Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Listina základních práv a svobod v článku 33 stanoví, že „…
každý má právo na vzdělání“. Jelikož jde o právo základní, musí
být zaručeno všem bez rozdílu, tedy s vyloučením diskriminace
v jakékoliv oblasti. Každý má právo na povinné a bezplatné základní
vzdělávání, přístup ke vzdělávání a stejný přístup ke
vzdělávacím institucím. Garantem poskytování služeb v oblasti
vzdělávání je stát, a to jak v podobě tvorby legislativního rámce, tak
jako zřizovatel vzdělávacích institucí.
Právem na bezplatné vzdělání však nelze rozumět, že by stát nesl
veškeré náklady související se získáním příslušného vzdělání.
Stát je povinen zejména nést náklady na zřizování škol, jejich provoz,
údržbu apod. Naproti tomu další náklady na vzdělávání, jako jsou
školní pomůcky a potřeby, si občané hradí sami, respektive v případě
dětí jejich zákonní zástupci.
Přesto, že k otázce bezplatnosti vzdělávání byla a nadále je
vedena bouřlivá debata, studium na veřejných školách nepodléhá v Česku
poplatkové povinnosti, a to přesto, že neexistuje žádné ustanovení, ze
kterého by vyplývalo právo na bezplatné vzdělávání na vyšších
odborných či vysokých školách. Úplata za vzdělání je tak dosud upravena
pouze na školách soukromých, s výjimkou překročení stanovené doby
studia na veřejných vysokých školách, které je rovněž zpoplatněno.
Povinná školní docházka, která v tuzemsku trvá devět let, se vztahuje
nejen na občany České republiky, ale rovněž na občany jiného členského
státu Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, dále na cizince,
kteří zde mají trvalý pobyt, dlouhodobý pobyt nebo víza nad devadesát
dní, azylanty a žadatele o azyl.
Vzdělání je považováno za jednu z nejdůležitějších hodnot,
zajišťující rozvoj osobnosti, lepší orientaci ve světě, dobrou práci
i společenský status. Vzhledem k tomu, že jde o právo, jako takové ho
lze uplatňovat a domáhat se jeho ochrany pouze v mezích zákonů, jež toto
právo provádějí. Nejvyšším článkem vzdělávací soustavy jsou
v Česku vysoké školy, které mají působit jako centra vzdělanosti,
poznání a tvůrčího myšlení. Pokud jde o právo přístupu na vysokou
školu, je pak ústavně konformní výklad ten, že přijímání ke studiu je
podmíněno osobnostními předpoklady uchazeče a ekonomickými možnostmi
společnosti. Způsobilost uchazeče být přijat ke studiu na vysoké škole se
ověřuje zpravidla přijímací zkouškou, podmínky pro přijetí schvaluje
akademický senát fakulty. Přes určitou autonomii vysokých škol v tomto
směru je třeba uvést, že rozhodování o přijetí uchazeče ke studiu,
stejně jako rozhodování o právech a povinnostech studentů, je výkonem
veřejné moci, kdy ze strany vysokých škol je rozhodováno o veřejných
subjektivních právech uchazečů a studentů ve správním řízení a
jednotlivé akty vysokých škol jsou přezkoumatelné ve správním
soudnictví.
Jak se ukázalo v minulosti, soudní spory v oblasti vzdělávání nejsou
ničím výjimečným. Tím se jen potvrzuje, že byť je právo na vzdělání
ústavně zaručeno, je třeba se jeho řádného poskytování v určitých
případech domáhat soudní cestou. Nezbývá tak než doufat, že prostředky
k jeho vymožení nebudou „pouze právem“, ale samozřejmostí.
JUDr. Lucie Kolářová, Advokátní kancelář Vácha
& Kolář