Počátky naší státnosti 27 – Boleslav Chrabrý – zimní král

Události roku 1002
nečekaně zvrátily mocenské poměry ve Svaté říši římské. Krátce po Novém roce v papežském Římě vypuklo povstání a císař Ota III. na útěku umírá. Ve 22 letech zůstal bezdětný a císařská dynastie započatá v saském Quedlinburgu končí bez následníka. Nástupnická práva uplatnil Otův bavorský příbuzný vévoda Jindřich. O říšskou korunu hodlal bojovat jeden z nejmocnějších mužů císařského dvora, míšeňský markrabí Ekkehard. Právě jemu Boleslav III. zv. Ryšavý složil vazalský slib. Nepochybně v obavách před Jindřichem, který na svém dvoře přijal uprchlíky Jaromíra a Oldřicha. Bavorský úspěch ohrožoval nejen pozici Boleslava III., ale také knížecích družiníků. Především Vršovců, kteří mu byli povinováni. Boleslav Chrabrý vyčkával. Spojenectví s Otou III. jej klonilo spíše k saským ambicím, avšak vévoda Ekkehard pro Boleslavovy záměry neskýtal žádné záruky. Spíše naopak. Neomezená moc míšeňského vévody vyvolávala obavy v Říši i mimo ni. Jeho královský nárok neuspěl. Dne 30. dubna 1002 byl markrabí Ekkehard úkladně zabit.

Po Ekkehardově smrti
se stala pozice Boleslava III. již neudržitelnou. Na stranu vítěze se přiklonil pozdě. Byl vyhnán a v bezvládné zemi začal úřadovat Boleslavův polský bratranec, Boleslav Chrabrý. V Polabí nejspíše využil vlivu Slavníkovce Soběslava (bratr sv. Vojtěcha, od neblahých událostí na Libici v roce 995 působil v Chrabrého službách) a na uvolněný stolec v Praze dosadil jakéhosi Vladivoje, údajně přemyslovské krve. Letopisci Vladivojovi přisuzují polský původ. Spíše však pocházel z domácího prostředí. Z východních Čech či Moravy, tehdy již pod polským vlivem, kde mohl být potomkem některé z nejmenovaných knížecích dcer. Jako příslušníka vedlejší větve vládnoucího rodu jej přijala i velmožská elita Bohemie. Zatímco uprchlý Boleslav III. Ryšavý skončil na dvoře králova odpůrce Jindřicha ze Schweinfurtu jako vězeň, nejspíše po dohodě s Boleslavem Chrabrým, Vršovci složili slib věrnosti Vladivojovi.

Kníže Vladivoj
byl prý opilec. Stejnou vlastnost však soudobé prameny připisují i novému pražskému biskupu Theddagovi. Možná to v tehdejších Čechách byl jediný způsob přežití. Zmatek a hrozba na každém kroku zavdávaly exponovaným jedincům dost důvodů utápět je v alkoholovém opojení. Vladivoj však nebyl tak docela neprozíravý. Věděl, že na dvoře krále Jindřicha II. jsou dva pretendenti, kteří mají na trůn v Bohemii podstatně větší nárok než on. Byli jimi synové knížete Boleslava II. – zmrzačený eunuch Jaromír a mladší Oldřich. Po svém nastolení v létě 1002 nastoupil cestu do bavorského Řezna, kde složil vazalský slib novému králi Svaté říše římské a Bohemii od něho přijal v léno. Jindřich II. neměl důvod nevyhovět. Prohlásil lenní závislost za staré právo. Země byla udělena knížeti z moci krále. Jistě Vladivojovi připomněl událost z roku 895, kdy v tomtéž místě před východofranského krále Arnulfa poklekl Spytihněv, Bořivojův syn, který se tímto činem stavěl proti Velkomoravské říši Mojmírovců. Nicméně ani vazalský slib nezajistil Vladivojovi poklidnou vládu. Záhy na počátku roku 1003 umírá, údajně na následky opilství. Skutečnost bude nejspíše jiná. Přeběhnutí Vladivoje do Jindřichova tábora mohlo popudit Boleslava Chrabrého. Do Prahy měl namířeno i Přemyslovec Jaromír, kterému v Čechách již delší dobu připravoval „půdu“ bratr Oldřich. Někdy do sklonku roku 1002 totiž spadá narození Oldřichova syna Břetislava, kterého měl zplodit s Boženou, ženou Křesinovou. Jaromír a Oldřich pobývali v bavorském exilu. Nicméně Oldřich měl Boženu potkat v Peruci, severozápadně od Prahy! Křesina tak mohl patřit k velmožské vrstvě, s níž Oldřich vyjednával podporu pro Jaromíra. Syn někdejšího spojence (Boleslav II. podporoval králova otce) byl mnohem více užitečný bavorským zájmům panovníka Svaté říše římské.

Král Jindřich II.
po nástupu k vládě zavrhl nerealistické plány mladého císaře Oty III. na vytvoření křesťanského impéria a soustředil se na domácí politiku. Jeho prvořadým zájmem bylo konsolidovat situaci uvnitř Říše. Obhájit trůn proti svým odpůrcům. Hlavním konkurentem mu byl bratr Bruno, podporovaný vévodou Severní bavorské marky Jindřichem ze Schweinfurtu, věznitelem Boleslava III. Stranu králových odpůrců zaujal i polský kníže Boleslav Chrabrý. V Bohemii po Vladivojově smrti nastává nepřehledná situace. Svůj vliv tady hodlal uplatnit král Jindřich II. prostřednictvím Přemyslovce Jaromíra. Avšak ten bez patřičné podpory čelil nepřátelství Vršovců i dalších rodů, navázaných na vliv Boleslava Chrabrého. Kosmova kronika barvitě popisuje Jaromírovo pokoření na Velízi. Vršovci prý Jaromíra zajali, nahého jej upoutali k zemi a s posměchem na koních přeskakovali. Zachráncem mu byl až služebník Hovora, který za zásluhy později získal dědičný titul lovčího na Zbečně. Do země se vrátil i Boleslav III. Ryšavý, aby za podpory králových nepřátel znovu zaujal pozici knížete Bohemie. Mohl to být promyšlený tah Boleslava Chrabrého. Vznětlivý Boleslav III. se okamžitě začal mstít velmožům, kteří jej v jeho očích zradili a přísahali věrnost jinému. Vlastním mečem prý 9. února 1003 na hostině v předvečer masopustního úterý rozpoltil lebku svému zeti, přednímu z Vršovců. Zahájil krvavé pronásledování ne nepodobné vraždění Slavníkovců. Ve své neuváženosti si pramálo uvědomoval důsledek takových činů. Jaromír znovu uprchl pod ochranu krále Jindřicha II. a vyděšení velmoži spěchali za Boleslavem Chrabrým žádat jej o pomoc. Polský kníže, jehož lidé drželi Moravu i východní Polabí, prosbu vyslyšel. Bylo mu dáno legitimní právo vládu v Praze vzít do vlastních rukou, současně se zbavil nepohodlných osob, aniž by prolitá krev padla na jeho hlavu.

Boleslav III.
byl pozván na dvůr Boleslava Chrabrého. Polský vládce prý bratrance přijal neobyčejně vlídně. Přes dřívější antipatie se Boleslav III. cítil být jeho spojencem. Srdečným uvítáním a štědrou hostinou však veškerá vlídnost končila, Boleslav Chrabrý jej dal zajmout, oslepit a vsadit do žaláře. Z vězení Boleslav III. zv. Ryšavý již nikdy nevyšel. Zemřel po 34 letech (1037) kdesi v polském zajetí. Nejstarší ze synů knížete Boleslava II. složitou situaci v Říši na přelomu tisíciletí nezvládl a neprojevil ani dostatek moudrosti a státnické prozíravosti, aby uhájil své domácí postavení. Nedůvěra, prchlivost a msta mu byly osudné.

Boleslav Chrabrý
v polovině r. 1003 vstoupil do Prahy jako neomezený vládce nad zeměmi západních Slovanů. O pražský trůn patrně ani neusiloval. Stejně jako kdysi Moravský král Svatopluk se považoval za panovníka s vyššími ambicemi, připravený vybojovat si postavení ve Svaté říši římské. Král Jindřich II. si byl vědom Boleslavovy síly. Krátce před tím polská vojska obsadila Budyšínsko a Lužici. Než aby podstoupil boj v Saské východní marce, král nabídl smír. Žádal od Boleslava slib věrnosti, dobytá území hodlal knížeti udělit v léno. Boleslav Chrabrý odmítl. Možná stavěl na velkorysých záměrech císaře Oty III. a římského papeže Silvestra II., opíraje se o vizi sv. Vojtěcha v pokračování tradice Velké Moravy jako prvního křesťanského státu Slovanů, chtěl být králem Sclavinie. Tak jako papež daroval královskou korunu uherskému Štěpánovi I., po zásluze ji žádal i Boleslav. V roce 1003 však papež Silvestr II. zemřel a polský vládce ztratil šanci touto cestou korunu získat. Nezbývalo než se prosadit jinak. Odpůrci krále Jindřicha II. v Říši rozpoutali povstání, schylovalo se ke konfrontaci.

Římskoněmecký král
vnímal Boleslava Chrabrého jako hrozbu. Neváhal proto využít tradičních nepřátel Poláků i Sasů, slovanského kmenového svazu Luticů. Ač měli pověst pohanů, před dvaceti lety jejich součinnosti spolu s Boleslavem II. využil již králův otec Jindřich I. Svárlivý, neúspěšný uchazeč o trůn tehdy tříletého Oty III. Nabízí se, že vyjednavačem byl opět jeden z českých Přemyslovců, budoucí kníže Jaromír. Mladší bratr Oldřich se ocitl v králově vězení, údajně na přímluvu a díky štědrému daru Boleslava Chrabrého. Trest, byť symbolický, mohl reflektovat Oldřichův podíl na Vladivojově smrti. Král Jindřich II. za pomoci Luticů povstání potlačil, jeho odpůrci bratr Bruno a Jindřich ze Schweinfurtu utekli pod ochranu Boleslava Chrabrého do Prahy.

Moravští velmoži
nejspíše vládu polského Boleslava podporovali. Po matce pokračovatel Přemyslova rodu v Bohemii však vítán nebyl. K jeho družiníkům patřil Slavníkovec Soběslav. Slib věrnosti mu složili i Vršovci. Vzájemné antipatie předních mužů země a nedůvěra ve stabilitu vlády bez vlastního knížete však ubíraly na panovníkově autoritě. Boleslav Chrabrý byl také příliš zaměstnán záležitostmi Říše, než aby se soustředil na situaci v jediné zemi. Bohemie tradičně podléhala bavorskému vlivu. Mezi bojovnickou elitou zůstávali přívrženci Jaromíra i Oldřicha, Přemyslovců, kteří vyčkávali za hranicemi pod ochranou Jindřicha II. Někdy se také uvažuje o pražském Vyšehradě jako o pevnosti, která zachovala věrnost Jaromírovi. Není však pravděpodobné, že v lednu 1003 Jaromír prošel knížecí volbou. Osádky českých hradů nejspíše vyčkávaly na zlomový okamžik a síly se dělily podle rodové příslušnosti či přízně hradských kastelánů.

V létě 1004
byla do saského Merseburku svolána bojová hotovost krále Jindřicha II. s cílem zasáhnout proti Boleslavu Chrabrému. 8. srpna se král účastnil svěcení blízkého Nienburgského kláštera, poté se vojsko dalo do pohybu. Avizován byl postup na Polsko. Labe však říšská armáda nepřekročila a obrátila se na jih k hraničním horám Bohemie. Po přechodu Krušných hor král do čela vojska postavil Přemyslovce Jaromíra. Kosmas o sto let později uvádí Oldřicha, avšak Jaromírův mladší bratr mohl jít v předstihu s domácími velmoži dojednávat průchod právoplatnému dědici trůnu. Jaromír nenarazil na žádný odpor. Osádky hradů se poddávaly, aniž by pozvedly zbraně na obranu zájmů Boleslava Chrabrého. Ve starší literatuře se dočteme, že první Jaromírovi otevřel své brány hrad Most. Patrně se však jednalo o Zabrušanské hradiště u Duchcova, nebo Chlumec pod Nakléřovským průsmykem. Vojsko vstoupilo do Poohří a na Jaromírovu stranu se přidávaly Žatec i další hrady ve směru ku Praze. Boleslav Chrabrý patrně úspěch Jindřichova tažení podcenil a jeho hotovost v Praze nebyla s to postavit se říšské přesile. Někdy v nočních hodinách na počátku září roku 1004 z Vyšehradu zazněly zvony.

Boleslavova posádka
na Pražském hradě vyzvánění pochopila jako smluvený signál k zahájení útoku protivníka. Aniž by došlo ke skutečnému boji, Boleslav Chrabrý s družinou Prahu překotně opustil. V nastalém zmatku docházelo i k ozbrojeným potyčkám, na mostě přes hradní příkop byl při ústupu zabit Slavníkovec Soběslav. Druhý den Jaromír vstoupil do Prahy vítán jako panovník Bohemie. Patrně až nyní došlo k jeho řádnému nastolení. Přítomnými velmoži byl uznán za knížete a v souladu s tradicí předků posazen na kamenný stolec vládce Bohemie. Následně dorazil Jindřich II. se zbytkem vojska. Při oslavách dne 8. září 1004 král Svaté říše římské udělil Jaromírovi zemi v léno.

Poražený Boleslav Chrabrý
sice musel opustit Bohemii a smrtí Slavníkovce Soběslava ztratil vliv i ve východním Polabí, další léta však ovládal Moravu a Slezsko. Krakov zůstal již natrvalo součástí Polska. Ještě před zimou v roce 1004 Jindřich II. společně s Jaromírem vytáhli proti polskému knížeti dobýt zpět pro Říši teritoria v Budyšínsku a Milčansku. Avšak bez většího úspěchu. Boleslav Chrabrý vůči Saské východní marce své postavení uhájil. Ač kníže Jaromír vyhlásil amnestii, lze dovodit, že spolu s Boleslavem do Polska odešla také část domácí velmožské elity. Vršovci, mající na svědomí útoky proti Jaromírovi, jistě v Čechách nezůstali. Byl to nejspíše oni, kteří v únoru 1003 po běsnění Boleslava III. žádali příchod polského knížete. Pronásledování Vršovců se opakovalo za knížete Oldřicha po r. 1012, jejich útočištěm se stalo Boleslavovo Polsko. Za služby přijímali území a zakládali tu nová sídla. Jedním z takových mohl být i hrad Varšava nad stejnojmennou řekou, současná metropole Polského státu.

Merseburský mír
uzavřený v roce 1013 přerušil dlouholeté boje mezi Jindřichem II. a Boleslavem. Římskoněmecký král a polský kníže spolu vyjednali příměří, které Jindřichovi umožnilo podniknout římskou jízdu. V únoru r. 1014 přijal z rukou papeže císařskou korunu. Boleslav Chrabrý uskutečnil svůj korunovační sen až na samém sklonku života. Boleslavova říše se začala již drolit a Polsko upadalo do krize. V roce 1024 však zemřel císař Jindřich II. Teprve po jeho smrti získal souhlas papeže a ještě téhož roku na Vánoce si nechal v Hnězdenském metropolitním chrámu Panny Marie a sv. Vojtěcha na hlavu vložit polskou královskou korunu. Stejně jako vládu v Bohemii udržel jedinou zimu, ani vytouženého titulu neužil déle. V roce 1025, několik měsíců po korunovaci, král přemyslovské krve Boleslav zvaný Chrabrý umírá.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz