Počátky naší státnosti 36 - Lucké války II – mezi Moravou a Řeznem

Lucké války II – mezi Moravou a Řeznem

Boj o hegemonii v Čechách
druhé poloviny 9. století se již neodehrával jako lokální kmenová válka. Čím dál větší měrou se země zvaná Bohemie dostávala do sféry zájmu okolních mocností, na západě Východofranské říše krále Ludvíka II. a z východu prvního státu Slovanů, počínaje rokem 871 Svatoplukovy Velké Moravy. Oba rivalové měli ambice svou politikou zasahovat do dění v nepokřtěném kraji kolem Řípu a soupeřit o váhu sil mezi nástupci římského císařství, latinským západem a byzantským východem.

Kulturní vlivy
po staletí přicházející z Římského impéria podněcovaly především vojenskou aristokracii tzv. barbarských národů k vyšším standardům života; od záliby v drahocennostech (bohatství na odiv) po nové pojetí mocenské dominance. Vývoj se ubíral ke vzniku časně středověkých států na územích, jež ztrátou pozic Říma pozbyly i jeho svrchované vlády. Válečnictví bylo výsadou nejsilnějších, ale s osvojením taktiky již také vzdělaných a bystrých mužů. Například legendární drtivou porážku tří římských legií v Teutoburském lese (r. 9. po Kr.) v provincii Germania zosnoval a vedl germánský vůdce Arminius. Syn náčelníka kmene Cherusků prožil dětství v Římě jako rukojmí, tam se latinizoval nejen v jazyce a kultuře, ale získal znalosti i v římské politice a vojenství. V naší rané historii byl obdobným vojevůdcem Sámo. Muž cizího původu, nejspíše z franské kulturní oblasti, se kolem r. 629 postavil do čela slovanských kmenů, s nimiž potlačil nejen nadvládu Avarů, ale roku 631/2 u Wogastisburku uštědřil porážku i franské armádě krále Dagoberta I. Sámova domovina kdesi v Galii opravňuje k domněnce, že mu nebyly cizí ani idey křesťanství, neboť na západ od Rýna nové římské náboženství zakořenilo již ve 4.–5. století. Tehdejší zakladatel Franské říše král Chlodovík přistoupil na křesťanskou víru z vděčnosti k „mocnějšímu“ z bohů, když r. 486 v bitvě u Soissons čelil neodvratné porážce od římského krále Sygaria. Stará božstva otců Chlodovíka opustila, avšak prosba ke křesťanskému Bohu mu zachránila život a přispěla k zázračnému vítězství Franků. O tři sta let později se na pomyslný vrchol královské moci postavil jeho křesťanský pokračovatel, od roku 800 císař Karel Veliký. Z perspektivy vládců raného středověku Bůh stál na straně vítězů. S rostoucí naléhavostí tento problém vnímali i předáci Bohemie; dávná božstva pod tíhou franského meče neobstála, naopak Bůh křesťanů byl příslibem moci i bohatství.

Křesťanská víra
ve slovanském Naddunají zprostředkovávaná někdy od 7. století osamělými misionáři ještě nepřinášela všelidový odraz. Po generace neměnné pohanské rituály v usedlé agrární společnosti zajišťovaly plodnost i úrodu, vícero božstvům byl podřízen koloběh života od jara do zimy, od zrození po cestu do zásvětí. Uctívání bohů mělo charakter přírodního kultu, tradiční svátky zemědělského roku provázely všelidové zvyky praktikované běžným obyvatelstvem. Vůdčí duchovně založená stránka náboženství však byla projevem i výsadou nemnoha jedinců. Autorita kněží svým vlivem promlouvala do osudu celého kmene. Římské vlivy a přesuny celých etnik napříč Evropou však nezadržitelně mění i zvyklosti dosud pohanských zemí, úloha kněžstva se přizpůsobuje novým potřebám sjednocování. Vojenská aristokracie tu začíná vystupovat nejen jako vládnoucí moc, ale také si osvojuje výsady a práva náboženské elity. Ve slovanském prostředí se pro tyto přední vládce vžilo pojmenování knjaz – kněz a současně i kníže. Titul mohl nést pouze jediný muž v nově hierarchizované struktuře knížecí moci. Nejúspěšnější, zpravidla vítěz v boji, se stával vládcem a současně duchovním vůdcem pro všechen, tedy i válkou porobený lid. Když v roce 831 moravský kníže Mojmír přijal křesťanství, byl tento akt franským králem i pasovským episkopátem vnímán jako přijetí víry vším moravským lidem, vstup celé země do sféry vlivu Východofranské říše a její církevní organizace. Křest čtrnácti „knížat“ Bohemie v Řezně roku 845 tento důsledek však nepřinesl. Země nebyla jednotná pod svrchovaným vládcem s autoritou jediného knížete. Bohemie musela projít procesem, který započaly již lucké války; výběrem domácího – nebo dosazením cizího – hegemona.

S pochybami o víře otců
mohla být spojována i porážka pěti vojvodů Bohemie v roce 872 kdesi u břehů Vltavy. Východofranské vojsko proniklo do nitra české kotliny a rozprášilo síly zdejších slovanských rodů, známe i jména poražených předáků; Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava. Bez silného spojence byla země otevřena dalším útokům Franků, nejspíše byla obnovena i povinnost odvádět tribut. Naproti tomu rok 874 znamenal obrat v politice východofranského krále Ludvíka II. Němce k moravskému knížeti Svatoplukovi. Na říšském sněmu ve Forchheimu byl mezi oběma znesvářenými stranami sjednán mír, u něhož vedle Moravanů byli přítomni i zástupci Čechů (Boemi). To muselo vojvodům Bohemie nesmírně imponovat, cesta vstříc Svatoplukovi byla otevřená. Vše uspíšil vývoj v Polabí, které bylo vůči Bohemii v generačním předstihu. Možná již za knížete Rastislava se vlivu Moravy podřídilo východní Polabí s pevností Gradič na soutoku Labe a Orlice, pokud však staviteli opevněného Hradce nebyli sami Moravané. Zdejší rody nejspíše přistoupily i na křesťanství, zprostředkované moravskou církví biskupa Metoděje. Dokladem může být nejstarší kostel v Hradci Králové zasvěcený sv. Klimentovi, patronu Metodějovy slovanské misie. Kmenové elity v Polabí, mezi něž patřili i Slavníkovci, přijaly „Moravu“ o léta dřív než centrum Bohemie. Nemůžeme opomíjet ani kulturní vlivy zajištěné rodovými svazky mezi blízkými slovanskými zeměmi. K roku 871 byl ve franských letopisech zaznamenán přepad bohatého svatebního průvodu vypraveného z Bohemie na Moravu, který měl být proveden kdesi na východobavorském pomezí. Naopak z hradiště u Želánek nedaleko Duchcova známe hrob křesťanky patrně z Moravy provdané do významného rodu v Podkrušnohoří. Přesto nejdále působnosti Moravanů zůstávalo Lucko, silný kmenový svaz v Poohří, který sužoval lid Čechů neméně než cizí Frankové.

Rostoucí moc Svatopluka,
moravského knížete, v 80. letech 9. století musela v Bohemii jistě rezonovat. Svatopluk měl práva a uznání křesťanského panovníka stejně jako král Franků, avšak původem byl Slovan a stálo za ním slovanské vojsko, mocnější a větší než kdy dříve. Z dobových kronik vychází i odhad, že jeho armáda operující v letech 883 a 884 v Panonii čítala 25–50 tisíc mužů ve zbrani včetně jezdectva. Taková hotovost se nemohla rekrutovat pouze z centra říše v Pomoraví. Pokud vládnoucí rod a také rody dalších moravských předáků pojily v Polabí i Bohemii příbuzenské svazky, část vojska byla sebrána jistě i na západě. Ovládnutí celé země bylo jen věcí politické dohody mezi svrchovaným moravským a východofranským panovníkem, kdy oba si činili nárok na jistý vliv v české kotlině.

Z hlediska vnitřních záležitostí
Bohemie byl ve druhé polovině 9. století zdánlivě nepodstatný sílící tlak staromaďarských nomádských kmenů na západ. V roce 881 je zmiňován již druhý ničivý nájezd obávaných jezdců na střední Podunají, který dosáhl až k Vídni. Významné zpravodajské informace o pohybu kočovných kmenů ze stepí na západ od Černého moře musel ze své cesty do Konstantinopole v letech 881–882 přinést také arcibiskup Metoděj, který se s těmito nomády setkal ještě společně s bratrem Konstantinem při diplomatickém vyslání do Chersonu. Moravský vládce si patrně byl vědom nebezpečí i vojenských rizik, které se valily z východu. Na podzim roku 884 se Svatopluk, možná v doprovodu stárnoucího arcibiskupa Metoděje, sešel v Monte Comiano kdesi na Dunaji s nástupcem Ludvíka II. na východofranském stolci, s císařem Karlem III. Tlustým. Mírové jednání bylo nejspíše i obhajobou Svatoplukovy expanze do Panonie, zájmového území Franské říše. Významným předpokladem však bylo zajištěné vlastní zázemí, kdy mocenská i hospodářská centra Moravy se ocitla příliš blízko operačnímu rádiu staromaďarských bojovníků. Svatopluk se s nimi pokoušel o jakési spojenectví, když sílícímu náporu kočovného lidu propůjčil či postoupil východní část země v Potisí. Nejspíš ale tušil, že příval nezastaví. Nejmladší syn Ludvíka II. (prvorozený Karloman zemřel r. 880, Ludvík III. r. 882) Karel III. zvaný Tlustý nedosahoval vojenských ani politických kvalit svých razantních předchůdců. Právě proto kdesi u Tullnu „na hoře Komianské“ mohla zaznít nová dohoda o Svatoplukových zájmech v Bohemii.

Stejně jako Frankové
potřebovali i Moravané stabilní správu v Bohemii, kterou by jim pomohl udržovat svrchovaný kníže domácího rodu, s podmínkou však křesťanského vyznání. Jenže takového Bohemie neměla. Pokus o jeho nastolení patrně zinscenovaly obě strany, franská i moravská. Svatopluk si z nějakého důvodu vybral Bořivoje a někdy v roce 882–883 jej nechal pokřtít. Křest metropolitou Metodějem je zaznamenám v tzv. Kristiánově legendě, kmotrem mu mohl být sám kníže Svatopluk. Můžeme se jen dohadovat, zda Bořivoje pojily příbuzenské svazky s některým z moravských rodů, větší váhu však nabýval vztah kmotra s novokřtěncem, v křesťanské symbolice středověku závaznější než pokrevní příbuzenství. Ochranou Moravanů a poutem Svatoplukovým získal jeden z vojvodů legitimitu knížete Bohemie. Bořivojovi se pak měli podřídit ostatní. Máme-li věřit Kristiánově legendě, vše neproběhlo, jak si Svatopluk a Bořivoj představovali. Bořivoj byl záhy ze země vyhnán, neboť na domácím sněmu jej odmítli pro údajnou zradu víry otců. Stařešinové si za předáka zvolili jakéhosi Strojmíra, povolaného z ciziny, nejspíše od „opačných“ sousedů ze západu. „Vzdorkníže“ totiž za svého odloučení zapomněl rodnou řeč, pro lid byl němý – Němec. Nemenší potíž však vyvstává, zda muž z předního rodu, který velmi dlouho žil či vyrůstal v Bavorsku nebo ve Francích, mohl zůstat pohanem. Bořivoj i Strojmír nejspíše oba již byli křesťany, jeden však pokřtěný u krále Ludvíka a druhý u knížete Svatopluka. Za vyhnáním Bořivoje tak patrně nestál odpor vojvodů proti nové víře, důvod hledejme v boji o vliv.

Návrat Bořivoje z Moravy,
kam se po útěku uchýlil, proběhl nejspíše až v rámci dohod z Monte Comiano na podzim 884. Avšak Bořivoj jistě neměl podporu všech předáků a jejich družin, nejméně těch, kteří dříve podporovali Strojmíra. Navíc bylo potřeba se vypořádat s možností další vzpoury proti Svatoplukovi, jehož v Bohemii Bořivoj pouze zastupoval. Jak takový návrat k moci vypadal, si můžeme živě představit. Žádný takový děj plný krve a násilí však kroniky neuvádějí. Nebo přece? Možná tu pomůže vypravěč Kosmas a jeho pojednání o vyvrcholení luckých válek, boj tzv. Čechů (Boemi) s Lučany na Turském poli. Letopisec děj zaznamenává bezmála o tři století později. Bitvu samu nedatuje, ale obsazuje ji osobou bájného knížete Neklana, kterého v „přemyslovské genealogii“ uvádí jako předchůdce Hostivíta, otce Bořivoje (hypoteticky kolem r. 850). Avšak úvod do turských událostí počíná křtem vládnoucího knížete Bořivoje, následuje popis luckých výbojů proti Čechům zakončených bitvou na Turském poli. Povšimnout bychom si měli i velmi zvláštní okolnosti, že ještě v předešlé kapitole Kosmas uvádí Neklana v pouhé posloupnosti jmen a k němu i ostatním se staví zdrženlivě až kriticky: „O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že se oddávali břichu a spaní, byli nevzdělaní a neučení, podobali se tudíž dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž…“ Bájný Neklan coby účastník legendární bitvy je proto nejspíše Kosmovou vsuvkou, jak se vyhnout (problematické) dataci do Bořivojovy doby. Pokřtěný kníže přece v kronikářově podání nemohl stát na žádné ze stran, neboť Lučané i Čechové byli ještě pohany. Ale Kosmase, horlivého služebníka latinské církve, trápil i jinak: Bořivoj byl přívržencem Svatoplukovým a křtěncem východní Moravské církve. Více o smyslu turských událostí proto vypovídá naše znalost konkrétního místa v těsném sousedství „hrádku Čechů“, jenž je zván Levý Hradec byl podle Kosmase údajně Bořivojovým sídlem.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.boheminium.cz