Počátky naší státnosti 6 – Přemysl, syn krále Svatopluka

Kolik měl Svatopluk synů?
Přece tři. Tři synové – tři pruty. Řada z nás, znalá pověsti o stárnoucím králi, si vzpomene, jak na příkladu spojených prutů poučuje své syny o nezlomné síle společného vládnutí. Když se rozdělí, zlomí se nejen pruty, ale také síla bratrů – pokračovatelů královské moci. Pokud však položíme otázku, o jakého krále se jednalo, kdy žil a komu vládnul, bude to vědět již málokdo. A zeptáme-li se, o jaké tři královy syny se jednalo, i ti nejznalejší dějin budou v úzkých. Netrapme paměť. Legenda o jménech Svatoplukových synů nic neříká a dobové zprávy jsou skromné.

Legendu o králi Svatoplukovi
zaznamenal v 10. století byzantský císař Konstantinos VII. Porfyrogennetos (905 – 959), sám neobyčejně vzdělaný politik. Mocného panovníka a krále Velké Moravy nemohl potkat osobně. Svatopluk I. zemřel roku 894. Avšak nejen byzantský císař měl v živé paměti rozvrácení Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky, datované k roku 906. Staromaďarské kmeny, ve Fuldských letopisech zvané Avaři, byly pro Evropu i Konstantinopol nebezpečím po celé 10. století a Svatoplukova říše v Podunají tvořila hráz, která po protržení otevřela cestu ničivým výbojům těchto válečníků. Zřejmě i proto vznikla legenda s morálním poučením o nesoudržnosti bratrů a jejich promarněné síle. V boji proti Maďarům v letech 902–6 však podle historických záznamů stáli dva Svatoplukovi synové, starší Mojmír II. a mladší Svatopluk II. Třetí králův syn jako by neexistoval nebo zůstal zaznamenán pouze legendou. Nebo snad o něm existují hodnověrné záznamy? Při zkoumání faktů někteří historici podezřívají císaře Konstantinose VII., když ne ze špatné paměti, tak z legendistického využití biblického čísla „3“, ač prý patrně věděl, že král měl syny pouze dva. Zkusme však připustit, že si nevymýšlel; informační odstup pouhých 30 až 40 let v tehdejší době neznamenal žádnou vážnější překážku, zvláště ne pro centrum evropské vzdělanosti v tehdejší byzantské metropoli. Část moravského kléru po skonu arcibiskupa Metoděje (885) a pádu Velké Moravy odešla na jih a byla v přímém kontaktu s Konstantinopolí. Císař měl tedy informace z „první ruky“. Proto soustřeďme pozornost na třetího potomka Svatoplukova.

Evangelium z Cividale
Víme, že Svatopluk I. zemřel v roce 894 ve věku kolem padesáti let. Potvrzují to historiografické dokumenty, ale i nález hrobky, kterou lze tomuto panovníkovi přisoudit. V době nástupu na trůn roku 870 byl již ve zralém věku. Přihlédněme k měřítkům raného středověku. Tehdejší lidé se průměrně dožívali třiceti až čtyřiceti let. Obzvláště mužům, jako aktivním válečníkům, byl vymezen i kratší čas. Proto si dovolme předpokládat, že Svatopluk jako nitranský kníže a především válečník nečekal s plozením potomstva na dobu, až bude vládcem Moravy. Bez velkých spekulací proto můžeme připustit, že v letech 870–71 potomka již měl. Tato úvaha je opřena o věrohodný zdroj – raně středověkou písemnost, jejíž část v Benátkách získal a do Prahy přivezl pozdější neméně slavný panovník, císař římský a král český Karel IV. Tímto pozoruhodným zdrojem je tzv. Evangelium z Cividale. Evangeliář sv. Marka vznikl někdy v 5. či 6. století, v devátém století byl již jako vzácnost uchováván v Aquilei (východně od Benátek), kde se na okraje některých listů zapisovali významní návštěvníci kláštera, nebo jejich jména zapsali vyslanci a poslové. Aquilea leží na významné trase z Panonie do Říma a lze dovozovat, že tudy procházel, když ne přímo Svatopluk, tak jeho osobní vyslanci při komunikaci s papežskou kurií. Obdobným způsobem, jako se do evangeliáře zvěčnili jiní významní představitelé světské moci, např. blatenský kníže Pribina se synem Kocelem, byla zřejmě po roce 870 na dolní okraj stránky (fol. 4v) připsána jména Szuentiepulc, Szuentezizna a za nimi Predezlaus! Ano, Szuentiepulc je Svatopluk, Szuentezizna je jeho žena Svetožizň, jak dovozoval již František Palacký, a třetí jméno v pořadí je, či s největší pravděpodobností bude, jejich společný potomek, královský syn Predezlaus. Pokud tedy existoval, a vše nasvědčuje, že tomu tak bylo, musel se narodit v rozmezí let 865–70 ještě jako dítě nitranského knížete. Byl by tudíž prvorozeným synem pozdějšího krále Svatopluka I. V úvodu již zmínění a historikům známí Mojmír II. a Svatopluk II. najednou získávají třetího sourozence, dokonce nejstaršího a nejzkušenějšího. Pověst byzantského císaře Konstantinose VII. Porfyrogenneta o třech synech Svatoplukových tak dostává reálné kontury.

Predezlaus
Svatoplukova syna jménem Preslav uvádí i barokní dějepisec Tomáš Pěšina z Čechorodu. Avšak jeho literárně historické dílo Mars Moravicus bylo vytvořeno ve druhé polovině 17. století a nelze je považovat za věrohodný zdroj. Pěšina zmiňuje dokonce čtyři bratry v jiném pořadí. S první ženou Ludemírou (?) měl prý syna Mojmíra, se Svatožizní Preslava, s Adletou Svatoboje a s poslední ženou Giselou, příbuznou bavorského krále Arnulfa, nejmladšího Svatopluka. Evangelium z Cividale je však soudobý pramen a z něho vyplývá, že za Svato-plukem a jeho ženou následuje jméno jediné, Predezlaus. Při čtení nemusíme ani moc přemýšlet, aby se nám na jazyk dostalo jméno jiné, které důvěrně známe ze školních lavic. Avšak v zajetí zavedených výkladů historie nebo přísně vědeckých názorů se je téměř bojíme vyslovit nahlas: Predezlaus, Premezlaus, Přemeslau… Přemysl! V tehdejším latinském přepisu nejen slovanských jmen docházelo k mnoha odchylkám a často se tatáž jména při zápisu jiným písařem lišila. Jména osob byla také zapisována z pouhého fonetického odposlechu nebo krajové výslovnosti, a tak dnes přesně nevíme, jak např. v 9. století na tehdejší Moravě jméno krále Svatopluka (zapsané Szuentiepulc) znělo. Z toho lze dovodit, že v Aquilei zapsaný Predezlaus mohl být Premeslaus, dnešní Přemysl. V úvahách některých historiků panuje názor, snad pod tlakem vědecké odpovědnosti, že Predezlaus je přepis jména chorvatského knížete Braslava. Avšak důvod, proč by za jmény Svatopluka a jeho ženy Svetožizň v Evangeliu z Cividale byl zapsán Braslav, je nejasný. Navíc výslovnost tohoto jména zřetelně neodpovídá originálnímu zápisu ani jeho fonetickému znění. Pro Přemysla svědčí také fakt, jak se vzácná listina se jmény Svatopluk a Predezlaus dostala do Čech. Po matce Elišce Přemyslovně král Karel IV. odvozoval nárok na český trůn a považoval se za pokračovatele dávné dynastie Přemyslovců. Jistě věděl, proč vlastnit právě tento list z Evangelia sv. Marka, který byl nejen významnou křesťanskou relikvií, ale především mimořádně cenným záznamem z hlubin vlastního Přemyslova rodu.

Nejstarší syn krále Svatopluka
jako historická osobnost však poněkud uniká dalším historiografickým dokumentům, nebo to alespoň tak zatím vnímáme. Jeho role v mocenské hře Velké Moravy o českou kotlinu však zapadá do vývoje událostí i do našich (dosud velmi nedokonalých) znalostí, které při novém úhlu pohledu ozřejmují možný průběh dávných dějinných procesů. S jistotou lze dovodit, že prvorozený Predezlaus měl po svém otci nárok na moravský trůn, avšak toho nikdy nedosáhl, neboť po smrti Svatopluka I. roku 894 do nástupnických bojů vstoupili pouze jeho dva mladší bratři Mojmír II. a Svatopluk II. Lze tedy předpokládat, že Predezlaus v roce 894 již nežil a skonal dřív než sám král Svatopluk. Pokud tedy svou úvahu opřeme o vročení jeho narození mezi léta 865 – 870 a úmrtí nejpozději v roce 894, dožitý věk nejstaršího syna byl teoreticky 24–29 let. Tolik jistě stačilo na to, aby se Predezlaus stihl aktivně zapojit do politiky svého otce. Bratři Mojmír a Svatopluk byli podstatně mladší, v 80. letech 9. století ještě jako děti neměli možnost zasáhnout do územních výbojů krále Svatopluka I.

Nejvýznamnějšího úspěchu
Svatopluk docílil kolem roku 884, kdy obsadil českou kotlinu a ovládl tamní rozdrobená a vojensky slabá knížectví. Je více než pravděpodobné, že toho dosáhl ve spolupráci s některými místními vůdci spíše politicky než dobyvačnou válkou. Bez opory o vojenskou sílu Moravanů by však ovládnutí Bohemie bylo nemyslitelné. Jako panovník nad velkým územím od Karpat ke Krušným horám musel mít pro správu nově nabytých území svého zástupce, kterému mohl plně důvěřovat. Jak bylo v minulosti zvykem, synové se často obrátili proti otcům, zejména pokud šlo o moc a bohatství. Přesto však syn Predezlaus, který měl navíc právoplatný nárok na trůn, byl nejdůvěryhodnější osobou, jíž král Svatopluk mohl takový úkol svěřit. Synové vládců bývali usazováni na rodové úděly, které král či kníže považoval za strategické. Tam vykonávali loajální správu a současně se učili vládnout. Nejinak tomu bylo i později za vlády „českých“ Přemyslovců, kdy údělná moravská knížata pocházela z panovníkovy nejužší rodiny. Z logiky věci můžeme dovodit, že Predezlaus s určitou vojenskou hotovostí Moravanů a za podpory některého z místních vévodů takto patrně zastupoval otce na území Bohemie. Odkud však Svatopluk I. prostřednictvím nejstaršího syna uplatňoval svoji královskou moc? Za místo počátečního působení moravské posádky lze podle historických faktů i archeologických nálezů považovat slovanské hradiště Levý Hradec nedaleko Prahy. Právě tady byl kolem roku 883 postaven křesťanský kostel sv. Klimenta – rotunda východního typu, patrně první na území středních Čech, aby zde sloužil moravským arcibiskupem určený kněz Kaich.

Kníže Bořivoj
V tomto místě se však musíme zastavit u kmenového vládce se sídlem na Levém Hradci, který je považován za prvního doloženého „českého“ knížete z rodu Přemyslovců. Je jím Bořivoj. Území Bohemie v devátém století nebylo jednotným mocenským celkem, ale sestávalo z řady menších rodových uskupení v čele s vévodou, snad titulovaným „Lech“. Společné vedení rodů či kmenů tvořil sněm. Jeho zástupcem byl pravděpodobně i Bořivoj, jeden z kmenových vládců, kteří se Svatoplukovi poddali. Existují zatím nepodložené domněnky, které vyslovil již František Palacký, že Bořivoj byl Svatoplukovým švagrem. Zda byl český kníže s moravskou nobilitou provázán příbuzensky nebo měl „pouze“ ambice mocenské, asi s úplnou jistotou nezjistíme. Víme však, že kníže Bořivoj se nechal (či okolnostmi byl přinucen) pokřtít na dvoře krále Svatopluka. Datum jeho křtu arcibiskupem Metodějem se nejčastěji vročuje k letopočtu 883. Z toho lze vyvodit, že spíše než příbuzenské pouto Bořivoje k mocnému králi vázal vztah daný křtem. Svatopluk mohl být jeho kmotrem. Většina historiků bez větších pochyb dovozuje, že právě pokřtěný Bořivoj se stal prostředníkem Svatoplukovy moci v Čechách. Bořivoj svou působností ve středu české kotliny poskytoval ideální předpoklady k založení mocenského střediska Moravanů v čele s povolanějším zástupcem krále Svatopluka, jeho nejstarším synem Přemyslem. Vazalský křest, stavba kostela na Levém Hradci i přítomnost kněze jen dokreslují opatření moravské posádky, která se připravovala na trvalé usazení a převzetí moci v Bořivojově Bohemii. Není asi náhoda, že Levý Hradec je na dohled bojiště na Turském poli, současně leží na levém břehu Vltavy, pouhý den cesty od sněmovního pole a posvátného „stolce Čechů“, budoucího hradu Praha.

Monte Comiano
Svatopluk jako zkušený panovník věděl, že vojenský úspěch musí uhájit i politicky. Demonstrací moci před místním sněmem i smlouvou se sousední Východofranskou říší, která si na území Bohemie činila nárok. Takový okamžik nastal na podzim roku 884. Na Monte Comiano tehdy proběhlo mírové jednání Svatopluka I. s císařem Karlem III. Tlustým, kde mohlo dojít k uzavření dohody a uznání Svatoplukova držení Bohemie jako léna, potvrzeného roku 890 bavorským králem Arnulfem. Moravané včetně knížete Bořivoje, nyní i s přímou podporou Svatopluka, obsadili sněmovní pole a položili základy hradu s kostelem Panny Marie. V předpolí roste velkomoravské osídlení, jehož dokladem jsou archeologické nálezy v Bažantnici a Lumbeho zahradě Pražského hradu.
Jaký důvod by Svatopluka vedl k jistě nákladnému ovládnutí strategického území, aby hned odevzdal veškerou moc poměrně slabému knížeti a ohrožoval tak svůj úspěch? Moravský panovník naopak potřeboval získané území zabezpečit pro budoucnost. To nejlépe splňovalo ve středověku obvyklé dynastické propojení jeho rodu s dalším rodem, v české kotlině nejperspektiv­nějším, Lučany. Svatoplukův nejstarší syn v té době nabyl plnoletosti, Přemyslovi bylo kolem osmnácti let…
Radek Míka

• www.boheminium.cz