Počátky naší státnosti 17 - Nové uspořádání

10. století, od Velké Moravy k jejím nástupcům

V bojích na počátku 10. století
zahynul Mojmír II. a nejspíše i Svatopluk I. Tzv. Mojmírovci však nástupnická práva uplatňovali v širším pojetí rodu a Svatoplukovi synové představovali jen jednu z linií moravského knížecího rodu. Když se v r. 870 chopil vlády Svatopluk I., jednal z pozice Rostislavova synovce. Stejně si mohl počínat nejen někdo ze Svatoplukova nepřímého pokolení, ale i další příbuzní předchozích panovníků. Rozklad říše a úpadek centrální moci patrně zapříčinil stav, jímž lze vysvětlit nikoliv zánik moravské vládnoucí dynastie, ale její rozklad a transformaci do nástupnických celků Velkomoravské říše.

Stát Mojmírovců
s ústředím v dolním Pomoraví a Pováží v době svého vrcholu zaujímal podstatnou část Podunajské Panonie, na severu Vislansko (Malopolsko) a na západě přes českou kotlinu zasahoval až do oblastí na pomezí Saska, k polabským Srbům. Soudržnost říše byla založena na více či méně dobrovolném spojenectví zemských elit. Ty za pobírání určitých privilegií setrvávaly po boku svrchovaného moravského panovníka; velmoži v jeho družině získávali podíl na kořisti, osvojovali si vojenské i politické zkušenosti a v rámci svých výsad uplatňovali moc v domácím teritoriu. Z nejschopnějších družiníků vyrůstala budoucí rodová aristokracie, nezřídka s pokrevní vazbou k vládnoucímu rodu. Tehdejší písemnosti zpravidla podávají informace pouze o činech významných mužů, ženám byla souzena role matek a vychovatelek. Nicméně právě sestry či dcery z knížecí dynastie vstupovaly do svazků s předními velmoži, jejichž rody poté tvořily významnou složku elitní vrstvy prorůstající do celé Moravany ovládané říše. Dokladem může být bohatě vybavený hrob vysoce postavené ženy, velmi pravděpodobně moravského původu, nalezený na hradišti v Zabrušanech u Duchcova v severních Čechách. Příbuzenstvím s Mojmírovci by nabýval významu i rod knížete Slavníka ve středním Polabí, v 10. stol. nejvýznamnější „přemyslovský“ spojenec i konkurent v Bohemii. Také vojenská elita starých Maďarů v čele s Arpádem nejspíše neváhala uplatnit svůj nárok na zaujetí nížin v Podunají, kde nadále převládalo slovanské obyvatelstvo, a pojistit si jej pokrevním vztahem s moravskými vládci. Pozdější uherské kroniky uvádějí pověst o svatbě Zulty, syna Arpádova, s dcerou knížete Mojmíra II. Maželský svazkem vítěze s dcerou (nezřídka s manželkou) poraženého býval obvyklým ukončením válek, propojením předních rodů se dosahovalo příměří. Budoucí dynastie uherských králů nejspíše nesla stopy krve Mojmírovců, nikoliv jen tu prolitou na bojištích.

Obdobný politický svazek
hypoteticky ukončil boje Moravanů s Lučany na pláních Bohemie (před r. 885). Prvorozený syn moravského krále Svatopluka Predeslav dostal dceru poraženého vojvody Slavibora a společně s Ludmilou se stali zakladateli primogeniturní linie mojmírovského rodu v Čechách. Politický vývoj po smrti Svatopluka I. a nastolení knížete Spytihněva (r. 895) na pražský stolec sice na dvacet let potlačily „moravský“ nárok, návratem Vratislava k moci (ten, jenž vrací slávu) pokrevní linie Svatoplukových potomků zapustila dynastické kořeny v Praze. „Bájný“ Přemysl a tradicí uznávaná zakladatelka rodu Ludmila byli patrně západními pokračovateli státnosti bývalé velmoci moravských Slovanů (podrobněji příště). Hrad Praha, založený za Bořivoje, nejspíše však svrchovaným panovníkem Svatoplukem I., zůstal i sídlem přemyslovských knížat a budoucích českých králů.

Kníže uplatňoval výkonnou moc
prostřednictvím vojenské družiny. Moravskému vládci věrná nobilita se začala názorově dělit již po skonu Svatopluka I., v době soupeření jeho synů o hegemonii v říši. Mojmír II. i Svatopluk II. nepochybně disponovali vlastními, vzájemně však znepřátelenými družinami. Jejich boje a poté předčasná smrt přinesla nenávratný rozklad centrální moci, dříve uplatňované jediným svrchovaným vůdcem. Velmožská vrstva, pokud nepodlehla v boji, neměla jinou možnost než s pozůstatky vojenské družiny zamířit do tábora dřívějších spojenců. Část moravské elity splynula s vítěznými Maďary, část se uplatnila v Polabí, v Bohemii či na severu v Malopolsku. Patrně jen malý zlomek původní aristokracie zůstal v bývalých centrech v Pomoraví, pozvolna však přesouval svá působiště na lépe chráněné polohy stranou maďarských výbojů. Vliv nedávných středisek moci, církevního a hospodářského života Moravanů v kontaktní zóně při Dunaji nenávratně upadal a na významu nabývaly severněji položené sídelní aglomerace budoucí Olomouce a Brna. V odpadlých zemích mojmírovské říše moc uchopila nová knížecí elita, samotná Morava se však ocitla v bezvládí.

Moravská církevní organizace
řízená biskupem nejspíše převzala určitou formu správy nad rozvrácenou zemí a jejím obyvatelstvem. Přestože informace o působení moravského arcibiskupa končí jeho ustanovením papežem Janem IX. v l. 899/900, pozdější zápisy Olomouckého biskupství uvádějí sice nepříliš průkazná, přesto pozoruhodná data. Biskup Jan I. setrval v úřadě 25–26 let (do r. 925?) a jeho nástupcem byl po dalších devatenáct let Silvestr I. (do r. 944?). Nepochybné je, že r. 976 měla Morava vlastního biskupa, který se účastnil sněmu v Mohuči společně s nově ustanoveným biskupem pražským. Zatím nezodpovězenou otázkou historiků zůstává, kde a do jaké míry po rozpadu státu Mojmírovců přežívala staroslověnská liturgie, zavedená učenými věrozvěsty Konstantinem Filosofem a prvním panonsko-moravským arcibiskupem Metodějem. Pokud Sázavský klášter ve 30. letech 11. stol., tedy více než sto let po zániku Velké Moravy, navazuje na nejstarší staroslověnské písemnictví, musela nezbytně kdesi na Moravě či v Bohemii po několik generací přežívat střediska církevněslovanské liturgie a vzdělanosti, nezávislá na latinské církvi. V úvahu přichází odlehlá poloha velkomoravského Hradiska sv. Klimenta v Chřibských vrších západně od Velehradu, kde se po staletí traduje klášterní založení přisuzované již sv. Konstantinu a Metodějovi. Zdejší zaniklý kostel již podle názvu hradiště nesl příznačné patronicium související s Konstantinovou misí k Chazarům, byl zde nalezen i brakteát (mince) s vyobrazením byzantského císaře Basilea I. Skutečně přesvědčivý důkaz pro existenci kláštera a přetrvávající církevněslovanské komunity však schází. Jistou míru nezávislosti si mohlo v 10. stol. udržovat slavníkovské Polabí. Sídelní aglomerace raně středověkého Hradce (později s přízviskem Králové) se vyznačovala mimořádnou koncentrací sakrálních staveb, opět s hradským kostelem sv. Klimenta. K oživení staroslověnských tradic nejspíše přispěl český panovník Břetislav I. (1035–55). S moravským prostředím byl dokonale obeznámen, za otcovy vlády (kníže Oldřich) zemi spravoval jako markrabě, současně byl iniciátorem legendárního „zákonodárného“ tažení do Polska. Nelze tak pominout ani severněji položené centrum polského křesťanství v Krakově, neboť území horní Visly a Slezska taktéž přináleželo ke Svatoplukově Velkomoravské říši. Církevní tradice zde uvádí Metodějova žáka, z Moravy vyhnaného biskupa Gorazda, a Polsko je také jedinou římskokatolickou zemí, kde slaví Gorazdův svátek. Na Krakovském hradě Wawelu byly odkryty základy nejstarších kostelů, staveb východního typu, s dávno zapomenutými patronicii. U některé z rotund tak nelze vyloučit ani zasvěcení sv. Klimentu, přestože velkomoravské stáří zdejších kostelů je (zatím) obecně odmítáno. Přijetí křesťanství se v Polsku totiž datuje až k r. 966, kdy byl pokřtěn zakladatel tzv. Piastovské dynastie Měšek I.

Za knížete Polanů Měška
se v r. 964 provdala dcera českého knížete Boleslava I. Praha v té době církevně podléhala řezenské diecézi. Kněžna Dobrava z přemyslovského rodu proto nejspíše měla i významný vliv na rozšíření latinského křesťanství u polských Slovanů. Její manžel přijal křest z rukou kněze-biskupa, jehož identita je neznámá, proto se přisuzuje působnosti Řezna. Nicméně listiny bavorského biskupství Měškův křest nezaznamenávají a nelze vyloučit, že křest provedl spíše úřadující biskup moravský, jehož jméno se nedochovalo, ale osobně jej dokládá účast na mohučské synodě. Z manželství Doubravky a Měška vzešel syn Boleslav zv. Chrabrý. Nejen jménem, ale i činy navazoval na jižní linii svého příbuzenstva. Synovec knížete Boleslava I. reagoval na konci 10. stol. na úpadek moci potomků Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a Oldřich) a anektoval Moravu, v l. 1003–4 také Bohemii. Málo známá je skutečnost, že Měškův prvorozený syn z dalšího manželství se jmenoval Svatopluk. Souvislost s tradicí nejmocnějšího krále Slovanů, ke které se hlásila jak česká, tak polská knížecí dynastie, jistě nebude náhodná.

Pokud některý ze synů
Velkomoravského krále Svatopluka I. po sobě zanechal mužské potomstvo, dosažením dospělosti by mu náležela následnická práva na moravský stolec. Pokud na počátku české dynastie stál Predeslav (Premisl), mohl nárok uplatnit Vratislav. Situace rozvrácené země z počátku 10. stol. se pozvolna konsolidovala, oblast horního Pomoraví s centrem v Olomouci byla válečnými útrapami postižena asi nejméně. V r. 908 a poté znovu r. 915 je zaznamenáno tažení staromaďarských válečníků proti Sasku a Durynsku. Jejich průchod přes Bohemii se pouze předpokládá, odpovídal by však spojenectví Bavorů s tehdy vládnoucím knížetem Spytihněvem. Rozpadem Východofranské říše se rozhořel boj mezi zemskými vládci, zejména mezi bavorským Arnulfem a saským Jindřichem. Spytihněv podporoval zájmy Arnulfa a nejspíše umožnil i průchod maďarským vojskům. V Sasku na dvoře knížete Jindřicha se možná ukrýval i jeho konkurent, patrně nevlastní bratr Vratislav (díl č.8). Úmrtím Spytihněva v r. 915 se Vratislavovi uvolnil nejen pražský stolec, ale také cesta ke znovunabytí Moravy. I saský Jindřich I. zaznamenal úspěch; r. 919 byl uznán králem a následně se mu poddal i bavorský vévoda Arnulf. Vládci Bohemie se stali spojenci (ne vždy to tak vypadalo) a následně i součástí vznikající Svaté říše římské. Tato situace patrně umožnila Vratislavovi obnovit vztahy s moravskými velmoži či jejich potomstvem, zejména však s rodem polabských Slavníkovců. Vždyť od rozpadu Velké Moravy uběhlo pouhých 10 let a moravská elita jistě pamatovala i doby krále Svatopluka. Vratislava proto musela vítat jako vládce, který jim VRATIl ztracenou moc i SLAVu. Připojení Olomoucka si nejspíše nevyžádalo žádné výraznější úsilí, k Přemyslovskému knížeti se přidalo také Slovany obývané Kladsko s Poodřím. Zde se nabízí souvislost s pojmenováním slezské Vratislavi (Wrocław).

Spojení Čech s Moravou
znamenalo návrat Přemyslovců k moravským kořenům. Kníže Vratislav, otec sv. Václava, se jej však nedožil. V únoru r. 921 padl v boji s Maďary, možná právě při pokusu získat zpět centra v dolním Pomoraví. Země se ocitla v nástupnické krizi, kněžici Václav s Boleslavem byli ještě nezletilí a situace vyústila v násilnou smrt Vratislavovy matky a zakladatelky české vládnoucí dynastie, kněžny Ludmily. Na další úspěch v teritoriální politice si muselo knížectví počkat až na sebevědomého Boleslava, který se chopil moci úkladnou vraždou bratra Václava. Přemyslovský stát za Boleslavovy vlády mimořádně upevnil své pozice ve středoevropském prostoru. Svým podílem přispěl i ke konečnému vítězství Svaté říše římské nad Maďary. Bitvy na řece Lechu v r. 955 se po boku armády císaře Oty II. účastnilo i vojsko z Bohemie. Údajně zde padlo na tisíc Čechů, možná i některý ze synů knížete Boleslava I. Porážka Maďarů nepochybně pomohla Boleslavovi k ovládnutí celého moravského prostoru. Staromaďarské bojovné elity byly nuceny ke změně soužití se svými sousedy, z někdejší jihovýchodní části Velkomoravské říše vytvořili silný Uherský stát v čele s křesťanským panovníkem.

Přemyslovci, polští Piastovci i uherští Arpádovci
v 10. stol. tvořili již vlastní dynastickou politiku a ovlivňováni sousedstvím Svaté říše římské se opírali o západní křesťanství, zastupované bavorskými či saskými arcidiecézemi. Řízení raně středověkého státu přecházelo do nových forem feudální správy. Velká Morava se stala historií. Oporu v ní nenacházely nástupnické země, již plně nezávislé na původním uspořádání Svatoplukovy říše, ani domácí latinsky orientovaná církev, pro kterou Metodějovo arcibiskupství a staroslověnská liturgie ještě přespříliš evokovaly východní vliv konkurenční Byzance.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz