Počátky naší státnosti 37

Bitva u Turska – vítězství ve znamení kříže

V chladném závěru roku 884
stojíme na Turském poli čtyři kilometry severně od Bořivojova hradiště. Podle Kosmovy kroniky právě zde proběhl bájný boj, který ukončil dlouholeté lucké války a přinesl vítězství Čechů. V Kosmově líčení je poskrovnu historických souvislostí, pochmurný děj dramatizuje patos mýtu. Přesto kronikář událostem u Turska věnuje velký prostor, jistě svědčící o významu místa i porážky Lučanů pro dějiny naší země. Skutečný smysl „boje“ však o více než dvě století později neznal nebo až tolik připomínat nechtěl.

Lucké války
nejspíše započaly vpádem vojsk Karla Velikého do Bohemie. Připomeňme si v krátkosti jejich možný průběh (Počátky naší státnosti č. 31, 32 a 36). Od roku 806 měli poražení Lučané povinnost odvádět císaři tribut 150 volů a 500 hřiven stříbra, tzv. daň za mír. Těžce placený mír mezi Franky a Slovany v české kotlině byl však vykoupen procesem vnitřních válek, po dvě generace trvající hospodářskou krizí, kdy v pozadí na východě vyrostl křesťanský stát Moravanů. Dobrovolně podstoupený křest čtrnácti „knížat Bohemie“ v lednu 845 v císařském Řezně žádaný mír ani konec daňové zátěže nepřinesl. Rokem 846 se konflikty se západním sousedem rozpoutaly nanovo a nejpozději v r. 872 přerostly v boj o hegemona v zemi. Době „prvního historického knížete“ tak předcházelo sněmovní období do jisté míry rovnoprávných vojvodů, rozkolísané však franskou hrozbou a luckými výboji.

Náš nejbližší soused na východě
si touto etapou prošel již v první polovině 9. století, kdy se svrchované vlády zmocnil rod „křesťanského“ knížete Mojmíra (křest Moravanů je datován r. 831). Morava sice byla ve vazalském postavení k Východofranské říši, emancipace země však rostla s osvojením soudobých křesťanských principů vlády. Zásluhou Mojmírova nástupce Rastislava k Moravanům přišli vyslanci byzantského císaře, nadáním a učeností nedostižní bratři Konstantin a Metoděj. Nejspíše se stali i duchovními poradci knížete, k misijní práci mezi Slovany však zaujali ve své době zcela revoluční přístup. Vytvořením písma, tzv. hlaholice, a užíváním srozumitelné církevní řeči při sloužení mší (zavedením staroslověnské liturgie) otevřeli cestu k oblibě a šíření víry i mezi nejprostším lidem. Bylo především jejich přičiněním a také ustanovením Metodějova biskupského úřadu, že nové křesťanské náboženství nemělo v obyvatelstvu slovanské střední Evropy výraznějších odpůrců. Avšak rozdílný názor na působnost Konstantina a Metoděje, zvláště po vytvoření moravsko-panonské diecéze, měl bavorský episkopát s biskupskými úřady v Pasově a Řezně. Pro ně byl byzantsky smýšlející biskup Metoděj užívající v církevní praxi řeč Slovanů nebezpečným konkurentem působícím na území, kde si oni činili misijní, tudíž i mocenský nárok.

Po roce 871,
v první polovině vlády knížete Svatopluka, se Moravská říše upevnila natolik, že v roce 880 byl Metoděj papežem Janem VIII. jmenován metropolitou, arcibiskupem s působností do dalších zemí Slovanů. Diplomatickým aktem „darování země“ římskému apoštolskému stolci sv. Petra se Morava vymaňuje z podřízenosti Franské říši a papež, hlava všeho křesťanstva, v bule Industriae Tuae (Horlivosti tvé) Svatopluka nazývá vladařem a milovaným synem. Svatoplukova moc gradovala ve vojenskou a politickou sílu, která prostupovala území sousedních Slovanů a pod větším či menším tlakem je připojovala k rostoucí Velkomoravské říši. Současně si moravský Svatopluk začal dělat vyšší ambice i v západní říšské hierarchii a začal vážně konkurovat franským panovníkům. Nutno dodat, že nejmladší Svatoplukův syn měl matku z královského rodu (sestra císaře Arnulfa). Moravský „král“ se čím dál více sbližoval se západní latinskou kulturou a je zcela logické, že v jeho zájmu bylo také ovládnutí západních Slovanů, země zvané Bohemie. Hraničními horstvy a lesy uzavřená kotlina byla blíže starým centrům říše Karla Velikého, ale také poskytovala větší ochranu před vpády kočovných kmenů než do širokého Podunají otevřená Morava. Jádrem strategického území byl kraj kolem Řípu, ohrožovaný však luckou hegemonií.

Křtem Bořivoje Svatopluk získává
předáka z místního rodu pro záměry v Bohemii. Odmítnutí Bořivoje ostatními vojvody a jeho útěk na Moravu někdy na přelomu let 883–884 byl pokusem dosadit na stolec knížete bližšího Bavorům či Frankům. Část zdejších rodů, zdá se, již tehdy stranila německému živlu. Avšak mocenské vztahy mezi Svatoplukem a Karolingery nabraly jiný směr a místo rivality došlo ke krátkodobému politickému sblížení, možná již v tušení nebezpečí z východu. Dohodou s Karlem III. Svatopluk získal volnou ruku pro ovládnutí celé české kotliny, poté co Polabí s Hradcem, možná i Kouřimí a Slavníkovskou Libicí, již přijaly svrchovanost Moravanů. K této straně se s Bořivojem přidává i kmen tzv. Čechů se sídelním jádrem v oblasti Levého Hradce, první rod na levobřeží Vltavy.

Po mohutném tažení do Panonie
na sklonku léta roku 884 se moravské vojsko vrací domů. Ale Svatopluk s částí vojenské hotovosti dělá ještě zastávku u Vídně, k jednání s císařem na Monte Comiano. Odtud nezamířil do svého sídla na Moravě, cílem se stala Bohemie. Možná se vydal po Dunaji a do Čech vešel nad Křemží z jihu, další část vojska, rekrutovaná z polabských rodů, postupovala k Vltavě po Labi. Lučané, sídelní doménou v Poohří, nemají o mohutnosti soupeřova postupu povědomí a mohli se nechat nalákat k baště Čechů na Levý Hradec. Nástin událostí je pouhou hypotézou, o žádném takovém tažení soudobé anály nepíší. Avšak boje, které se bezprostředně nedotýkaly franské oblasti, tehdejší letopisy zpravidla pomíjejí. Moravské vojsko je smluveným spojencem Bořivojových Čechů. V chladném podzimu blízko přelomu let 884 a 885 zajišťuje pohodlnou převahu proti Luckému svazu knížete Vlastislava. Rozhodující boj se má odehrát na hranici historického Lucka a nevelkého knížectví Čechů, v posvátné krajině pod Řípem.

Turské pole
je starým mohylovým pohřebištěm ještě z dob dávných předků. Významnější ze strategického hlediska je však přístupnost bojiště z labských i vltavských brodů, v podzimním suchém období ještě schůdnějších. Bořivojovo hradiště je malou, ale dostačující základnou k hájení jihu, ústup Lučanů na sever bylo možné odříznout překročením Labe u dnešní Roudnice. Na západě je opevněná poloha hradiště na Budči. Pokud taktika Moravanů odpovídala dobovým pravidlům, vojska proti Vlastislavovým silám postupovala ze tří směrů. Lučané, zatímco se v domnělé převaze soustředili na útok na Levém Hradci, křesťanské vojsko Moravanů jim vpadlo do zad a ze stanoviště symbolického názvu Krleš (zlidovělé Kyrie eleison) ukončilo dřívější pohanskou hegemonii Lučanů v Bohemii. K žádné zásadní bitvě ani nemuselo dojít, převaha prvního českomoravského spojenectví Lučany vedla ke kapitulaci. Úspěch Svatoplukův na Turském poli přispěl také k závislosti srbského knížete Dervana a vlivu Velkomoravské říše až do srbské Lužice v dnešním Sasku. Udatný obránce Levého Hradce, v Kosmově podání zvaný Tyr, nejspíše ani neexistoval, ale Bořivoj s významnou podporou mocného Svatopluka tu převzal Bohemii jako křesťanský vítěz, zapsaný do kronik jako první historický kníže Čechů.

Účast moravských křesťanů
na bájné bitvě u Turska nezmiňuje Kosmas ani pro ni nehledejme oporu v žádném psaném dokumentu. Památníkem událostí se stal pahorek se symbolickou mohylou a křížem, který slovy „Kyrie eleison“ promlouval k padlým i přeživším. Promlouval však jazykem křesťanů z Metodějovy církevní obce. Založení kostela – rotundy – na hradišti Levý Hradec s příznačným patrociniem sv. Klimenta upomíná na nepochybný přínos Metodějův. Také na nedalekém hradišti zvaném Budeč je patrný vliv Moravanů, když tu vznikl další křesťanský chrám, opět rotunda, tentokrát zasvěcená sv. Petru, patronu papežského stolce a symbolickému držiteli země Moravanů. Toto konkrétní patrocinium dobře zapadá do idejí 80. let 9. století, kdy se „král“ Svatopluk zaštítil autoritou římského papeže Jana VIII.

Také název Budeč
může odrážet specifický moravský vliv, „búdy“ nejsou ničím jiným než pojmenováním typu stavby, které daly jméno panonské Budě (Budapest) nebo i jihočeským Budějovicím. Význam lokality podtrhuje fakt, že sv. Kliment a sv. Petr patří k nejstarším křesťanským svatostánkům Čech a rotunda na Budči je vůbec nejstarší dochovanou stavbou v České republice. Další pozoruhodnou okolností je, že tyto kostely leží na pomyslném kruhu se středem na pahorku Krleš, na kruhu, který na severu protíná dnešní Kralupy nad Vltavou – dřívější Míkovice.

České Míkovice
mají totiž svým názvem moravský protějšek. Co může vypadat jako náhoda, stojí za zamyšlení. Míkovice jsou součástí Uherského Hradiště, velkomoravského Veligradu, a najdeme je pod Sadskou výšinou s církevním, patrně biskupským komplexem z 9. stol. Biskupa Metoděje známe pod mnišským jménem, jeho laické jméno však bylo Michail, řecky vyslovováno Mikail. Míkovice tak mohly být biskupskou obcí s lidem Metodějovým. O českých Míkovicích nad soutokem Zákolanského a Knovízského potoka sice najdeme zmínku až v roce 1318, území však bylo již dříve spojováno s církevním majetkem, jmenovitě s řádem křížovníků. Osídlení tak může sahat hlouběji do doby vzniku prvních křesťanských kostelů, kdy se jejich výstavba a služba neobešly bez řemeslnické „Michalovy obce“. Zdivo na maltu i liturgické potřeby kostelů vč. výroby hostií a mešního vína byly pro tehdejší Bohemii neznámou praxí.

Pravý Hradec
je dalším místem na pomyslném kruhu. Pod jeho úvozem tohoto méně známého hradiště na vltavském břehu najdeme zanikající památku, ve skále vyhloubený labyrint „klášteříčku“ s údajnou podzemní chodbou na protější Levý Hradec. Lámáním kamene stopy pomalu mizí, ale spojení obou břehů Vltavy v těchto místech jistě existovalo, ať jím byl brod, či fantaskní představa tunelu. Přechod mezi oběma hradišti asi s výběrem mýta (zpravidla za účasti církve, proto lidově klášteříček) byl pokračováním dálkové stezky z Polabí.

Význam bájného Turska
pro počátky křesťanství v Čechách je zjevný, ač se církevně ani hospodářsky významněji nerozvíjelo a zůstalo na počátku svého „moravského“ vývoje. Mocenské centrum země totiž roste nedaleko v nově založeném hradu Praha (Počátky naší státnosti č. 5). Vláda Svatopluka a přítomnost Moravanů kulminuje v desetiletí na konci 9. století, mezi lety 885 a 894. Na nejvyšším místě hradu záhy vzniká další z „českých“ rotund, kostel knížecí, pro Bohemii na další staletí chrám nejvýznamnější. Právě zde můžeme přejít o deset generací dále k našemu zpravodajci Kosmasovi, který byl do své smrti roku 1125 představitelem svatovítské kapituly, děkanem hlavního pražského kostela. Latinské vzdělání a jeho církevní přesvědčení mu nedovolovalo připustit, že na úsvitu českého křesťanství stojí Svatoplukova Morava a zásluhy církevní organizace Metodějovy.

Emancipace moravských panovníků
byla nadlouho Bavorům i Frankům trnem v oku, také slovanskou liturgii a staroslověnské písemnictví latinský klérus 12. století považoval, stejně jako bavorští biskupové ve století desátém, za projev církve kacířské. Proto Kosmas bitvu na Turském poli zahaluje rouškou dávného pohanství, bez jakékoliv zmínky o původu jména Krleš, bez oslavy prvních křesťanských kostelů sv. Klimenta a sv. Petra. Rotundu na Budči latinská legendistika i naše současná historiografie pozoruhodně dávají do spojitosti až s knížetem Spytihněvem, nastoupivším k vládě po výrazné osobnosti Svatoplukově. Rozdíl několika málo let však v tomto případě činí zásadní rozhraní mezi křesťanstvím moravsko-slovanským a křesťanstvím bavorsko-latinským, časový předěl mezi kulturami římského východu a římského západu. Podle franských análů totiž Spytihněv, údajně syn Bořivojův, hned po smrti „krále Slovanů“ spěchal do Řezna poddat se franskému císaři a přijmout tamní latinskou církevní jurisdikci. V roce 895 ještě mladé křesťanství vznikajícího českého státu zamířilo do budoucích mocenských struktur západu, kde dějiny začíná psát Svatá říše římská.
Radek Míka

• www.e-Vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.boheminium.cz