Počátky naší státnosti 15 – Dělení říše

Velká Morava na sklonku 9. století

Přímou patronaci římské kurie
nad Metodějovou panonsko-moravskou arcidiecézí potvrdil Svatoplukovi I. opětovně papež Jan VIII. (bulou Industriae tuae z r. 880). Jeho nástupce Štěpán V. jej v listinách z r. 885/6 neváhá titulovat králem Slovanů. Diplomacie a politika papežů umožnila nejen církevní nezávislost Moravy na bavorském kléru, ale promítla se také do úspěchů moravského panovníka. Nově získaná území pod Svatoplukovou nadvládou se stala Metodějovou misijní arcidiecézí, po r. 873 k ní náleželo Polabí, v závěru jeho života i Bohemie. Západní državy ve styčné poloze s Franskou říší byly pro Svatopluka zvláště cenné. Zaujetím ústředního hradu Praha demonstroval svůj zájem zemi udržet nejen proti odbojným knížatům a franské moci, ale vystavěním kostelů ji christianizoval a podřídil vlivu svých ochránců na papežském stolci.

Na sklonku Metodějova života
provázely arcibiskupa s vládcem Velké Moravy spory. Z části je podněcoval vlastní Metodějův sufragán, nitranský biskup Wiching. Pocházel z Bavorska a patrně se odmítal přizpůsobit staroslověnské liturgii. K západnímu latinskému ritu se pozvolna přikláněl i kníže Svatopluk. Pádným důvodem mohl být urozený franský původ jeho poslední manželky. Za tu bývá považována Gisela, sestra budoucího císaře Arnulfa. Svatoplukův nejmladší syn měl pocházet právě z tohoto manželství a moravský rod povyšoval do nejvyšší evropské aristokracie. Nicméně lze Svatopluka podezřívat, že podporou latinské liturgie si předcházel také římského papeže a stavěl se na úroveň franských králů. Ti od dob římské korunovace Karla Velikého císařem v r. 800 reprezentovali nositele západního křesťanství, pokračovatele Západořímské říše. Vládnoucí císař Karel III. Tlustý (od r. 881) však patřil ke slabým panovníkům a již předznamenával úpadek rodu Karolingerů. Existují proto domněnky, že papež Jan VIII. hledal ve středoevropském prostoru nového hegemona a možná jej spatřoval v „králi“ Svatoplukovi. Tyto ambice mohl mít i sám moravský kníže, ovládající již rozsáhlá území Slovanů a budící respekt také u západních sousedů, Sasů, Durynků, Franků i Bavorů.

Kníže či král Svatopluk
k naplnění smělé politiky potřeboval silnou církevní organizaci. Arcibiskup stranící východnímu křesťanství a Franky odsuzované staroslověnské liturgii pozvolna ztrácel jeho důvěru, nicméně řádně jmenovaného biskupa musel za jeho života respektovat. Centrem Metodějovy diecéze bylo Sirmium v Panonii, skutečným církevním střediskem Svatoplukovy říše však byly nejspíš moravské Mikulčice s bazilikou neznámého zasvěcení nebo předpokládaný Veligrad s kostelem Panny Marie v dnešním Uherském Hradišti – Sadech. Pokud Svatopluk uvažoval o vlivném, na Metodějovi nezávislém latinském biskupství, mohl po ovládnutí Prahy zvolit Bohemii. K tomuto účelu jistě nepostačoval malý kostelík, spíše kaple Panny Marie v západním předhradí nově budovaného hradu, jehož založení je patrně nesprávně přisuzováno knížeti Bořivojovi. Kaple mohla sloužit jako dočasné řešení do doby vystavění nákladného hradského kostela. Jeho založení lze předpokládat v centrální poloze akropole, kde biskupský kostel později opravdu vznikl. Rozhodnutí o výstavbě rotundy (po r. 929 sv. Víta) mohlo padnout již kolem r. 884/5, společně se Svatoplukovou fundací hradu. Řádné konstituování biskupství bylo však plně v jurisdikci arcibiskupa Metoděje, který s úmyslem západní „profranské“ diecéze nemusel souhlasit. Metoděj, druhý z věrozvěstů, skonal na jaře r. 885. Podle písemných pramenů byl pohřben „v hlavním moravském kostele sv. Bohorodičky, ve zdi nalevo od oltáře“. Jeho hrob nebyl dosud nalezen.

Arcibiskupovým úmrtím
nastal v moravské církevní organizaci rozkol, pře o nástupnictví. Krátce před smrtí Metoděj uvalil biskupa Wichinga do klatby, za svého pokračovatele určil Gorazda, věrného učedníka. Toho však musel potvrdit kníže Svatopluk a na panovníkovu žádost jmenovat římský papež. Výběr kněze slovanského původu mimořádně popudil Wichinga, neboť ten si činil nárok stát se arcibiskupem. Výběr nejspíše nebyl ani po vůli Svatopluka. Listem papeže Štěpána V. z podzimu r. 885 byl Wiching shledán pravověrným a stoupenci staroslověnské liturgie včetně Gorazda byli krátce nato z Moravy vypuzeni. Zášť Metodějových odpůrců došla tak daleko, že mnozí z vyhnanců byli prodáni do otroctví a museli být vykoupeni vyslancem císaře Basilea I. Wiching se sice zmocnil panonsko-moravského arcibiskupství, jeho čin byl však v rozporu s římskou patronací a nikdy nebyl řádně jmenován. Krize významně oslabila i politické pozice Svatopluka a nedovolila mu rozvíjet ani budovat další biskupská centra. Církev jako významná podpůrná instituce Velkomoravské říše stagnovala. Netřeba pochybovat, že potíže nahrávaly bavorskému kléru, jehož byl Wiching pretendentem. Ten po odchodu z Moravy dokonce usiloval o post Pasovského biskupa. Rozbitím staroslověnské církevní instituce ztratil Svatoplukův ambiciózní rozmach z úvodních patnácti let jeho vlády na síle, nicméně panovník jistě věřil, že příklonem k latinské liturgii dosáhne s papežským požehnáním její obnovy.

Zájem Svatopluka
o územní zisky na západě neupadal. Franská moc považovala Bohemii za své tributálně závislé území (od r. 806), které hodlala ovládat hospodářsky i politicky. Anexe Moravanů směrem na západ tudíž příkře odporovala jejich zájmům a její úspěch závisel pouze na aktuální síle a politické obratnosti moravského vládce. Je zřejmé, že Svatopluk I. dospěl v panovníka, který se mohl postavit i tak mocnému soupeři, jakým byla Východofranská říše. Poradcem a nejspíše i jeho osobním knězem se stal papežský legát, současně, pokud přes nejmladšího syna byl provázán s Karolingery, mohl slibovat splynutí moci obou rodů. Odklonem od „byzantské“ orientace jednal v souladu se zájmy římské kurie. Moravští Mojmírovci by tak uhájili své pozice ve středoevropském prostoru, a ještě by posílili církevní správu nad územím západních Slovanů. Svatoplukova politika mířila vysoko. Můžeme jen hypoteticky dovodit, že s podporou domácího knížete Bořivoje jej v Bohemii zastupoval nejstarší syn, v latinizujícím prostředí konce 80. let 9. stol. zvaný Premislav (Predeslav, nar. kolem r. 865). Bořivoj umírá v r. 888/9, okolnosti z jednání franského krále Arnulfa se Svatoplukem v Omuntesperchu naznačují, že mezi živými nebyl ani Predeslav. R. 890 mohl být datem rozhodnutí řešit budoucnost Velké Moravy. Svatopluk neodvratně stárnul a udržení jeho pozice ve střední Evropě vyžadovalo zdatného a především perspektivního následníka.

Měl-li král Svatopluk tři syny,
pak každého počala jiná matka. To nepochybně zvyšovalo jejich konkurenční potenciál, založený na odlišné výchově i rozdílných příbuzenských vazbách. Po smrti Predeslava mohl otec spoléhat na druhorozeného Mojmíra, nicméně lepší politické vyhlídky měl nejmladší Svatopluk II. Po matce potomek franských králů a vnuk císaře Arnulfa měl šanci být uznán Římem i franskou elitou. Pokud by zanikla přímá rodová linie Karolingerů, což se v r. 911 skutečně stalo, mohl se ucházet o post nejvyšší. Mojmír nikoliv. Pro Mojmíra mladší bratr spřízněný s Franky znamenal vážnou konkurenci, zvláště pokud Frankové usilovali o nadvládu nad Velkou Moravou, Bohemii nevyjímaje. Svatopluk I. si musel uvědomovat reálné nebezpečí rozdílné politické váhy svých synů, zabránit rozkolu mohl jen spravedlivým rozdělením moci.

Tzv. primogenitura,
vláda nejstaršího z rodu, ještě nebyla v tehdejší době zavedeným pravidlem. Země se dělila mezi dospělé potomky přiměřeným dílem. Obdobně byla rozdělena Franská říše Ludvíka Pobožného na Východofranskou a Západofranskou, stejně mohl přemýšlet i moravský král. V závěru jeho života z východu přicházeli staří Maďaři již ne pouze jako válečníci, ale přiváděli s sebou i svůj lid. Nejspíše již se souhlasem Svatopluka obsazují východ moravských držav v Potisí. Mohl zkušený politik a válečník jeho rozhledu vytušit, jaké nebezpečí z početných, především však bojovných nomádů pramení pro jeho říši? Nejspíše ano. Panonie a Nitranské knížectví proto mohly být uděleny staršímu a zkušenějšímu Mojmírovi, ústředí na Moravě a česká kotlina se mohly stát jádrem domény mladšího Svatopluka. Pokud existovala možnost využít slábnoucí moci franských císařů a s pomocí papeže zaujmout jejich místo, nebylo lepší volby. Nové centrum západní části říše již vznikalo v Bohemii, v jejím středu s ústředním hradem Praha. Asi nikoliv náhodou a jistě ne z vlastní iniciativy Arnulf v r. 890 potvrzoval její držení Svatoplukovi I., současně pro východofranského krále bylo snadnější anexi Bohemie uznat s perspektivou, že tak činí v zájmu vlastního synovce.

Rostoucí ambice Moravanů
a úmysl Svatopluka I. zaujmout vůdčí postavení ve středoevropském prostoru však nemohl franský král akceptovat. Poslední desetiletí 9. stol. je ve znamení pronikání kočovných Maďarů na západ. Snahou Franků bylo odvrátit jejich výboje a útočnou sílu nasměrovat proti soupeřům, tedy i proti Mojmírovcům. V r. 892 se Maďaři (prý za úplatu bavorských biskupů) stávají Arnulfovými spojenci a jsou přizváni k plenění Moravy. Král Svatopluk I. však útok odrazil a z obklíčení museli být vysvobozeni východofranským vojskem. To se rovnalo otevřené válce nejen s králem Arnulfem, ale také s bavorským episkopátem. V r. 893 z Moravy utekl probavorský biskup Wiching, církevní správa zůstala v troskách. Úsilí Maďarů podporovaných Franky však neutuchá. V této vyhrocené situaci dne 9. března 894 kníže či král Svatopluk I. umírá.

Vlády se ujal Mojmír II.,
Svatopluk II. byl v době otcovy smrti patrně ještě nezletilý. Ač mohlo být o rozdělení říše rozhodnuto, než nabyl plnoletosti, zastupoval jej starší bratr. Ten byl postaven před těžký úkol. Musel zamezit boji o nástupnictví, v raném středověku nejčastější příčině oslabení či přímo zániku mnoha říší. Pokud chtěl uspět, nezbývalo mu než mladšího Svatopluka připravit o vliv. Se Svatoplukovým strýcem králem Arnulfem se nacházel ve válečném stavu a čelil novým útokům Maďarů. Ti patrně opět z franské iniciativy na jaře r. 894 podnikali nájezdy za Dunaj, pustošili západní Panonii a nejspíše ohrozili i centra v dolním Pomoraví. Svatopluk I. po sobě zanechal ohromnou říši od Karpat na východě k přítokům Vltavy na západě. Velká Morava však nebyla soudržným celkem. Její stabilita spočívala pouze v mocném a autoritativním panovníkovi. A do toho Mojmír II. zatím nedozrál. Pro Východofranskou říši to byla příležitost Svatoplukovy ambice zmařit, zemi oslabit a uvést ji v závislost. Nejpozději na podzim r. 894 byl Mojmír II. přinucen s králem Arnulfem uzavřít mír. Cena však byla vysoká. Kníže patrně uznal franskou svrchovanost, Moravané museli odstoupit západní Panonii s Kocelovým Blatnogradem ve prospěch Arnulfova vévody Braslava a ztratili vliv na dění v Bohemii. Tam došlo k protimoravskému převratu a návratu k „otcovským“ pořádkům. Zatímco se Moravané bránili útokům Franků a Maďarů, sněm vojvodů do svého čela zvolil Spytihněva, syna knížete Bořivoje. Jejich odpadnutí možná iniciovali Frankové, neboť Spytihněv se již v červenci 895 dostavil na sněm do bavorského Řezna a v zastoupení všech vojvodů se poddal králi Arnulfovi. Ke stejnému datu byly Čechy církevně připojeny k Řezenské diecézi a na dalších čtyřicet let podléhaly biskupovi jménem Tuto. Bohemie, spojenec Moravanů, se dostala do lenní závislosti na Východofranské ří­ši.

Král, od r. 896 císař Arnulf,
po smrti Svatopluka I. uvedl do pohybu události, které již nedokázal zastavit. Svatoplukova Velká Morava byla nárazníkovým územím proti nekontrolovatelnému vpádu Maďarů do střední Evropy. Jejich angažováním se v politice soupeření mezi Franky a Moravany se otevřel prostor v Podunají, který kočovníci z východu neváhali obsadit a dál pronikat na bohatá území Bavorska i oslabené Moravy. Schylovalo se k zániku nejen státu Moravanů, ale také kdysi mocné říše Karla Velikého.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz