Počátky 5 - Kultura Van – svět rybářů a zemědělců

Zánikem svatyní,
jejichž význam tušíme z nálezů v Göbekli Tepe, končí pravěká epocha lovců. Apokalyptická událost v paměti lidstva zapsaná jako Potopa světa možná uspíšila změny i odklon od tradičních zvyklostí a ve východním Středomoří nemalou měrou přispěla k transformaci společnosti mladší doby kamenné. Vznikem Černého moře se oblast Anatolie před osmi a půl tisíci lety ocitla v izolaci od rozsáhlých loveckých teritorií na severu, tamní podnebí citelně ochladlo a civilizační vývoj nabíral síly jižněji. Spolu s technologickou zdatností rostoucí zemědělské populace začaly být osidlovány polohy nezávislé na lovné zvěři. Určujícím faktorem se staly především půdní a klimatické podmínky vhodné k rozvoji pěstitelství, v potravě rostl podíl rostlinné produkce a mléka, klesající spotřebu masa zajistil chov dobytka. Teprve život podřízený usedlému hospodářství dal impuls k rozmachu velkých neolitických kultur starověku. Na jejich počátku však stály celé generace nikým nezaznamenané proměny lovců sběračů v osadníky a nově rozvrstvenou agrární společnost.

Vesnice prvních zemědělců
vyrůstaly u sladkovodních jezer, řek a vydatných pramenů. Příznivé holocénní podnebí s nástupem nejteplejší a na srážky bohaté fáze tzv. atlantiku vytvořilo jedinečné podmínky pro bohatý sběr i cílevědomou produkci plodin. V nivních půdách se zakládala mnohá políčka a nahodilým, avšak po generace pokračujícím výběrem docházelo k zušlechťování pšenice, ječmene i luštěnin. Blízkost vody zajistila přirozené zavlažování, řeky a jezera lidem sloužily jako vítaná zásobárna čerstvých ryb a vodního ptactva. Úbytek lesní zvěře v obydlené krajině zastoupila úspěšná domestikace koz a ovcí, následně hovězího dobytka a vepřů. Po tisíce let praktikovaný lov ztrácel na hospodářském významu. Rodiště zemědělství podle původního výskytu divokých obilovin ukazuje k povodím řek Eufrat a Tigris, do hornaté oblasti dnešního východního Turecka v blízkosti jezera Van. Jezero s oběma řekami v horním toku severní Mezopotámie vymezuje tzv. Zlatý trojúhelník, který je považován za kolébku šíření neolitické kultury do přilehlých oblastí zemí Úrodného půlměsíce; Levanty na jihozápadě (současný Libanon a Izrael) a dolní Mezopotámie (Irák) na jihovýchodě. Anatolie tehdy tvořila pobřežní linii největší z vodních ploch, Euxeinského jezera, jež bylo ze západu napájeno Dunajem a podél něhož rané zemědělství záhy postupovalo i na Balkán a do vnitrozemské Evropy. S růstem agrární populace a nabývající intenzitou šíření úspěšné strategie získávání obživy ztrácela neolitická společnost rodový charakter a stala se otevřenější vnějším vlivům než předchozí lovecká společenství. Ve vesnických aglomeracích se lidé spojovali v samozásobitelské celky, společně přetvářeli krajinu a snáze odolávali nepřízni úrody či jejímu drancování. Zemědělci tak tvořili progresivnější genofond, za relativního dostatku s vysokým populačním růstem. Daní za změnu jídelníčku usedlých obyvatel s převažující rostlinnou stravou byl oproti lovcům menší tělesný vzrůst a úspornější muskulatura. Známe však své neolitické předky? Jaká kultura či etnikum rozvíjely technologické znalosti, jež otevřely novou epochu v dějinách lidstva?

Době kamenné
přisuzovat jména kultur nebo kmenových společenství je možné pouze v teoretické rovině nově vytvořeného názvosloví. Nevíme, jak si říkali lovci bez stálých sídel, ani jak nazývali své konkurenty. Nevíme, zda si navzájem rozuměli, když se na dalekých výpravách setkávali. Tehdejší s přírodou spjatí lidé se dobře orientovali v krajině, vraceli se na sezónní sídliště, která nejspíše již pojmenovávali. Podle řek, výrazných krajinných útvarů, výskytu zvěře, podle tradice předků. Obdobně se jmény a názvoslovím zacházeli i první neolitičtí zemědělci. Neznáme však jejich řeč, neexistovalo písmo, kterým by je někdo zaznamenal. Do sedmého tisíciletí př. n. l. nebyla ve východním Středomoří rozšířena ani užitná keramika, podle níž by bylo možné odvodit specifické zvyklosti uživatelů a vědecky je klasifikovat. Hliněné střepy alespoň v omezené míře napoví, jaký výtvarný projev tehdejší lidé preferovali a jaké bylo rozšíření jejich kulturního vlivu. Pokud ale nemáme ani tyto indicie a jakékoliv písemné známky chybí, současná věda pravěké kultury zařazuje podle názvů významných nálezových lokalit. V případě raných zemědělců předkeramického neolitu ale existuje pozoruhodná stopa, ukrytá v geografickém pojmenování míst v oblasti Úrodného půlměsíce a zejména v jeho jádrové zóně tzv. Zlatého trojúhelníku. Některá slova a jména přetrvala v kulturní paměti lidstva, než byla zaznamenána písemně, a nezřídka jsou v naší slovní zásobě v rozpoznatelné formě uchována dodnes.

Voda,
společný jazykový jmenovatel mnoha indoevropských národů zakotvený hluboko v „praetnické“ minulosti. VA – slabika označující vodu bezpochyby souvisela již s nejstarší neolitickou kulturou a životními principy vázanými na vodní zdroj. Voda byla a dodnes přes veškerý vědecko-technologický pokrok zůstává symbolem života a hospodářské prosperity. Kořenová slabika piktograficky zobrazená jako vlnky na hladině ? byla později zapsána v hůlkové podobě WA. Z tohoto základu odvodila svůj výraz řada pozdějších národních řečí; starší český tvar vada dodnes užívá většina slovanských jazyků včetně ruštiny, water či Wasser patří do germánské skupiny, Aqua neboli akva je latinským přepisem, wadi arabsky znamená říční údolí, v poušti vzácnou tekoucí vodu. Také řada dalších výrazů dnes velmi odlišných řečí má prokazatelný společný základ, slovo voda však zřetelně dokumentuje dávnou jazykovou a možná i etnickou jednotu mladoneolitického obyvatelstva. Možná i vás již napadlo, že také východoturecké jezero Van v centru tzv. Zlatého trojúhelníku zjevně obsahuje slovní kořen VA. A není to jediné jezero tohoto názvu ve zdejší oblasti, jméno Sevan nosí jezero v Arménské vysočině na dohled mytického Araratu. Levan, nebo-li Levanta, leží naopak v protilehlém těžišti Úrodného půlměsíce a historicky se tak nazývá biblická země v okolí Galilejského jezera s nejstarším raně zemědělským osídlením v Jerichu. V tomto výčtu nejspíše již nepřekvapí, že nejstarší objevené tellové sídliště mezopotámské samarrské kultury na horním Tigridu (jižně od jezera Van) se jmenuje Sauwan, čili Sau-Van.

Složený tvar Van
v sobě nejspíše spojuje slova „Va“ (voda) a „Man“ (člověk). Jejich sjednocením se dostáváme k významu „člověk vázaný na vodu“, vzhledem ke geografické shodě s šířením neolitické kultury tedy „rybář – zemědělec“. Van jako stálý obyvatel u řek a jezer, zpočátku patrně bez zřetele na etnický původ. S hloubi neolitu tak vystupuje Van jako člověk agrárního původu, po generace obdělávající svá pole a tvořící hospodářské podhoubí starověkých civilizací. Úspěšné šíření novátorské „kultury Van“, uchované v historickém názvosloví zemí tzv. Úrodného půlměsíce, je bezpochyby nejvýznamnějším počinem předkeramického neolitu. Teprve z této zemědělské protokultury se vyvíjejí následné archeologicky zkoumané „keramické“ kultury samarrská a chassunská, na něž kolem roku 6000 př. n. l. navazuje kultura halafská a obejdská, které již stojí na počátku nejranější formy státu starověké Mezopotámie.

Vanské obyvatelstvo
pozvolna osídlovalo i méně exponované polohy budoucího Černomoří a svým vlivem patrně proniklo až do zadunajského prostoru. Po průlomu Bosporské úžiny však došlo k rozdělení jejich sídelní oikumeny na evropskou a asijskou část a následky potopy rozštěpily i původní jednotnou kulturní zónu. Jihovýchodní anatolská skupina a severozápadní dunajská skupina, ač měly společný základ a nadále udržovaly vzájemný materiální kontakt, vyvíjely se již odděleně rozdílným tempem i s jinou civilizační koncepcí. V severní oblasti, potopou nejvíc zasažené, kde došlo k zaplavení rozsáhlých území říčních delt Dněpru a Donu, zůstala populace vesnických Vanů po dlouhé generace zakonzervována téměř v původní podobě raného neolitu. Teprve římský svět na počátku našeho letopočtu objevuje barbarské země na východě a po tisíce let zapomenutí Vanové se dávají do pohybu na západ, v době tzv. stěhování národů vstupují do moderních evropských dějin. Nejen samotná jména Vandalů a Slovanů poukazují na možnou souvislost s dávnými průkopníky zemědělství od jezera Van.

Země, voda a oheň,
živly potřebné k výrobě keramiky úzce souvisely s životními principy neolitické agrární společnosti. Oheň zajišťoval teplo a bezpečí již v loveckých tábořištích, avšak zemědělec jej začal využívat k přetváření svého okolí v hospodářsky využitelnou krajinu, ke žďáření. Sídla s obdělávanou půdou by však neobstála bez dostatku vody, vláha byla základem úspěšné sklizně i chovu domestikované zvěře. Objev technologie pálené hlíny je spojen již s lovci období pavlovienu, s unikátním nálezem sošky Věstonické venuše. Užití keramiky před 30 tisíci lety na jižní Moravě byl sice převratný počin, trvalo však ještě celé věky, než lidé hliněný materiál zdokonalili a zavedli do výroby běžných užitných předmětů. Nádoby se poprvé objevují před čtrnácti tisíci lety na japonských ostrovech. Jak jejich tvar napovídá, špičatým „dnem“ se vkládaly do žhavých uhlíků a sloužily k vaření; v horké vodě se snáze otevírají mušle a upravují korýši. Avšak východní kultura nazvaná Jomon patřila k lovecko-sběračskému okruhu pozdního paleolitu a nejspíše se nikdy nepřerodila v kulturu zemědělskou. Nic také nenasvědčuje přenesení její technologie do mezolitických osad na západě. Tady se použití keramiky nadále omezovalo na výrobu kultovních předmětů, křehkost materiálu nebyla vhodná pro migrující populace. Výhody mohl plně ocenit až usedlý člověk, tvořící nadúrodu, tedy vyspělý zemědělec. Keramické hrnce východního Středomoří nebyly určeny jen k přípravě, ale jejich význam vzrostl s potřebou uchovávání potravin. Nálezy nádob v anatolské oblasti se datují až k sedmému tisíciletí př. n. l. a mnohé nasvědčuje, že před velkou Potopou ještě nebyly běžným doplňkem „vanské“ domácnosti. Přírodní katastrofa, která zde postihla největší ze sladkovodních jezer, měla za následek devastující ztrátu potravinových zdrojů. Záplavy a hladomor v rozsáhlém pásu agrárně využívaného pobřeží vyvolaly přesun bezpočtu postiženého obyvatelstva, zpravidla do jižnějších poloh Přední Asie a severní Mezopotámie. Vynucená migrace jistě neprobíhala zcela v poklidu a o konflikty nebyla nouze. Přirozenou reakcí na nedostatek bylo vytváření zásob, které si po stabilizaci poměrů vynutilo zvýšení zemědělské produkce a zavedení zvyklosti jejich uchování na horší časy. Každý přebytek pak přispíval k nárůstu populace. „Popotopní“ expanze v používání keramiky a výrobě skladových nádob byla důsledkem této spirály růstu a spotřeby, hospodářské síly, která ve východním Středomoří zažehla civilizační pokrok se všemi protiklady budoucího vyspělého světa.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.boheminium.cz