Prožité je více než naučené

Občanské sdružení Habeas Corpus

• vzniklo v roce 2000 jako společenství osob, které se na základě svých vlastních prožitých zkušeností rozhodly udělat něco pro ozdravení společenského prostředí. Sešla se skupina osob, která se na základě společenské poptávky rozhodla pomáhat občanům v tíživých životních situacích. Opírají se zejména o své vlastní praktické životní zkušenosti, o Ústavu České republiky a vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, které se týkají zejména základních lidských práv a svobod a povinností. V praxi se totiž ukazuje, že co si občan sám neudělá, nemá. Je proto potřebné zvyšovat právní a finanční gramotnost občanů, aby vůbec vydrželi dnešní obtížnou dobu a nestali se lacinou kořistí různých chytrolínů, vykladačů práva, předražených služebníků a různých jiných „specialistů“, které zajímají jenom jejich peněženky.*

Se členem výkonného výboru občanského sdružení Habeas Corpus Ing. Jiřím Plickou, jeho kolegy a polskými partnery se potkáváme v pražské kanceláři sdružení.
Pane inženýre, jak dokládá i toto setkání, v současné době se hodně zabýváte výměnou zkušeností mezi partnery Visegrádské čtyřky a vytvářením informačních mostů.
Během své činnosti se stále zdokonalujeme v řešení případů. Naši řešitelé jsou lidé, kteří se vyučili především na vlastních životních chybách. Kteří absolvovali „školu života“. Každý případ je jiný. Máme jich za sebou úspěšně vyřešených už hodně přes tisícovku. Vzhledem k tomu, že jsme se zorientovali na poli České republiky a naše produktivita i úspěšnost stoupá, rozhodli jsme se nabírat další vědomosti a zkušenosti z okolních zemí. Věříme, že sousedům pod heslem „Prožité je více než naučené“ máme co nabídnout.

Už před třemi lety jste zahájili spolupráci se slovenskými kolegy.
Máme pracoviště v Michalovcích a v Bratislavě. Charakter slovenského pojetí chápání lidských práv a svobod je možná i trochu odlišný od českého. Zejména východní Slovensko, které v rámci Evropské unie patří mezi regiony s nejvyšší mírou nezaměstnanosti a podílem romských komunit. Naši slovenští kolegové se zde v prvé řadě zaměřují na zvyšování finanční gramotnosti. Výsledkem by měl být legislativní proces směřující ke změně slovenského insolvenčního zákona.

8. března tohoto roku při příležitosti 55. výročí úmrtí Jánose Esterházyho chtěla kvůli jeho rehabilitaci delegace Světové federace Maďarů předat petici předsedkyni Parlamentu České republiky paní Miroslavě Němcové.
Světová federace Maďarů, se kterou se nám podařilo navázat spolupráci právě v souvislosti s tímto výročím, je nejnovějším přírůstkem do naší rodiny. 8. března 2012 dopoledne jsme petici předali petičnímu výboru Poslanecké sněmovny. Bohužel, reakce byly vlažné. Ten den jsme položili věnce ke hrobu Jána Esterházyho. V 11 hodin jsme se sešli v motolském krematoriu u pamětní desky, kde zazněly projevy maďarského velvyslance, představitele Konfederace politických vězňů v České republice a polských delegátů. Ve všech projevech byla vyzdvihována povaha pana Esterházyho a jeho hrdinské činy, které si dodnes připomínají Maďaři, Poláci i Američané.

Kdo to byl Ján Esterházy?
Z matčiny strany mu kolovala v žilách polská krev, otec byl Maďar. János Mihály Esterházy (14. března 1901 – 8. března 1957) byl československým občanem. Od r. 1931 stál v čele Ligy maďarské sounáležitosti v Československu. 11. prosince 1932 se stal předsedou Krajinské křesťanskosoci­alistické strany v ČSR. Ve svém prvním parlamentním vystoupení řekl: „Proti naší vůli nás připojili ke Slovensku, proto žádáme, aby československá vláda v plné míře dodržovala naše menšinová, jazyková, kulturní a hospodářská práva.“ 21. června 1936, po sloučení maďarských stran na Novozámeckém sjezdu do Sjednocené maďarské strany, byl zvolen jejím výkonným předsedou. Jeho politickým cílem, který sledoval v době celé své kariéry, byla revize trianonských hranic. 17. a 18 dubna 1938 se zúčastnil jednání v Polsku, na kterém předložil program vypracovaný maďarskou vládou, jehož cílem bylo úplné začlenění Slovenska do Maďarska. 15. května 1942 jako jediný poslanec Slovenského sněmu hlasoval proti ústavnímu zákonu Slovenského štátu č. 68/1942 o vystěhování Židů, čímž se stal terčem útoků ze strany slovenského tisku. Jako důvod uvedl, že je to čin bezbožný a nelidský. V r. 1944 pomohl stovkám Židů a dalších pronásledovaných lidí v útěku ze Slovenska. V říjnu 1944 v memorandu protestoval proti obsazení Maďarska německou armádou. Příslušníci Strany Šípových křížů ho internovali a gestapo na něj vydalo zatykač. V r. 1945 navštívil předsedu Sboru pověřenců Gustáva Husáka, aby s ním jednal o maďarském memorandu a protestoval proti perzekucím vůči Maďarům na osvobozeném území. G. Husák ho nechal zatknout a předal sovětské státní bezpečnosti. Rok strávil v moskevském vězení Lubljanka a poté byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k deseti letům nucených prací na Sibiři. 16. září 1947 ho Národní soud v Bratislavě v nepřítomnosti během jediného stání odsoudil k trestu smrti za úklady proti Československé republice a kolaboraci s fašismem. V r. 1949 ho sovětské úřady odevzdaly zpět československým orgánům. Na základě prezidentské milosti mu byl trest smrti zmírněn na doživotí. 8. března 1957 umírá ve vězení v Mírově. V r. 1993 ho Ruská federace rehabilitovala. V r. 1994 jeho dcera Alica Malfattiová požádala Slovenskou republiku o obnovení soudního řízení. Soud si vyžádal posudky historiků. Vyzněly negativně. V r. 1998 byl z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích na Mírově zřízen symbolický náhrobek (nevědělo se, kde jsou jeho ostatky). V r. 2011, po zjištění, že jsou v Praze na motolském hřbitově, požádal maďarský ministr zahraničí Martonyi svého českého kolegu o zřízení desky s Esterházyho jménem, daty jeho narození a úmrtí. V r. 2011 mu byla ve Spojených státech amerických udělena Cena Jana Karského za záchranu Židů a boj proti fašismu. V České republice je ale de jure stále považován za válečného zločince. Prezident Světové federace Maďarů pan Miklós Patrubány nazval tento postoj schizofrenickým, když Esterházymu na jednu stranu byla odhalena památeční deska, ale dosud nebyl rehabilitován. A těžko soudit, jestli kdy bude. Předsedkyně Konfederace politických vězňů v České republice paní Naděžda Kavalírová v Motole na toto téma pronesla krásnou řeč, ve které uznala veliké hrdinství polského a maďarského lidu, jehož byl János Esterházy synem, a dodala, že český národ byl vždy hodně statečný slovem, ale málo činem. Což zdá se bude platit i v tomto případu.

Potkávám se tu i s vašimi polskými kolegy.
Ano, další náš významný nový spolupracovník je polská společnost Lex Nostra, která se zabývá ochranou lidských práv a svobod, stejně jako Habeas Corpus. Nadace pro podporu mediace a právního vzdělání Lex Nostra byla založena v roce 2010 Maciejem Lisowskim. Netěží z žádné veřejné podpory ani nemá hlavního sponzora. Prostředky pro nadaci pochází z malých příspěvků jednotlivců, především však ze zisků kanceláře LEX Nostra. Nadace poskytuje právní a mediální pomoc osobám, které byly poškozeny činností veřejných činitelů. Po přezkoumání dokumentů případu právníci nadace, mají-li formální a právní důvody, vypracují intervenci příslušnému orgánu nebo generálnímu prokurátorovi a podají zprávu o zásahu médiím. Zásahy nadace je možné najít v několika ko­merčních a on-line médiích. Nadace má své internetové stránky www.fundacja.lexnostr.pl, které zaznamenávají víc než třináct tisíc návštěv měsíčně. Vedle nich má vlastní blogy: new ekran.pl, blogmedia24.pl, glosnarodu.pl, niepoprawni.pl. Každou položku na blogu vidí od čtyř set do dvou tisíc lidí. Nadace má profil i na facebooku a profil má i Maciej Lisowski. Kolem 90 % zásahů, které nadace učinila, se ukázalo být z právního hlediska účinných. Nadace úzce spolupracuje s mnoha dalšími občanskými organizacemi. Jakýkoliv zásah nadace je elektronicky zaslaný polským poslancům a europoslancům. Zpravidla se po každém zásahu nadace předkládá interpelace a otázky poslancům. Nadace není zapojena v současné politice ani nekritizuje vládu nebo politická seskupení. Zajímá se pouze o specifické otázky a činnost státních a místních úředníků. V tuto chvíli s ní navazujeme bližší vztahy, vyměňujeme si zkušenosti a vymezujeme, co může udělat jeden pro druhého.

Pane Plicko, rozhodli jste se dát si na titulní stranu Všudybylu sv. Vojtěcha, jemuž je v tomto vydání věnován další, 26. díl seriálu Radka Míky „Počátky naší státnosti“.
Při navazování kontaktů a oslovování občanů v různých zemích často využíváme územně historické principy a historické vazby, které směrovaly národy ke spolupráci, a nikoli k řevnivosti či vzájemnému napětí. Kupříkladu málokdo ví, že sv. Vojtěch měl bratra Radima, který byl prvním polským biskupem hnězdenským. Tím chceme mimo jiné naznačit, že Češi a Poláci mají společné kořeny hluboko v minulosti a mají si mnoho co říci i v rámci dnešní sjednocující se Evropy. Mimo již uvedené státy máme další úspěšně se rozvíjející spolupráce zejména ve Francii, Švýcarsku, Austrálii, Rumunsku. Občané by neměli zapomínat na své historické vzory, osobnosti, které se významnou měrou zasloužily o rozvoj přátelských vztahů mezi národy, zeměmi a kulturami. Měli by společnými silami hledat to, co nás spojuje, a nikoliv to, co nás rozděluje. Je potřeba se v dnešní hektické době zastavit a zamyslet nad tím, co každý z nás může udělat k navázání pozitivních vztahů a pozitivního smýšlení v rámci své rodiny, obce, země či mezinárodního společenství. Záleží na každém z nás.

• www.habeascorp.cz
• www.fundacja.lexnostr.pl
• www.croixdelaboheme.eu