínají zapouzdřovat. Vezměte si krvavý rozpad Jugoslávie. Mají s tím problémy i ve Španělsku (s Basky) nebo v Itálii (severní Itálie versus jižní). Pnutí mají i Rakousko s Itálií ohledně Jižního Tyrolska. V jednom z tamních hotelů mne zarazil nápis: „Süd Tyrol nicht Italien!“ Bojím se, aby se Evropa jako celek nezačala rozpadat. Řada takových pnutí by totiž mohla skončit silovými konflikty a expozicemi nevraživosti.

Ještě ke Komenskému, a to ve vztahu k vašemu působení na Akademii věd České republiky. V minulém vydání Všudybylu jak generální ředitel Sněžky Náchod Miloslav Čermák, tak viceprezident Svazu průmyslu České republiky pro výzkum, vývoj, inovace, vzdělávání Jiří Cienciala a prezident České manažerské asociace Pavel Kafka otevřeli téma konkurenceschop­nosti.
V polovině loňského roku jsme v rámci TOP 09 začali zpracovávat vizi České republiky. První na řadě byla konkurenceschop­nost. Tento pojem je používán tak často, že ho pomalu nikdo nebude brát vážně, obdobně jako boj s korupcí. Česká republika má před sebou dvě existenciální výzvy: První, zachovat zdravé životní prostředí pro generace po nás. Druhá, fatální, stárnoucí populace. Když se podíváte na českou ekonomiku, přibližování k vyspělým světovým ekonomikám, ke kterému docházelo v devadesátých letech minulého století, po roce 2002 zamrzlo. Některé země se nám opět začaly vzdalovat. Především Německo. Hrubý domácí produkt naší země dosahuje cca 3,6 bilionu korun a nijak se nevyvíjí. V minulém a předminulém století byly ve světě podniknuty rozsáhlé výzkumy, které ukázaly, že zhruba třetina států světa cykluje svoji ekonomiku. Když je hospodářské oživení, rostou a pak se na nějaké úrovni přibrzdí. V depresi občas i o něco klesnou. Jen deset procent z nich prošlo něčím, čemu se říká „start up“, znovunastartování ekonomiky, její vykopnutí na vyšší úroveň. České republice nezbývá nic jiného. Ta šance se odehrává na horizontu deseti pětadvaceti let, kdy se sebou musíme něco udělat. Zmenšující se ekonomicky aktivní část obyvatelstva nestačí utáhnout stále větší nároky stárnoucí české populace. Pokud se nám nepovede „start up“, rozplyneme se v jakémsi neurčitu. Skončíme jako vymírající, nezajímavý stát.
K uskutečnění „start up“ bude potřeba, aby se dramaticky zvedla úroveň českého školství. To, co v něm nastalo od poloviny devadesátých let minulého století, to je hluboký úpadek. Školy chrlí tisíce absolventů oborů, které nepřináší přidanou hodnotu. Tím vůbec neurážím např. stovky a stovky studentů politologie. I to je obor, který má své místo ve společnosti. Ale když tu těch politologů z různých pseudoškol běhá mraky, a my potřebujeme i odborníky z oblastí přírodních věd a technických oborů… Není ostudou, když někdo umí nějaké řemeslo. Je to lepší než pseudomaturita, která svého držitele uvádí do velkých depresí, protože k tomu, aby se uplatnil v praxi, potřebuje opravdovou středoškolskou či vysokoškolskou průpravu. A on ji nemá, takže se hledají různé kličky, a veřejnost dobře ví, kam to vede. Tito lidé se cpou do politiky, a je to katastrofa, protože jen žvaní, aby se v ní udrželi. Pouze veřejný sektor je jim totiž schopen zajistit životní standard a postavení, kterého by vlastními schopnostmi nikdy nedosáhli. To, že naši společnost do jisté míry řídí hlupáci, je alarmující! Tím neříkám, že nastupující generace jsou zcela zdecimované. Bohužel ti nejschopnější jsou v privátním sektoru. Řada z nich odchází do ciziny, a my budeme muset se sebou hodně moc něco dělat, aby se někdy vrátili.
Aby se dařilo konkurenceschop­nosti, budeme si muset přeskládat některé morální hodnoty. Je třeba, aby bylo tolerováno to, čemu se říká „konstruktivní selhání“. Je o tom, že máte nápad a jdete shánět tzv. rizikový kapitál. Např. na nějakou technickou inovaci. Většina inovačních pokusů končí nezdarem. Nenaplní se očekávání. Potom je třeba, aby společnost tolerovala, že někdo něco zkusil a že to nevyšlo. (Prosím, nezaměňovat to s podnikatelskou ruletou, „tunelováním“ apod.) V současné době je asi nejvíc inovativní společnost v Izraeli. Proč v Izraeli? Většina lidí tam ví, co je to „chucpe“. Z toho, že jsou zpochybňovány autority, a tamní společnost to toleruje, se mohou generovat nová řešení a přístupy. V Česku nové nápady tvrdě narážejí na rigiditu společnosti i úřadů. Přitom prosazování pokroku někdy vede až za hranici drzosti. V Izraeli, jestliže máte nápad a jdete shánět úvěr, máte desetiprocentní šanci, že ho dostanete. Jestliže vám to vyjde a váš záměr skončí založením firmy a jejím prodejem s obrovským ziskem a jdete s novým nápadem znovu si půjčit rizikový kapitál, máte pětadvacetipro­centní šanci, že ho získáte. Jestliže zkrachujete, počin se nepovede, máte šanci zhruba dvacetiprocentní. Tzn., obrovská tolerance neúspěchu. Izraelským bankám totiž bylo svým způsobem zakázáno investovat do dluhopisů, čímž byly donuceny investovat do skutečné, a ne do papírové ekonomiky.
Samozřejmě, v Česku na to nemáme připravený trh. S úzkou skupinkou lidí poměrně velkých jmen z bankovního sektoru se proto snažíme dotlačit Ministerstvo financí ČR a bankovní sektor k tomu, aby u nás vznikla legislativa pro fondy alternativního investování. To je zcela nový produkt. Ministerstvo financí ČR v tomto roce snad přijde s transpozicí evropských právních norem z této oblasti. Na tom je postavena ekonomika např. Lucemburska, kde mají správce fondů, což jsou ostře hlídané finanční vehicly. Ty jim zajišťují 40 % jejich státního rozpočtu. Nám teď jde hlavně o to, aby i u nás byla zavedena právní norma, aby se mohly tvořit finanční vehicly – fondy, do kterých lze vkládat soukromé peníze, přispívat z fondů Evropské unie, dávat peníze z veřejných rozpočtů a jít s nimi i na burzu. Jak se to může zdát velice riskantní, v Evropě není znám případ, že tento alternativní fond zkrachoval. Má velice přísný statut. Finance do něj vložené mohou být používány pouze na účel, který je definován v jejich statutu. Např., že postavíte dálnici z Lovosic do Ústí nad Labem. A na nic jiného! Na to v příslušné zemi dohlíží jejich národní banka. Umožňovat platby bankám je vázáno na striktní dodržování statutu. To je důvod, proč přes různé krachy velkofinančních institucí finanční vehicly nekrachují. Je to velká šance na dlouhodobé úložky peněz penzijních fondů. Nejsou to virtuální dluhopisy. Je to konkrétní produktivní majetek. Silnice, čističky odpadních vod aj., které generují zisk z mýtného, stočného apod. Uložené peníze jsou kryty reálnými hodnotami, a ne virtuálními dluhopisy, u nichž na Řecku vidíme, kde to končí. V ekonomice třetího tisíciletí bude ne sice běžným, ale také ne vyloučeným, bankrot zemí, protože nezodpovědnost, která se v Evropě kumulovala od šedesátých let, musí v nějaké řešení vyústit.

• www.psp.cz