Počátky naší státnosti 21 – Praha – jméno a počátky knížecího hradu I

Praha – jméno a počátky knížecího hradu I

Praha je ústředím
českého státu již od jeho počátků na přelomu 9. a 10. stol. Patří k vyvoleným metropolím nejen samotných Čech, ale v kontextu novodobých dějin také křesťanské Evropy, neboť legitimita Prahy jako centra politické moci nebyla v její tisícileté kontinuitě v zásadě zpochybněna. Základem státnosti zůstává Pražský hrad s Kapitulním chrámem sv. Víta, vystavěný nad hrobkou prvního římskokatolickou církví uznaného světce Slovanů, knížete z rodu Přemyslova – sv. Václava.

Počátky kulturního osídlení
v údolních nivách i návrších po obou březích řeky Vltavy lze vystopovat do starověku. U Makotřas při stavbě silnice na Slaný bylo při záchranném průzkumu odkryto neolitické sídliště zemědělského lidu, který přetvářel zdejší krajinu již před pěti tisíci lety a vybudoval tu ojedinělý komplex patrně s kultovním významem. Po staletí přetrvávalo eneolitické výšinné sídliště v Tróji. Severněji po proudu řeky leží soustava osad s hradištěm u Minic, datovaná k 6. stol. př. Kristem. Nad soutokem Vltavy a Mže (Berounky) vznikla nejpozději ve 2. stol. př. Kristem významná sídelní aglomerace připisovaná Keltům, nejspíše kmeni Bójů, s ústředním hradištěm na Závisti. Jeho dobové pojmenování není známo. Římané tato keltská hrazená „města“ zvali obecně oppidum. To „pražské“ patřilo k největším v české kotlině a navazovalo na soustavu oppid a sídel Bójů na Vltavě a jejích přítocích, zejm. u Mže a Ogary (či Agary), jak řeku Ohři nazývali již dávní Keltové. Kontinuta osídlení v širší aglomeraci budoucí metropole nejspíše přetrvávala i v době tzv. stěhování národů po rozpadu Římského impéria v 6. stol., neboť na cesty podél Ohře a Labe navazovaly pradávné transkontinentální komunikace. Vltavské údolí s okolní členitou krajinou poskytovalo zbytkům původního a také nově příchozímu obyvatelstvu (s rostoucím podílem slovanského etnika) poměrně bezpečné útočiště. Někdy v té době byly osidlovány vyvýšené, snadněji hájitelné polohy ostrožen a planin oddělených roklemi, mnohde s využitím předchozích pravěkých fortifikací. Nejpozději k 8. stol. lze klást počátky zdejších opevněných hradišť Slovanů, kteří v průběhu předchozích generací asimilovali nejen původní osídlení, ale nepochybně vstřebávali i jeho kulturní vlivy. Nelze pominout ani významnou skutečnost, že Vltava a Mže spojovaly českou kotlinu s rozvinutějším, tehdy již křesťanským Podunajím (zejm. s centry v Salcburku a Řezně).

V rámci christianizace
si na západoslovanská území a bývalý Avarský kaganát v Panonii (na přelomu 8. a 9. stol. poroben Karlem Velikým) činila nárok Pasovská diecéze. Podle zdejších biskupů údajný nástupce pozdně římského arcibiskupství s metropolí v antickém Lauriaku (Lorch v Horním Rakousku). V pozdějších tzv. Pilgrimových falzech tady misijní činnost prováděl již pasovský biskup (loršský arcibiskup) Urolf (804/6), na Moravě a v Panonii údajně zřídil čtyři biskupství. Loršského arcibiskupa jako metropolitu měl ustanovit římský papež Eugen II. (824–827). Jedním z biskupských center měla být Nitra (uváděná jako Nytraba), kde podle Conversio salcburský arcibiskup Aldaram již kolem roku 827 vysvětil kostel sv. Emmerama.

Písemné prameny
Pasovského biskupství v pozdějších opisech nebo falzech přinášejí řadu informací o údajné církevní organizaci na území pozdější Velkomoravské říše. Z doby kolem 13. stol. pochází kodex „Dějiny biskupů pasovských a vévodů bavorských“ (Historia episcoporum Pataviensium et ducum Bavariae) někdy také nazývaný Historia Laureacensis, obsahující údaje od 9. do poloviny 13. stol. Mimo jiné Dějiny Loršské uvádějí i obsáhlý soupis krajů, které byly podřízeny loršskému arcibiskupovi. Jmenují „panství knížat Filipů, císařů římských, kteří první přijali víru katolickou; od vrat či příkopu Syllského, které od moře Středozemního probíhá přes Liburnii a Panonii, rozděluje Panonii a Mesii a přes jezero Pelské běží až k oceánu. Na západě pak má řeku Lycolas, kterou Germáni nazývají Lykus nebo Lech, a v západních Mesiích řeky Napu, Ekaru a Odriku, jež Bulhaři (Slované), kteří na nich sídlí, nazvali Nába, Ohře a Odra. Na jihu pak Liburnii, jíž protéká řeka Dráva od pramene řeky Lycaos až po vrata. Na severu je potom Vandalus, jezero Pelsa a řeka Tisa. V této krajině Liburnii obývajíce, nastoupili po sobě v těchto obcích kněží a za éry Ježíše Krista biskupové; ti všichni byli poddáni veleknězi a později loršskému arcibiskupovi – zdola nahoru to byla Bethovia, Celeia, Gradus, Solium, Liburnie, Solonia, v Panoniích Raba, Putima, Asturia, Faviana, Laureacum, Valentina, Patavia, Frixiania, Ymbripolis, v Mesiích pak Tyrana, Nytraba, Seclavia, Vetrava, Curinia, Wissegrada a Herbipolis. Těchto 22 měst, i sebe sama, drželo město Laureacum skrze své patricie jakožto sufragánní a poddaná od časů Římanů ve věcech duchovních i světských. Toto území později zpustošila zběsilost různých barbarů a zlovůle bavorů a Noriků.“

Dějiny Loršské
nejspíše čerpaly ze staršího soupisu, patrně z 9. stol., a použitým názvoslovím reflektují toto období z pohledu „misijní“ znalosti Pasova. Odhlédněme od rozboru řady názvů, kde např.* jezero Pelské* je nejspíše Balaton, Bethovia a Celenia jsou Ptuj a Celje, obě v dnešním Slovinsku, Gradus je Grado v severní Itálii či Graz – Štýrský Hradec v jižním Rakousku… Detailněji se zaměřme na tzv. Mesii, která se překrývá s působností Velké Moravy a patrně zaznamenává i místa na území Bohemie. Názvy sledují směr od východu k západu. Tyranu lze považovat za slovenskou Trnavu. Nytrabu lze s větší jistotou ztotožnit s Nitrou. Seclavia může být centrem slovanského Pomoraví a mohla by se překrývat s Mikulčicko-Kopčanskou nebo Uherskohradišťskou sídelní aglomerací rodícího se knížectví Mojmírovců. Vetrava je někdy ztotožňována s Veszprémem v Maďarsku, avšak pravděpodobněji ji lze hledat severozápadně od předcházející Seclavie. Jméno Curinia či v jiném opisu Curima velmi připomíná Kurim neboli hradiště Stará Kouřim, za kterým následuje lokalita zvaná Wissegrada. Západní orientaci ve výčtu uzavírá *Herbipolis, Würzburg v dneš-ním Německu. Wissegrada bez pochyby znamená Vyšehrad či množné číslo Vyšehrady, tedy vyvýšená hradiště soustředěná ve vymezené sídelní aglomeraci, aby mohla být (zapisovatelem) považována za jedinou obci či lokalitu. Jedná se o běžný slovanský název, jakým se označovalo mnoho opevněných sídel ve výšinných polohách, nicméně západně od Staré Kouřimi leží rozsáhlá aglomerace s mimořádným soustředěním raně středověkých hradišť, později nazvaná Pražskem či Prahou. Bájný Vyšehrad, na který jsou kladeny legendární počátky českého státu, tak nemusí představovat jen pozdější založení středověkého hradu na Vyšehradské skále, ale může reflektovat nejstarší pojmenování již tehdy významné sídelní aglomerace na Vltavském brodu. Vyšehrady tak mohla tvořit soustava slovanských hradišť existujících již v 8. či počátkem 9. stol., kde dominantní úlohu mohl mít i skutečný Vyšehrad, jehož hradištní počátky byly setřeny pozdější rozsáhlou stavební činností, zejm. v souvislosti s výstavbou gotického hradu a poté barokní pevnosti.

Středem aglomerace
Wissegradu pak bylo sněmovní pole, neopevněná či pouze symbolicky hrazená poloha ostrožny na levém Vltavském břehu, ještě za Kosmase připomínající hřbet delfína. Zde se mohlo nacházet neutrální území, patrně s ústředním kultovním významem, na kterém se odbývaly významné svátky obyvatelstva okolních sídel a hradišť včetně společných sněmů a volby předního z vojvodů. Úspěšná volba byla vždy ukončena nastolením, usazením knížete na posvátný kámen, stolec, který zde zcela jistě stával až do doby pokročilého středověku. Jeho existence či zprávy o stolci knížat Bohemie končí s příchodem královského období počínaje Přemyslem Otakarem I. Takové kultovní místo i poloha stolce jsou shledávány na místě dnešního Pražského hradu. Prý bylo zváno „žiži“, podle žižlajících uhlíků posvátných ohňů. Ty tu v době sněmování nepochybně plály, avšak slovo spíše znělo sieže a pocházelo právě od posvátného posazení či nastolení na trůn vojvodů nejdříve Wissegradu, později celé Bohemie. Toto místo pak hrálo významnou úlohu v dějinách rodícího se knížectví a následně i království Koruny České.

Jako centrum kultu
se sněmovní pole jistě dostalo do hledáčku církve, resp. křesťanských misií, které v 8. a zejména v 9. stol. vstupovaly na území Bohemie a jejichž působnost kopírovala důležité obchodní trasy. Na křižovatce kupeckých cest, možná již tehdy i s významným tržištěm, ležela aglomerace Wissegradu. Kde jinde pak hledat úsilí misijního působení, završené stavbou křesťanské svatyně, než v sousedství ústředního kultu. V 9. stol. v těchto místech kostel skutečně vznikl, jeho založení je však přisuzováno až knížeti Bořivojovi a spadá do období po jeho křtu v roce 882/3, nejpravděpodobněji k roku 884. Kristiánova legenda z konce 10. stol. uvádí zakladatelský počin v souvislosti s návratem Bořivoje z Moravy, kam byl vyhnán při domnělém protikřesťanském převratu a nastolení Strojmíra. Právě zde se odehrává sugestivní děj, popsaný letopiscem, mnichem Kristiánem: „…Ale ježto velká část zrádců [Bořivoje] přála tyranovi, domluvili se z obou stran, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním poli budou se raditi, co bylo činiti. Ale zrádná část zrádců mrzce se zachovala a zbraně a krunýře si tajně na pole vzali a proti straně šlechetných na tajném znamení k řeži se smluvili… heslo řka: Proměňme se! – a aby tak již oděni jsouce, v krunýře a přilby, jež skrytě přinesli, všecky svoje odpůrce oštěpy povraždili. … Tento hlas zaslechnuvše a poznavše stoupenci Bořivojovi, kteří byli též přišli v brněních pod kabátci, zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, aj, nyní v pestrých barvách se ukážeš proměněn! A tak probodnuvše jej, všecky jeho druhy na útěk zahnali a nepravého knížete z vlasti vypudili. Potom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili. A poněvadž týž vévoda na Moravě prodlévajíce zavázal se slibem Bohu všemohoucímu, uvede-li ho Pán se ctí do vlasti, že vystaví chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie, navrátiv se nemeškal a snažil se na samém hradě pražském splniti svůj slib. Jest prvním zakladatelem míst svatých, shromážditelem kleriků a vzdělavatelem náboženství, byť tak skrovně rozšířeného, jak tehdy bylo.“ Kostel Panny Marie i přes svůj nepochybný význam v počátcích křesťanství v Čechách však během staletí upadl v zapomnění a dnes jej nelze s úplnou jistotou ztotožnit s žádným ze známých kostelů Pražského hradu.

Teprve v roce 1951
byly pod stávajícími objekty mezi II. nádvořím a zahradou Na baště odkryty základy kostela, jejichž původ sahá nepochybně do 9. stol. Objevil je I. Borkovský a hned je ztotožnil s legendárním kostelem. Do 20. stol. zcela zapomenutá kamenná stavba byla překryta mnoha fázemi úprav královského hradu, naposledy klasicistní výstavbou západní fronty tzv. Tereziánského křídla. Obdélný kostelík o rozměrech půdorysu cca 8,5 × 5,5 m měl dvě stavební fáze. Starší se vyznačuje mohutným zdivem až 1m širokým, ve východním závěru s neobvykle zalomenou apsidou. Tento kostel byl následně zbořen (nebo nedostavěn) a prakticky na stejných základech vznikl kostel nový. Jeho kamenné zdivo bylo však již nepoměrně vyspělejší, cca 70 cm široké, a apsida zachovává obvyklý válcový tvar půlkruhu. Jde (zatím) o nejstarší kostel na Pražském hradě, který se však původně nacházel v předhradí raně středověkého hradiště a jehož poloha i dvě stavební fáze stále vyvolávají řadu otázek. Než byl někdy ve 13. či 14. stol. do základu zbořen, dostával se pod úroveň terénu okolních navážek a v závěru své existence se nacházel v hluboké mísovité sníženině a začínal překážet dalšímu rozvoji gotického královského sídla. Byl zbourán, aniž by byly přeneseny ostatky v zachovalé kryptě do jiné náhradní hrobky, kostel i kdysi významný pohřeb záhy upadly v naprosté zapomnění. Problematika této (pro počátky křesťanství v Čechách) významné církevní stavby vyvolává řadu otázek:

1. Proč kostel vznikl na předhradí a nikoliv uvnitř hradiště, na akropoli v sousedství knížecího paláce, jak bývalo u hradských kostelů obvyklé?
2. Kam sahají počátky prvního kostela a kam zařadit mladší fázi?
3. Jedná se skutečně o Bořivojem založený kostel Panny Marie, nebo jinou ranější stavbu, o které dosud nemáme povědomí?

Odpovědí se nabízí více a mohou zůstat jen v úrovni hypotéz, zkusme se proto vrátit zpět k počátkům 9. století a hledat možné souvislosti.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz