Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Nezačít rozhovor s proslulým filmovým režisérem a
scénáristou profesorem Dušanem Kleinem „Básníky“, to snad ani
nejde.
Pane profesore, dnes už to dávno není trilogie, ba ani
pentalogie…
Ano, teď jsem dokončil šestý díl, který jsme nazvali „Jak básníci
čekají na zázrak“. Je natočeno, sestříháno, dodělám hudbu a ruchové
operace a 12. dubna 2016 bude premiéra.
Ve všech dílech „Básníků“ se odráží dobový stav
společnosti. Co je převládající charakteristikou české
mentality?
Nejsem Čech, jsem Slovák. Má mentalita je možná víc slovenská než
česká. Nevím, jaká je mentalita českého národa. Znám plno vynikajících
lidí a nikdy mne nezajímalo, jestli jsou Češi, nebo Slováci. Teprve podle
jazyka jsem poznal, jestli je to Slovák, nebo Němec. Zajímalo mě, jaký to
je člověk charakterově. Poznal jsem výborné lidi jak v českém národě,
tak ve slovenském, a plno blbců na obou stranách taky. Nikdy jsem o tom
neuvažoval jako o národu obecně. Já vím, že se říká, že Němci mají
takovou mentalitu, Angličané takovou… Pro mě platí, jací konkrétní to
jsou lidé. V životě jsem měl hodně štěstí, že jsem narazil na
charakterově kvalitní lidi, ale kolikrát i na lidi, kteří mi ublížili,
kteří charakterní moc nebyli. Prožil jsem životní trauma tím, že jsem
byl coby židovské dítě v koncentračním táboře. Proto mám ve
svém podvědomí na německý národ možná trošku jiný názor, než mají
lidé, kteří něco takového neprožili. Přesto když jsem se v roce
1968 pokusil emigrovat, tak to bylo Německo, kde jsem zakotvil. To z toho
důvodu, že jsem mluvil německy, a ne anglicky. Jinak bych spíš jel do
Británie nebo do Ameriky. V Německu jsem vydržel jen půl roku, protože tam
na můj vkus a životní trauma bylo moc Němců. Kam jsem se podíval, samej
Němec! Tak jsem se pokusil odjet do Izraele, kam mne lákali. Tam zase bylo moc
Židů… Takže jsem se pokorně vrátil. Nepůjdu nikam. Zůstanu tady.
Je Česko dobrým místem pro život?
To podle jakého kódu to člověk rozebírá. Jsem tu spokojený, protože tu
vyrostly moje děti, zabydlely se, našly svá povolání. Takže si říkám:
„Mohlo být hůř.“ Jsem totiž konstruktivní pesimista. Často nadávám,
ale v skrytu duše jsem spokojený. No, mohlo by být líp.
Kromě toho že jste natočil řadu děl, včetně pro pojišťováky
a nabízeče všeho možného i nemožného malebně didaktického filmu na
motivy Hrabalovy novely „Andělské oči“, předáváte své postřehy a
poznatky i jinak než „jen“ prostřednictvím svých filmů a televizních
seriálů. Jste totiž nejen úspěšným režisérem a scénáristou, ale
i univerzitním profesorem.
Po roce 1989 mne oslovila FAMU (jíž jsem absolventem), jestli bych nechtěl
převzít ročník, protože mnozí pedagogové byli zásluhou studentů
odejiti. Nabídku jsem přijal. Pak jsem se stal vedoucím katedry režie a
udělal si profesuru, v čemž byla tehdejší FAMU výjimečná. Filmová
akademie múzických umění měla během své existence asi sedm profesorů!
Většina z nich už je po smrti. Pokud vím, už jsme jen tři. Já, profesor
Svoboda a profesor Němec. Pedagogickou činnost jsem dělal se vší pokorou a
zodpovědností. Pak ale byly volby děkana, a vyhrál je člověk, kterého
jsem si nevážil. Ten na FAMU začal dělat veliké „přemety“ nové
koncepce (já jim říkal antikoncepce). Tak jsem z FAMU odešel a se mnou
téměř všichni pedagogové. Přišli noví. No, ale těžko může někdo
učit režii hraného filmu, když za sebou nemá ani jeden hraný film. Pak
jsem dostal nabídku od pana rektora Chaloupky, abych šel učit na Univerzitu
Jana Amose Komenského Praha, a na této univerzitě učím (s přestávkami,
kdy jsem točil filmy) už asi desátý rok.
Co učíte?
Jen to, co umím. Učení mě baví. Diskuse s mladými lidmi mi velice
vyhovuje. Já zkouším je, oni zkoušejí mě. Když jsem kdysi přišel na
FAMU, mi řekl režisér Karel Kachyňa: „Nikdy jsem se tolik nezabýval sám
sebou, jako když jsem začal učit. Najednou jsem si říkal: ‚Co jim můžu
říct, proboha?‘ Já sám nevím, jak točím.“ O to víc jsem teď musel
přemýšlet i já. Studenti vás přinutí přemýšlet o vlastní práci.
Proč to dělám, jak to dělám… Tím mi pomáhají si uvědomit, když něco
dělám špatně. Takže učení je pro mne spíš zábavou a zpětnou vazbou
než prací. Překvapilo mne, když jsem byl vyzván jedním nakladatelstvím,
abych o sobě napsal knížku. Vůbec jsem se na to necítil, ale když jsem
začal uvažovat, co bych psal, začalo mne to bavit. Knihu mi vydali a na
jejím konci uvedli všechny tituly, které jsem kdy natočil. Byl jsem
vyjevený, kolik jsem toho ve svém životě „zpackal“. Je toho
neuvěřitelné množství – přes sto padesát titulů. To nepočítám
seriály, které měly šestnáct či šestadvacet dílů. V tom množství
pochopitelně jsou filmy, za něž se nestydím, ale i filmy, u nichž bych
byl raději, aby nebyly. Režisér je jako tatínek. Jedno dítě zlobí, druhé
je hodné… Všechny jsou to ale moje děti. Všechny mám rád. I když
trochu víc „Básníky“, filmy „Dobří holubi se vracejí“,
„Vážení přátelé, ano“ nebo již zmiňované „Andělské oči“. Je
tam pár titulů, za které se nestydím a které jsou dokladem, že tady nejsem
zbytečně.