Počátky naší státnosti 31 - Lech, kníže Čechů

Druhá polovina 7. století
a celé století následující se do české domácí historie „zapisuje“ absencí písemných zpráv. Žádné letopisy se o bývalém Sámově svazu nezmiňují, dějiny evropských mocností se odehrávají jinde a na území Bohemie zdánlivě vládne klid. Od Sámova úspěchu Frankové ponechali země Slovanů svému osudu, dostatečně zaměstnáni vlastním státotvorným vývojem. Nahlédněme proto k západním sousedům, bez znalosti souvislostí nelze proniknout ani do zatemněných dějin našeho raného středověku.

Franští králové z rodu Merovejců
pozvolna pozbývali vlivu i výkonné moci a fakticky za ně vládli dvorští úředníci, tzv. majordomové. Nedaleko od nás Karel Martell, který byl majordomem od roku 714, přivedl do závislosti na Franské říši Bavory (Baiuwary) a opětovně připojil Durynky. Nejvýznamnějšího vítězství však dosáhl roku 737 v bitvách u Tours a Poitiers v jihozápadní Francii, když porazil vojsko Arabů a zastavil jejich postup Pyrenejským poloostrovem do nitra Evropy. Válečné úspěchy upevnily přední postavení Franků a franská branná moc, opírající se o znamenitě vyzbrojenou obrněnou jízdu, se stala prakticky neporazitelnou. V roce 751 byl zbaven trůnu poslední merovejský král Childerich III. Do jeho hodnosti byl říšským sněmem povznesen syn Karla Martella, Pipin III., zvaný též Mladší nebo Krátký. Legitimitu samozvanému králi dodalo tzv. pomazání od mohučského arcibiskupa, sv. Bonifáce. Nedlouho poté za novým panovníkem, nyní titulovaným král Pipin I., přispěchal římský biskup Štěpán II., aby Franky požádal o pomoc proti Langobardům. Ti tehdy drželi prakticky celou severní Itálii. Po obsazení Raveny vstoupili do Spoletského kraje[a1] a byla jim na dosah i bývalá císařská metropole. Řím, zakládající si na autoritě biskupského stolce sv. Petra, hájil své přední místo mezi církevními patriarcháty, a i když ztratil mnoho z bývalé moci, stále si uchovával prestiž a slávu někdejšího římského císařství. Štěpán II. z titulu svého úřadu znovu provedl pomazání krále i jeho synů a ještě před franským tažením do Itálie roku 754 zahájil dějinnou epochu spojenectví římské katolické církve se světskou mocí „římskoněmeckých“ panovníků. Král Pipin I. se svým vojskem donutil Langobardy ustoupit a tzv. Pipinovou donací položil základ papežského státu i budoucí autority římského papeže.

Nástupci franského trůnu
se po Pipinově smrti roku 768 stali jeho synové Karlomann a Karel. Starší Karlomann obdržel jihozápadní polovinu říše zvané Neustrie, mladší Karel měl vládnout východní části – Austrasii. Tento zachovaný merovejský princip dělení moci mezi potomky vždy přinášel nepokoje a chaos a Franská říše se ocitala v permanentní nástupnické krizi. Karlomann proti Karlovi uzavřel spojenectví s odbojnými Sasy (769) a snažil se o dohodu s Bavory a Langobardy, s jejichž oporou by poměr sil zvrátil ve svůj prospěch. V konfliktní situaci se ukázal být schopnějším Karel. Obratnou politikou si zajistil vliv u Langobardů, když se roku 770 oženil s dcerou langobardského krále Desideria, a současně se tak stal i švagrem bavorského vládce Tassila III., za něhož byla provdána její sestra. S jistotou, že od jihu mu nehrozí žádné nebezpečí, se rozhodl skoncovat s odbojem Sasů a v roce 773 proti nim zahájil krvavou vyhlazovací válku. Karlomann ztrácel pozice a vynuceným odchodem do kláštera (778) mladšímu Karlovi přenechal veškerou vládu nad Franskou říší. Karlovou ambicí však byla mocenská expanze. Za probíhajících bojů na severu se pustil i do svých sousedů a bývalých spojenců na jihu. Skoncoval s vládou příliš emancipovaného Tassila III. (i se synem jej internoval ve franském klášteře) a připojil k říši Bavorsko. Zavrhl svoji langobardskou ženu a rychlým vpádem ovládl severní Itálii, kde si nasadil královskou korunu Langobardů. Hrozbou Evropy byli již po dvě staletí v Panonii usazení Avaři. Nyní jako sousedé říše se stali dalším z cílů Karlových tažení. Nečekaně brzo se pod náporem spojených sil Bavorů a Franků zhroutil avarský kaganát a pro pohádkovou kořist ve zlatě prý musely být vypraveny tři expedice po padesáti vozech, každý naplněný po okraj, tažený volským čtyřspřežím. Karlově vzestupu nahrával i úpadek císařské Byzance na konci 8. stol., kdy v Konstantinopoli držela vládu žena, regentka Irena (780–802). Pro papežský Řím to byla vítaná záminka pozvednout svoji úlohu křesťanské metropole a jako ochránce si zvolit tehdy nejmocnějšího panovníka. Když Karel v Římě na Vánoce 25. prosince roku 800 přijal z rukou papeže Lva III. císařskou korunu, jeho říše sahala od břehů Atlantiku na západě po pravobřeží středního Dunaje s Istrií a přístupem k Jaderskému moři na východě. Karel, již svými současníky zvaný Veliký, byl vůbec prvním panovníkem raně středověké západní Evropy ověnčený císařskou mocí. U Slovanů i mnoha jiných národů měl pověst bohatstvím nedostižného a mocí neporazitelného vládce. Jeho jméno Korol/král se stalo synonymem vznešeného královského titulu.

Západní Slované
ve stínu vznikající říše Karlovců získali několik generací na nezávislý etatizační proces – utváření kmenových společenství s vládou knížecí elity. Zdánlivý klid, neboť o této etapě našich dějin hodnověrné zprávy mlčí, nejspíše skrýval mocenský zápas o hegemonii v české kotlině i v Pomoraví. Byl to boj o vůdčí postavení rodů i vládu nad územím, které by poskytovalo dostatek obživy vlastnímu, ale také ve válkách podmaněnému lidu. Z těchto dosud nevyjasněných událostí vzešlo uspořádání poměrů na Moravě, kde na počátku 9. století vystupuje do popředí rod tzv. Mojmírovců. Naopak v Čechách jediného vítěze ani jména knížat (až na spornou výjimku) neznáme. Téměř do konce 9. století zde patrně přetrvává společná sněmovní vláda vojvodů, kdy řízení země podléhalo shodě předních mužů nejvýznamnějších kmenů. Avšak Čechy v oněch dobách netvořily jediný geopolitický celek a takových sněmů na našem území mohlo existovat i několik. Přesto tehdy nad ostatní vystupuje rod či kmen, který svým významem i vojenskou silou převyšoval své sousedy – Lučané.

Domovem kmene Lučanů
bylo Lucko, rozlehlé pláně – luka – podél středního a dolního toku Ohře. Dnešní Podbořansko, Žatecko a Lounsko. Kraj jižně od Krušných hor a Českého středohoří byl osídlen a zemědělsky využíván od pravěku. Mírně zvlněná krajina stepního charakteru patří vedle Polabí k nejteplejším a nejúrodnějším v Čechách. O jejím hospodářském a kultovním významu svědčí i pozoruhodná koncentrace menhirů, tajemných památníků na dávné, již zapomenuté obyvatele. Poohří s blízkým soutokem Labe a Vltavy patřilo k jádru keltského osídlení na našem území a Boihaemum – domov Bójů – hledejme právě tady. V minulosti běžně užívaný název, do kterého jsme navykli zahrnovat celou zemi, se v počátcích nejspíše vztahoval pouze na tuto strategicky významnou část české kotliny. Hradiště slovanského založení se tu objevují v první polovině 7. století, mezi průkopníky náleží lokalita na vrchu Rubín u Pšova a nejspíše i strážný Wogastisburk nad dnešní Kadaní a Kláštercem nad Ohří. Avšak příchozí Slované již dříve osidlovali úrodné sprašové půdy v nivách řek, kde se setkávali s původními obyvateli Bohemie. Dokladem je zemědělské sídliště v Březně u Loun. Několik polozemnic v záhybu Ohře tu tvořilo osadu, v níž archeologický výzkum rozpoznal spolužití staré i nově příchozí kulturní skupiny. Opevněná hradiště začala vznikat následně, s hospodářskou základnou dostatečné potravinové produkce a v lépe chráněných okrajových polohách zemědělského Lucka. Zakládání hradišť jako opěrných bodů knížecí moci lze spojovat až s příchodem či utvářením bojovnické elity. K jejímu vzestupu mohl přispět i Sámo, uznávaný vládce Slovanů, jenž v tomto kraji po nějaký čas působil a mezi zdejšími obyvateli se zapsal legendárním vítězstvím nad merovejským králem. Latinské letopisy při této příležitosti zmiňují Sámova spojence, knížete Srbů jménem Dervan. Srbské kmeny patřící do téže skupiny západních Slovanů jako obyvatelé Bohemie osidlovali rozsáhlá území mezi Labem a Sálou na sever od Krušných hor. Významný srbský podíl tak může mít i slovanské osídlení Poohří a vládce Lucka s knížaty Srbů mohly spojovat úzké rodové vazby.

Počátek 9. století,
konkrétně roky 805 a 806, mají pro českou historii obzvláštní význam. Nejen, že po dlouhých 170 letech se znovu dozvídáme o dění v Bohemii, ale do našich končin vstupuje fenomén Karla Velikého a jeho Franské říše. Letopisy Franků oslavují tažení synů Karla Velikého do Bohemie jako další z vítězných podniků při podmaňování zemí na východě. Ve srovnání s krvavou válkou proti Sasům a ovládnutím nomádských Avarů se však jednalo o nevelké vojenské operace s nepříliš jistým výsledkem. Je tu ale významná souvislost; tažení do Čech zjevně navázalo na konečné porobení saské i avarské nobility. Knížata u nás neměla být výjimkou. Roku 805 bylo velení franských sil svěřeno Karlovi Mladšímu. Ten do Bohemie pronikl ze západu nejspíše po Ohři a působil tu škody taktikou spálené země, pleněním zemědělských osad a polí. O žádném bojovém střetu se letopisy nezmiňují. Obyvatelstvo před dobyvateli uprchlo do okrajových zalesněných a kopcovitých poloh. V následujícím roce se franský ničivý vpád opakoval, tentokrát pod velením mladšího ze synů Pipina. K roku 806 je pak zaznamenáno i dobytí jakési pevnosti zvané Canburg a usmrcení „vládce Bohemie“ jmenovaného Lech. Následkem druhého Pipinova tažení se knížata v Poohří franské moci poddala a nejspíše se již tehdy zavázala platit Karlu Velikému tribut za mír, roční daň 120 volů a 500 hřiven stříbra. Smrt odbojného knížete a vazalský slib jeho družiníků byl Karlovcům dostatečným argumentem, aby celou Bohemii považovali za území závislé na Franské říši a v dalším dělení království po smrti Karla Velikého roku 814 ji zmiňovali jako součást svých dědičných nároků.

Koho však Pippin porazil
v roce 806 a proti komu byla namířena obě tažení Franků? Pokud se vojenské operace odehrávaly v Poohří, což je více než pravděpodobné, bojujícím kmenem byli Lučané a Lech by měl být jejich knížetem. Slovo „Lech“ přitom nemusí označovat jméno vládce, ale u západních Slovanů užívaný titul. Nabízí se tu však zajímavá souvislost s pověstí o příchodu Praotce Čecha, přesněji s její novější a podrobněji popsanou verzí. V 10. stol. tuto legendu v chorvatském podání zaznamenal byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos. Čech k nám měl přijít z Bílého Srbska spolu s Lechem, přičemž ti údajně opustili domov pro zločin bratrovraždy. Své rody pak přivedli do dosud nezaujaté země hojností oplývající. Tou neobydlenou krajinou měla být Bohemie, pokud budeme konkrétnější, okolí hory Říp. Mýtická hora byla po tisíce let významným kultovním místem této části Evropy a je možné, že její okolí na „energetických“ soutocích tří řek, Labe, Vltavy a Ohře mělo rovněž sakrální charakter a jako takové zůstávalo dlouhodobě neosídlené. S novými křesťanskými pořádky však tyto tisícileté bariéry pozvolna padaly a Řipsko se zabydlovalo nově příchozími osadníky, Čechy.

Nahlédněme zpátky
do událostí konce 8. století. Rozhodnutí Karla Velikého jednou provždy si porobit odbojné Sasy mělo pro sídelní společenství západně od středního Labe dalekosáhlé důsledky. Boje začaly roku 773 a do úplného vítězství Franků trvaly přes třicet let. Válkou sužovaná země přišla o většinu původních obyvatel, na dobytých a zpravidla vylidněných územích započala kolonizace přistěhovalci z Franské říše. Tehdejší Sasové nesídlili ve městech a nestavěli opevnění ani hrady. Hospodářské osídlení bylo rozvolněno v krajině a životem se zásadněji nelišilo od sousedních slovanských Srbů v Polabí a Sálsku. Útočícím vojskům Karla Velikého se tak bránili spíše opouštěním osad a gerilovou válkou, úspěchů dosahovali také při náhlých výpadech do franského vnitrozemí. Na ukončení války však Karel Veliký nepomýšlel. Sasové odedávna vzdorovali výbojným Frankům a z pohledu křesťanského krále byli pouhými pohany. Boje tak získaly charakter náboženské vyhlazovací války za účelem šíření křesťanství. Kdo na dobytých územích nepřijal křest, byl nemilosrdně zavražděn. Muži byli pobíjeni po tisících. V neustálých bojích a zejména po prohraných bitvách prakticky vymizela saská elita. Kdo ze zajatých velmožů se nepostavil na franskou stranu a nestal se křesťanem, aby následně tvrdě zakročil proti svým vlastním lidem, toho čekala poprava. Po vítězství Franků u Verdenu za jediný den zemřelo rukou katů čtyři a půl tisíce zajatých bojovníků z předních saských rodů. Na přelomu 8. a 9. století byla situace pro zbytky svobodných Sasů natolik kritická, že nezbývalo než se podvolit, nebo odejít ze sféry vlivu Franků. Takovými místy byly země Slovanů, zejména srbské kmeny v Polabí, s nimiž saské obyvatelstvo spolužilo již po mnoho generací. Srbští bojovníci byli účastni v bojích na straně Sasů, obdobně jako Frankové ochotně využívali jejich nepřátel, baltských Slovanů z kmene Obodritů.

Alí al-Mas‘údí,
arabský dějepisec a geograf (896–956), ve Zprávě o Slovanech popisuje krajinu a zvyky obyvatel 1. pol. 10. století i v naší části Evropy. Jakýsi lid tu nazývá c-ch-n, který bez uvedení samohlásek nelze jednoznačně určit. Řada historiků má za to, že slovo se čte cachin nebo cechin a může být první zmínkou o Češích. Někteří se však kloní ke čtení sashin a jméno přiřazují našim sousedům v Sasku. Ani jedno nelze vyloučit. Naopak, tato blízká spojitost poskytuje prostor k racionální úvaze. Zemi Sasů, německy Sachsen, pojmenovává latina Saxen a její obyvatele v jednotném čísle Sax. Když souhlásku X čteme jako řecké „ch“, stejně jako ji zná pozdější němčina a Sasy jmenuje v tvaru Sachs, dojdeme k výslovnosti Sax-Sach, Saxi-Sachi a ke slovanskému Sasši. Počáteční samohláska S za přítomnosti koncového s/š přechází do posunuté výslovnosti C a Saši se mění na Caši, Češi.

Vysvětlení pro význam
i původ jména Čechů dosud postrádáme. Pro určování celé skupiny obyvatelstva (dřívějších Boemů) se začalo běžněji užívat až ve 13. století. Uvažuje se o starém indoevropském základu jména, aniž by vzešlo ze slovanského prostředí. Jméno Čech ani praotce toho rodu ještě nezná ani kronikář Kosmas nebo je přinejmenším nepoužil v souvislosti s pojmenováním svých současníků. Něco možná naznačuje dávná paralela s mírně odsuzujícím nádechem, že Češi byli lidé zběhnuvší do hor, co utekli za kopečky. Toto podivné vysvětlení nemá daleko od nejznámějšího z českých mýtů. Opět si připomeňme Praotce Čecha (Kosmas ho nazývá Bohemus) a Lecha, kteří opustili dřívější domovinu pro údajnou bratrovraždu. Může se tu odrážet tradiční pojetí zběhnutí od kmene jako těžkého zločinu, v případě vůdce srovnatelné jen s vraždou – zradou vlastních bratrů. Navíc odešli ze země, již byzantský císař Konstantin VII. nazývá Bílým Srbskem; srbské osídlení na březích Labe/Albae, což znamená „bílá“, se na západě prolínalo se saským a pojily je četné hospodářské i rodové vazby. Vinu zrady tudíž mohla nést část tamější nobility, bez ohledu na to, zda se cítila více Sasy, nebo Srby, která opustila svoji zem, aby se „za horami“ zachránila před christianizací či smrtí z rukou Franků. Dobové okolnosti naznačují, že Caši mohlo být původně pojmenováním osadníků příchozích do Bohemie ze země Sasů, kteří na přelomu 8. a 9. století přešli Krušné hory a usadili se ve středu české kotliny nedaleko Řípu. V etnicky příbuzném prostředí za hradbou hor našli zázemí a během několika generací se zcela slavinizovali, stali se „Čechy“. V letopisech zmíněný kníže zvaný Lech tudíž může souviset s pověstí o Čechu a Lechu, neboť onen Lech skutečně mohl být předákem sasko-srbských imigrantů. Vojenská tažení Karla Mladšího a o rok později Pipina pak byla uspořádána za účelem jejich pronásledování, skoncování se saským odbojem. Místo nazvané Canburg, kde měl být domnělý vládce Bohemie oblehnut a zabit, vůbec nemusí odrážet zdejšími Slovany užívaný název. Cahburg neboli Cašský hrad mohl být jakýmkoliv opevněním, za kterým se běženci společně s domácími bránili nepřátelskému vojsku.

Po dva roky pleněná země
a povinnost do říše odvádět vysoký tribut nejtíživěji postihla Lučany, neboť to byli oni, kteří drželi „Bohemii“ a střetli se s brannou mocí Franků. Češi, pokud uvedenou hypotézu o jejich sasko-srbské etnogenezi připustíme, předznamenali svým příchodem konec starých časů a paradoxně přispěli hospodářskému i vojenskému růstu. Vstup západní velmoci do české kotliny začal rychleji formovat domácí bojovou elitu a výběr daně aktivizoval produktivitu zemědělského obyvatelstva i zaměření na nové výnosné obory, zejména těžbu a zpracování drahých kovů. Krušnohoří a Slavkovsko, přilehlé polohy zemědělské domény Lučanů, poskytovaly bohaté zásoby suroviny, o níž Frankové jistě dobře věděli, když v požadovaném tributu ukládali povinnost říši odvést 500 hřiven stříbra ročně. Těžba vyžadovala pracovní síly, výroba pak odborníky. Shromažďování zásob a bohatství si žádalo vojenskou ochranu i nákladnou výstavbu útočištných hradů, středisek knížecí moci. Následky franského pustošení v podobě bídy, obětí a hladomoru a poté i další odčerpání lidských zdrojů z tradiční zemědělské výroby nutilo předáky Lučanů hledat náhradu mimo vlastní demograficky limitované Poohří. Expandovat do vzdálenějších koutů Bohemie. Země se probouzela k obraně vlastních rodových zájmů, ale také k potřebě jednotící – propříště se ubránit cizímu vpádu, aktivně chránit rovnováhu vydobyté moci – společný mír. Tato logická úvaha není doložena písemnými zprávami, promlouvá k nám však legendou o luckých válkách a v 9. století přibývající potřebou hájených hradišť.

Úloha Čechů
se v této dějinné etapě formování centrální vlády nad Bohemií omezuje na nepatrný dílek země na levém břehu při soutoku Labe a Vltavy. Lučanům se nemohou rovnat silou, avšak pokračovatelům váženého vojvody Lecha je souzeno hrát významnou roli v širší dynastické politice a s notným štěstím i shodou náhod po sobě zanechat nesmazatelnou stopu v podobě národního pojmenování.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz

[a1]de o název země? Pokud ne, jen zeměpisné označení jako toulouský kraj, pak malé písmeno