Na prahu 21. století jsme svědky upevňování demokracie, i toho, že svoboda člověka jako by se stávala méně důležitou. Jakoby kolektivní problémy typu ochrany před globální změnou klimatu nebo kolektivní obrana před terorizmem byly prioritou na úkor osobní svobody. Začínají se prosazovat opatření bez ohledu na rizika, potíže a náklady, jaké to může přinést pro člověka, pro omezení jeho svobody, např. práva na soukromí. Jsme svědky toho, že se kyvadlo vychyluje směrem ke kolektivní bezpečnosti, ale i pohodlí, na úkor práva na ochranu soukromí. A to za málo vědomého souhlasu většiny společnosti. Je zřejmé, že i řada zodpovědných činitelů si neuvědomuje, že invazivní zásah do soukromí lidí v konečném důsledku může být jednou z cest, jak prolomit bezpečnost všech. Jednou z institucí, která se snaží na tento fenomén upozorňovat, je český Úřad pro ochranu osobních údajů. Právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě patří mezi základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod. Práva a povinnosti při zpracování osobních údajů upravuje Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.

Společnosti sbírají osobní údaje, aniž by často věděly k čemu

V souvislosti s hlavním tématem, leteckou dopravou, jsem se vydal za předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů RNDr. Igorem Němcem. A hned na úvod jsem uletěl výrokem, že je pro něj zřejmě velkou výhodou být prezidentem Šachového svazu České republiky, neboť ochrana osobních údajů v letecké dopravě jsou v poslední době „velké šachy“.
Ano, je to téma, kterým se Evropa v tuto chvíli asi zabývá nejvíce. Např. vyjednávání s s Austrálií nebo Jižní Koreou. Jižní Koreu zmiňuji proto, že jejich úřady mohou sbírat personální data od leteckých společností, aniž by v tom byli jakkoliv limitováni zákonnou normou. Nikdo tedy neví, jaká je ochrana těchto dat, a Jižní Korea s Evropskou unií o tomto odmítá uzavřít smlouvu. Austrálie naopak projevila ochotu smlouvu sjednat a podle dosavadního průběhu jednání se zdá, že bude patřit k relativně přijatelnější verzi těchto smluv, jakou se jeví např. již dříve uzavřená smlouva s Kanadou. Říkám-li přijatelnější, nemyslím tím, že je přijatelná, protože, ať v té či oné verzi je pro ochránce dat a soukromí samotný fakt poskytování obrovských množství údajů nevinných lidí na dlouhá léta k dispozici úřadům jen těžko stravitelný. Nicméně relativně ještě horší verzí již sjednané smlouvy je ta, která byla uzavřena s USA. Co však nás v současné době v této oblasti zaměstnává a vyvádí z míry nejvíce, je snaha zavést obdobné opatření v oblasti letecké dopravy, které nám bylo a je vnucováno některými neevropskými státy v čele s USA také v samotné Evropské unii.

Co po nás Spojené státy americké vyžadují?
V roce 2004 mezi námi a USA byla uzavřena smlouva o předávání dat, která byla napadena evropským parlamentem. Pak se naše dohoda se Spojenými státy dvakrát změnila. Z hlediska ochrany osobních údajů je nejhorší právě ta poslední, uzavřená v loňském roce. Prodloužila se doba uchování údajů cestujících pro potřeby úřadů na neuvěřitelných patnáct let. Počet sledovaných položek se sice snížil ze čtyřiatřiceti na devatenáct, zato však je jejich specifikace mnohem mlhavější a může v budoucnu umožnit i případné zařazení informací, které zatím letecké společnosti vůbec nesledují. Mlhavější a s možností širšího výkladu je i stanovení okruhu úřadů, které se daty mohou zabývat.

Proč tak obrovské množství osobních dat?
Původním důvodem je boj proti terorismu. Nicméně se jedná o obrovskou databázi dat českých občanů, které pro ně v případě konfliktu mohou znamenat těžké problémy. Už proto, že je to evidence téměř všeho o osobě, která do Spojených států cestuje. Včetně specifického přání ohledně jídla v letadle. Včetně kont a účtů. atd. A to lze zneužít. Zanedlouho má být s USA summit, kde se má diskutovat, zda uzavřít mezi Evropskou unií a USA zvláštní ujednání na obecné úrovni o zásadách pro zacházení s osobními údaji získanými při postupně přijímaných bezpečnostních opatřeních, nebo bude-li to jenom politická deklarace a způsob ochrany dat se bude sjednávat vždy případ od případu.

Už před několika sty lety, měl-li kdo na to, aby si najal detektivní kancelář, mohl si o nějaké osobě nechat zjistit téměř všechno.
A to je možné i dnes. Kvůli tomu ale Úřad na ochranu osobních údajů neexistuje. Existujeme kvůli opačnému procesu, který se díky obrovskému rozvoji informačních technologií a levnosti uchovávání dat objevil na počátku jednadvacátého století. Kvůli fenoménu shromažďování obrovského množství osobních údajů. Společnosti a úřady sbírají osobní údaje, aniž by často věděly k čemu. Nejspíš k tomu, že je v budoucnu nějak využijí. Z obrovské sumy dat pak lze na základě nějakého záměru vygenerovat vhodný typ lidí. Tzn., že se někdo v případě zneužití může stát předmětem nežádoucího zájmu. Náš úřad, obdobně jako ve všech zemích Evropské unie, existuje proto, že jedinec je proti tomu takřka bezbranný. Vůbec nemá možnost si zkontrolovat, jakým způsobem je s jeho osobními daty zacházeno a zda se někdo nepokouší vyprofilovat osoby na základě nějakého tipu. Náš úřad proto přísně kontroluje, aby byl dodržován účel shromažďování osobních dat. Že data shromažďovaná k nějakému účelu nesmí být používána k jinému. Že data lze shromažďovat pouze na základě zákona nebo se souhlasem lidí atd. Sami sebe vnímáme jako preventivní orgán, který se snaží na problémy upozorňovat, a to nejen v rámci legislativní činnosti, ale také propagací ochrany osobních údajů směrem k veřejnosti. Nejsme tedy jenom úřadem vyřizujícím konkrétní stížnosti, podněty a následně ukládajícím sankce, i když to plníme jakožto zákonem nám uloženou povinnost.

Snad právě proto, že takto komplexně chápete svoji roli, jste za rok 2007 obdrželi Evropskou cenu za nejlepší službu veřejnosti v oblasti ochrany osobních údajů od Agentury na ochranu dat v Madridu.
Cítíme, že musíme upozorňovat na rizika, která přináší hromadné zpracování osobních dat ruku v ruce s raketovým rozvojem informačních technologií. Pozorně sledujeme tento vývoj u nás i v zahraničí a hovoříme o něm při každé sebemenší příležitosti, kdy máme možnost oslovit spoluobčany. Poskytujeme konzultace, přednášíme, pořádáme semináře, ochotně věnujeme čas médiím. Časem nešetříme ani při interních odborných debatách. Také ochránci osobních údajů jsou totiž neustále stavěni před nové problémy, které plynou především z už zmíněného překotného vývoje informačních technologií. Ty sice prakticky vždy pro člověka znamenají ve svém důsledku větší komfort, zároveň ale také větší ohrožení soukromého, ba nejintimnějšího života jednotlivce. Proto je hledání zákonem vyvažovaných možností pro jejich využití tolik důležité. Rád v té souvislosti konstatuji, že spolupráce Úřadu pro ochranu osobních údajů se zákonodárci – a jmenovitě se Stálou komisí pro ochranu soukromí Senátu Parlamentu ČR – nabývá na intenzitě a je velkou nadějí pro budoucí pozitivní kroky ve prospěch soukromí i svobody každého z nás.

• www.uoou.cz