Polední kámen, tajemný strážce Hory 2

Démona Krkonoš
v pozoruhodném spojení asi s naší lokalitou vzpomíná romantická báseň Jana Kollára Slávy dcera (1853). Doba slovanského obrození v polovině 19. století zde vynáší na povrch téměř zapomenuté předkřesťanské mýty a báje, v nichž dominují místa s dávnou kultovní tradicí. Vybraný úryvek jich uvádí hned několik:

• „U Ladogy jsme dnes,*

před doupětem Vavlu,
na Kynastu vyhlídkách, *
*zítra u Čakonů *
*na kytkách Olympu *
*neb v Čechách s Řepočetem.“
Ladoga, Ladožské jezero, stejně jako nedohledné vody Baltu splývají se slovanskou pravlastí kdesi u Kyjevské Rusi. Návrší Vavel je posvátnou horou Krakova, v níž se nachází jeskynní výstup draka z podzemní sluje, doupě Kraka. Z Kynastu vzhlíží k uctívané hoře, zde přirovnané k Olympu, v řecké mytologii sídlu bohů. Starobylost slovanské kultury básník prezentuje Čakony, kteří byli slovanským kmenem na území Peloponésu. Doslovným překladem Řepočet se Kollár vypořádává s německým, tudíž pro něho nepřijatelným jménem Rübezahla, avšak již v předchozích verších dává tušit souvislost Vavlu s démonem Krkonoš. V krátkém úryvku básně se nám otevírá symbolika Krakova sídla i tradice posvátné Hory, na níž je vyhlídka ve směru jižního slunce – na Kynastu.

Na místě ideální pozorovatelny
Poledního kamene (asi to nebude náhoda) stojí od 13. století hrad Kynast, v polském pojmenování Chojnik. V etymologii středověkého názvu hradu či spíše polohy, na které byl vystavěn, opět slyšíme „K-nest“. Znovu nahlédněme do historické geografie Krkonoš. Helwigova mapa Slezs ka z roku 1561 vyobrazuje zvířecího démona s parohy a berlou zvaného Rübenzahl, pod ním hrad Kynast. Postavení démona vůči Kynastu orientací odpovídá poloze Poledního kamene, za ním vrchol Sněžky. Kollárem zdůrazněný Kynast je nepochybně protějškem záměrného bodu Krako-nest, démonické dvojjediné bytosti na jižním horizontu, v dohledné vzdálenosti 6?km. Uvnitř hradu, obehnána zdmi, je plochá ohlazená skála s vytesanými stupni, jakýsi oltář, na kterém ční rozbitá, ale znovu vztyčená kamenná stéla. Nelze ji přehlédnout a pro hrad Chojnik je symbolem. Od průvodce se dozvíte, že sloužila jako pranýř. Avšak název „Chojnik“ příliš zřetelně ukazuje na jiný, mnohem mystičtější význam, který lze spatřit i v útvaru Poledníku. Starými Slovany užívané „choj“ či „chuj“ je výraz pro falus, symbol mužské plodivé síly, v animistických náboženstvích posvátného a v křesťanském světě zapovězeného kultu. Podobné kamenné stély se dochovaly na pražském Vyšehradě, který je také spojován s bájnou postavou Kroka. I tam byly povaleny a obehnány hradbami, aby nesloužily původnímu účelu. Ale jako na Kynastu, k jejich úplné likvidaci se nikdo neodhodlal. Patrně se totiž jedná o omfalos, posvátný kámen, vztyčený sloup, který stával v dominantních polohách svatyní starověkého Řecka jako symbol Apollónova slunečního kultu. Podobné, zasvěcené slunečním božstvům, bychom našli v antickém Římě, v mayské, v incké civilizaci i jinde. Na řeckém ostrově Délos, kde je bájné rodiště Apollóna, vyvěrá posvátný pramen z Hory. Pomiňme krásu antických chrámů, v jejichž průčelí je sloup hlavním výrazovým prvkem. Také na Délu byl falus symbolem plodivé síly a jeho nejstarší svatyní megalitický objekt na úbočí „Studniční hory“. Dva v sobě zaklíněné mnohatunové bloky zastřešují pramen, před ním na terase z megalitického zdiva se tyčil mohutný sloup – omfalos, dnes dochovaný jen ve fragmentu. Nevelký ostrov Délos patřil v dobách prosperity k nejvýznamnějším náboženským a sněmovním centrům Řecka, přesto jeho nejdávnější kult je zastřen zapomněním. Jaká byla tisíciletá minulost v našich krajích, daleko od vyspělých antických středisek, se z kronik ani archeologických vykopávek nedozvíme. Ale možná ji máme na očích, křesťanství však předchozí kultury potlačilo a takzvané pohanství nahradilo novým výkladem mýtu v dominanci kříže, latinsky KRux. Obraz postavy s jeleními parohy zaznamenaný v Helwigově i Hüttelově mapě mohl představovat zvířecí masku dávného šamana, jenž třímá berlu jako astrologický předmět. Příznačný název Jelení hora nese i slezské město, které se rozkládá pod hradem Kynast.

Důležitou památku
nám v Krkonoších uchovala sama příroda. Hora s posvátnými prameny a kamenným symbolem starodávného kultu zde existovaly, co lidé do těchto končin přišli, jako by tu svůj otisk zanechali bohové. Kynast neboli Chojnik se stal nejen místem jejich uctívání, ale také observatoří pro určování významných slunečních fází, svátků slunovratů. Vztyčený omfalos na plochém oltáři byl pevným záměrným bodem pro zjišťování polohy Slunce, které v období nastávajícího jara a podzimu sledovali v krajní odchylce k posvátné skále na jižním horizontu, k Polednímu kameni. Jedinečná souhra symbolů a nadpřirozené anomálie pramenné Hory musely budit respekt, kultovní úctu hodnou mocného vládce hlubin. Horám tu byl přisuzován zvláštní význam, neboť se předpokládalo, že se v nich zdržují démonické síly a jejich duch může vystupovat na povrch prostřednictvím mocných vývěrů vod. V horách bylo Krakovo sídlo „nest“, tam nahoře bylo „Krakonošovo“.

Vrcholovým partiím Krkonoš
se lidé dlouho vyhýbali. Setkání s duchem hor nebývalo vyhledávanou kratochvílí. Pokud někdo přecházel z jihu na sever či opačně, zpravidla lovec nebo obchodník, vyhledal některý ze schůdných průsmyků. Pro tradiční pastevectví tu ještě neexistovaly louky, polní hospodaření nepřicházelo v úvahu, dřeva bylo dostatek v níže dostupných polohách. Do hor se lidé odvážili teprve za rudným bohatstvím, čím dál strměji po proudu řek hledat zrnka vzácného zlata a stříbra, ale záhy také dobývat cín, železo a měď. Ti, kdož se probíjeli do nitra hor, byli zváni horníky, s respektem vstupovali do temnoty, jež byla chráněným prostorem jiného pána než člověka. Zpravidla to byli němečtí osadníci, obeznámení se specifickou horní činností. Nejinak tomu bylo v Obřím dole pod vrcholem Sněžky a Studniční hory, kde dodnes můžeme navštívit středověké štoly. Pokud se křesťanským kněžím dařilo potlačit stará náboženství, dávné tradice a mýty nebyly mezi usedlým lidem nikdy zcela zapomenuty. S novými obyvateli hor však získávaly jinou podobu i jiná, německá pojmenování. Krpáč se změnil v Sneekope, Krkonoše v Riesengebirge, Słonečnik v Mittage Stein. Avšak ani křesťanská zbožnost horníkům nezabránila obávat se démonů, zlověstného Kraka, který byl Hüttelem v kreslené mapě zpodobněn jako černý kozel, ďábel, čert. Mluvit o něm, vzývat nevyzpytatelného ducha jeho jménem přinášelo neštěstí. Proto dostával náhradní přízviska, až se docela zapomnělo, jaký byl jejich původní smysl. Z Ruben Zagela se stal Rübezahl, stále obávaný, avšak již pohádkově úsměvný duch, proměňující se v člověka, jenž z marné lásky k pozemské princezně řepy (Rübe) počítá (zahlen). Poláci na slezské straně Krkonoš jej v povědomí této zkazky nenazvou jinak než Lyczyrzepa. Z německého Rübezahl počeštěné Rýbecál či Rýbrcoul je ještě odtažitější, již zcela postrádající jakkoli vysvětlitelný význam, stejně i naše představa Krakonoše jako dlouhovousého horala v širokém klobouku.

Návrat k původnímu jménu
byl učiněn v 19. století zásluhou obrozenců, jako byli Jan Kollár, Antonín a Josef Jungmann nebo Václav Kliment Klicpera. Preslovo české nakladatelství tehdy vydávalo časopis Krok, kam literáti přispívali. Ano, jméno Kroka, zmiňovaného již v Kosmově kronice, stálo u zrodu moderního českého národopisu. Rübezahl byl symbolem německých Krkonoš. Antonín Jungmann v polemice s Čelakovským rozplétal směšnou postavu počeštěného Řepočeta. Josef Jungmann ve svém slovníku raději volil sice nic neříkající, ale soudnější Rybecál. Sto padesát let po Bohuslavu Balbínovi užil české jméno Krakonoš V. K. Klicpera v baladě Krkonošská kleč roku 1824. Děj se odehrává „u pět minut starého Labe“, tedy u samých pramenů řeky, na dohled Polednímu kameni. Ústřední postavou romantické balady je žena Kruska, stižená za křivou přísahu trestem bájného ducha hor:
„Z tmy pak jako z klínu země, vytkne duch jak velikán, v hrůzně vážném roucha lémě, říše Krkonošské pán! Krakonoš to Alcid Čechů, věků dávných chrabrý rek, který v smělém rozevzdechu, druhdy sám hrad světa zték. K severu hnav nepřátele, meze sobě vysázel, aby se již nevraceli, hor až k nebi naházel! Ten hněv smrtný z oka stříle, k Krusce strašnosoudně dí, běda, kdo se rouhá síle, která nad přísahou bdí. Nelkála-lis stromem ať jsi? Nuže tedy stromem buď!“
Obdobně jako Kosmas na prahu našich dějin Kroka, také úryvek z balady Krkonošská kleč líčí Krakonoše jako legendárního soudce, který vynáší trest nad člověkem, jenž křivě svědčí a ztrácí právo života v lidské společnosti. Krakonoš je v Klicperově podání velikým duchem z národního bájesloví, který vládne mocnou a hrůzyplnou božskou silou. V Klicperových divadelních hrách se objevuje jako zastánce pravdy. Tady se rodí moderní pohádková představa o spravedlivém vládci Krkonoš. Přichází v doprovodu bůžků, víl a skřítků, svými zvuky jej provázejí les, voda a bouře. Svým kouzlem vstupuje do světa lidí a zúčastňuje se jejich osudů – někdy jako přihlížející, někdy jako krutý pán.

Krakoness,
tajemný strážce pramenné Hory, byl našimi dávnými předky zosobněn v Poledním kameni. Nevím, zda Václav Kliment Klicpera či Jan Kollár tato obdivuhodná místa navštívili, zda někdy v ruce drželi staré mapy Klaudyána, Helwiga či Šimona Hüttela. Nelze než smeknout před jejich znalostmi a analytickým myšlením, neboť svým literárním dílem pronikali do tajů již zapomenuté problematiky a pomohli uchovat mýtus v hloubi Krkonošských hor uložený po tisíce let. Z Klicperovy divadelní hry Česká Melusina pochází nade vše výstižné sdělení: „Krakonoš je duch divotvorný a divomocný, je to démon, pán hor ve významu božstva, sám živel, představitel odvěkého přírodního řádu.“
Radek Míka

• www.m-plan.cz