Počátky naší státnosti 38

Bořivoj – staneš se pánem pánů svých

Za předáka Čechů
a prvního historického knížete Bohemie je považován Bořivoj. Jméno se poprvé objevuje ve tvaru Goriwei, dodatečně připsáno k pětici vojvodů poražených roku 872 východofranským vojskem. Svatoslav, Vítězslav, Heřman, Spytimír a Mojslav, tyto franský letopisec zaznamenal nejspíše z podání účastníka bojů. Šesté jméno připsal někdo jiný později. Důvod, proč se tak stalo, je předmětem dohadů. Onen Goriwei musel mít nějakou důležitost, aby stál za drobnou úpravu v kronikách a písemně vstoupil do „hodnověrných“ dějin. Neboť již tehdy platilo; co je psáno, to je dáno, zvláště bylo-li to zapsáno latinsky.

Jméno Goriwei
je slovanské, snad Horivoj či Borivoj. Obojí lze vyložit jako vojevůdce, který zapaluje (či podněcuje) vojsko… Hori-voj, nebo vojska boří (či poráží)… Bori-voj. V každém případě jeho účast v boji kdesi na Vltavě nelze považovat za jakkoliv průkaznou – vzhledem k proklamované porážce poněkud v rozporu s uvažovanou symbolikou. Smysl jména spíše upomíná na jiný pozoruhodný čin, kterým Bořivoj vstoupil do dějin Země české. Stal se prvním, byť legendárně uváděným knížetem Bohemie, který přijal křest a jenž nám byl zachován jménem. Proč ta opatrnost? Křest přece přijalo již čtrnáct „knížat Bohemie“ v bavorském Řezně v lednu roku 945, nikdo však nezapsal nebo pravděpodobněji se nám nedochovala jejich jména. Některý z tehdy pokřtěných vojvodů mohl být i účastníkem bitvy na Vltavě v roce 872. Proč však latinské prameny připomínají právě jméno Bořivoje, když ten měl být pokřtěn nikoliv „oprávněným“ biskupem v Bavorsku, ale na dvoře moravského panovníka patriarchou Slovanů Metodějem? Ani Svatopluka, ani Metoděje latinská církev nijak nemilovala, ba naopak snažila se jejich zásluhy a úspěchy zamlčet, proč tedy ne Bořivoje a jeho moravský křest?

První domácí zmínka
o knížeti Bořivojovi pochází ze svatováclavských legend psaných ve druhé polovině 10. století. Bořivoj by měl být dědečkem svatého Václava, neboť Bořivojovi a kněžně Ludmile se připisují synové Spytihněv a Vratislav, kde starší Spytihněv skončil bez potomků (uvádí se r. 915) a po mladším Vratislavovi (uvádí se r. 921) usedl na knížecí stolec Václav. Historická genealogie tzv. Přemyslovců by tak měla počínat Bořivojem, prvním pokřtěným knížetem Čechů. Na rozdíl od historiků však církev shledává Václavův původ spíše u mučednice Ludmily, báby sv. Václava, nikoliv po mužské linii u knížete Bořivoje. Přitom dle tradice oba, jak Bořivoj, tak svatá Ludmila, přijali křest z rukou biskupa Metoděje (nutno dodat, že v případě svaté Ludmily se nejedná ani o legendistický záznam, ale o tradiční podání). Kolem Bořivoje panují vůbec spíše rozpaky než informace, které bychom mohli považovat za hodnověrné. Nejvíce se dozvídáme z pera benediktýnského mnicha Břevnovského kláštera Kristiána, jenž se hlásí do nejbližšího příbuzenstva knížete Boleslava. Latinsky psaný text sám autor datuje do doby služby biskupa Vojtěcha, tedy mezi léta 982–997. Přestože, stáří tzv. Kristiánovy legendy není zcela jednoznačné a může jít také o zdařilou fikci nebo úpravu ze století třináctého, přikloňme se k současným trendům, že původní text i autor pocházejí skutečně z konce 10. století. Pak by Kristián byl potomkem Bořivoje a dělily by je pouze tři až čtyři generace v knížecí linii. Paměť čtyř generací je zcela v souladu s orálním zachováním významných informací, byť poupravených právě legendární křesťanskou symbolikou. Co nám Kristián sděluje o Bořivojovi?

Bájné potomky Přemysla,
„jenž se jen orbou zabýval“, vůbec nejmenuje, pouze říká: „… stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi. Skvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého vévodu nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu.“ Z Moravanů či Moravy Bořivoj nepocházel, neboť tam lidé byli již (fakticky) křesťany. Podle Kristiána byl kníže Bořivoj mladistvé síly a zavítal ke svému vládci na Moravu. Svatopluk je tu svrchovaným panovníkem, podléhá mu i Bořivoj, který měl lid pouze svěřen, byl předákem Svatoplukovi poddaného lidu. Máme-li Kristiánův text vzít doslova, Bořivojova země v té době již přináležela ke Svatoplukovým državám, jen ještě nebyla pokřtěna.

Legenda pokračuje:
„Ale nebylo mu dovoleno [Bořivojovi] usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. A tu prý mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: ‚Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti.‘ On pak řekl: ‚V jaké nebezpečenství bych se vydal pro tuto věc nebo co dobrého by mi přineslo náboženství křesťanské?‘ ‚Jestli se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících,‘ pravil biskup Metoděj, ‚staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků.‘ I řekl Bořivoj: ‚Jestliže tomu tak jest, co překáží, abych byl pokřtěn?‘ ‚Nic,‘ pravil biskup, ‚jen buď hotov z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věřících, nejenom pro světské blaho, ale i pro spásu své duše, aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti.‘ Tímto a podobným, jako med plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milosti křtu, i vrhnuv se s celou svou družinou na zem k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo.“

Velmi osobní forma přesvědčování,
kdy ani přední muži z řad pohanů nemohli na křesťanských dvorech usednout s křesťany k jednomu hodovnímu stolu, nýbrž jim bylo určeno místo „pasáků sviní“ na zemi, patřila k osvědčeným taktikám církve. Metoda je popsána již v latinském spisku zvaném Conversio (obrácení Bavorů a Korutanců na víru) a Kristián ji do své legendy použil buď z tohoto pramene, nebo byla skutečně užívána i na Moravě Metodějovou církví. Významnější jsou však slova, která vkládá do úst biskupových následně. Pokud se zřekne pohanských model a přijme víru křesťanskou, „stane se pánem pánů svých“, dosáhne moci nad svými odpůrci a skrze potomstvo zachová vládu svého rodu i pro pokolení budoucí. Stěží by taková slova byla pronesena před Svatoplukem, který si (se svým rodem) činil svrchované právo vládnout na všech poplatných územích včetně Bohemie. Jednak legendista přiznává, že Bořivojovo postavení nebylo nijak pevné a rozhodně nebyl jediným vládcem Čech, a už vůbec mu neplynulo právo, aby na knížecí stolec usedlo jeho budoucí potomstvo. Proto je iluzorní Bořivoje pokládat za pokračovatele rodu a krve tzv. Přemysla Oráče.

Dědictví a symbolika vlády
ještě nebyly založeny na rodové linii, o žádných „Přemyslovcích“ v 9. století nebylo ani slechu. Usazení na stolec záviselo na volbě sněmu, kde některý z předáků mohl mít vyšší nárok, nadále však povíce rozhodoval sněm a držení vlády mělo zejména symbolický či mytický podtext. Toto odvěké do jisté míry demokratické pravidlo „pohanů“ se mělo Bořivojovým křtem, podporou církve i mocného Svatopluka změnit. Složitá křesťanská věrouka byla novokřtěncům zjednodušena, slova biskupa Metoděje jsou spíš legendistovým podáním. Dikce Kristiánem připisovaná Metodějovi však upomíná nikoliv na argumentaci před Bořivojovým křtem, ale na obhajobu práva usednout na pražský stolec, ovládnout Moravu a zemi dát křesťanského následovníka, u něhož již nikdo nebude zpochybňovat nárok na vládu všemu lidu. Taková slova nepatří do století devátého, kam se v letech 882–883 křest Bořivojův datuje, ale až do závěru století následujícího, kdy již vládu držel potomek knížete Boleslava I., jeho syn Boleslav II.

Za vlády Boleslava I.
ve druhé polovině 10. století totiž vzrostl význam Moravy jako dědičné země, zvláště pokud Morava nadále měla své biskupství a za určité diplomatické konstelace mohl kníže usilovat také o metropolitní statut Metodějův, udělený papežem Janem VIII. Ač Boleslav I. takový pokus učinil, dosáhl v Praze „jen“ nového biskupství, a to ještě po své smrti. Jedinečný okamžik nastal až za jeho nástupce. V roce 983 náhle umírá císař Ota II. a vdova císařovna Theofano si u papeže prosazuje nástupnická práva pro jejich tříletého syna, sama se stává regentkou a prakticky se ujímá vlády ve Svaté říši římské. Theofano pocházela z Konstantinopole a byla neteří byzantského císaře Jana I. Cimiskese, její syn a následník Ota III. se v dospívání stává blízkým přítelem našeho biskupa Vojtěcha. Na jistý čas nastala možná rehabilitace moravské misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, metropolity Slovanů. Mnich Kristián tak zcela záměrně vyzdvihuje Metodějovy zásluhy na pokřtění Čechů (lid personifikován Bořivojem), ač je legenda západní latinské provenience a měla by zákonitě takové podpoře být cizí až nepřátelská, jak o více než století později činí „protimoravsky“ zaujatý kronikář Kosmas.

V politické hře
konce 10. století kníže Bořivoj plní svůj účel jen jako legendistický nástroj přenesení křesťanské moci z Moravy do Čech, konkrétně na knížecí hrad Praha. Peripetie Bořivojova prvního nastolení, útěk na Moravu a Svatoplukovu podporu provázenou tzv. bitvou na Turském poli jsme si popsali v minulé kapitole č. 37. Kristián k tomu dodává: „Potom pospíšivše na Moravu, přivedou dřívějšího vévodu zpět a znovu ho dosadí na jeho místo. Poněvadž pak tento kníže, když dlel na Moravě, učinil Bohu všemohoucímu slib, jestliže ho Pán přivede se ctí zpět do vlasti, že postaví basiliku ke cti blahoslavené matky Boží a věčně neporušené Panny Marie, když se vrátil, bez prodlení hleděl splniti svůj slib na samém hradě Praha. Ten platí za prvního budovatele míst svatých, shromažďovatele kněží a zakladatele víry křesťanské, tenkrát ovšem ještě nepatrně rozšířené.“ Jako se již Kristián zasloužil o připsání kostela svatého Klimenta na Levém Hradci zásluhám Bořivoje, i druhý kostelík, tentokrát na Hradě pražském, je vkládán slibu českého knížete, který dal na Moravě Bohu všemohoucímu. Přitom jaksi mimoděk z textu vyznívá, že Bořivoj byl kýmsi opětovně dosazen, řízen a úkolován. Legendista vědomě zamlčuje mocenskou úlohu Svatoplukovu v Bohemii v posledním dvacetiletí 9. století. Ta po přenesení křesťanského a mocenského centra do Prahy nebyla již důležitá ani žádoucí. Bohemie, i dílem mnicha Kristiána, vytvořila světce z vládnoucího rodu, mučedníka svatého Václava, a prahla po arcibiskupství. Podpora Goriweie – Bořivoje – spočívala v uplatňování českého původu knížecí moci, pro který se již tvořil jiný mýtus, v Kristiánově době ještě nepevný a zatím opatrný, státotvorný mýtus o Přemyslovi.
Radek Míka

• www.e-Vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.boheminium.cz