Obecní dům je pro každého

S předsedou představenstva a generálním ředitelem Obecního domu Mgr. Vlastimilem Ježkem se potkáváme v slunečné úterý 23. dubna 2013 na střeše Obecního domu nad Prahou.
Pane předsedo, jaký byl pro vás první rok v Obecním domě?
Do značné míry drsný. Nastupujete-li do firmy, která za první tři měsíce roku účetně i fakticky prodělala deset milionů korun, má nějak nastavené smluvní vztahy, zaměstnává nějaký počet lidí, poměrně rychle pochopíte, jak taková firma funguje nebo nefunguje – už proto, že není velká. Čím rychleji to začnete napravovat, tím větší máte naději, že se z červených čísel propracujete do černých. S nepatrnými výjimkami jsme tedy měnili veškeré smluvní vztahy a smluvní partnery. Obecní dům do mého příchodu nakupoval služby za cenu nového ferrari postaveného na míru, ovšem v kvalitě ojetého trabantu. Servis co chvíli selhal, a bylo třeba platit jeho opravy. Pokud jste předchozím vedením smluvně zavázán kupovat daňové a účetní služby za sto padesát tisíc korun měsíčně, a vidíte, jak hrozné chyby v té práci jsou, a zároveň víte, že rozsahem stejnou, avšak mnohem kvalitnější službu jste schopen pořídit za čtyřicet tisíc korun měsíčně, tak vás to štve. Jenže to bychom celou dobu mohli hovořit o tom, jak „úžasný“ je účetní software „Bílý motýl“, o kterém kromě jeho tvůrců a uživatele – Obecního domu – nikdo, s kým jsem se kdy potkal, neslyšel. Začátky tu byly hektické, pracovní dny dlouhé, jednání o změnách smluv ne vždycky příjemná. Ale povedlo se to poměrně rychle. V červenci 2012 už se měsíční výsledky přehouply do provozního zisku (nikoli do účetního), takže rok 2012 skončil docela úspěšně. Podařilo se nám Obecní dům dovést k provoznímu zisku pět milionů korun s nějakou účetní ztrátou, která byla způsobena velkými odpisy, ale už ničím dalším.
Rok 2012 byl ale zároveň plný příjemných událostí. Tou největší bylo obnovení výstavního programu, který má smysl. Neříkám, že v Obecním domě předtím výstavy nebyly. Ale přeci jen je rozdíl, jestli pořádáte výstavu stylem „co přijde, to přijde“, nebo si cíleně vyberete konkrétní výstavu a konkrétního autora. Začali jsme výstavou, o které jsme dlouho nevěděli, zda se vůbec uskuteční. V březnu 2012 totiž žádná příprava na 100. výročí otevření Obecního domu neexistovala. Připravit velkou výstavu v řádu měsíců, ne-li týdnů? Každý, kdo se v tom vyzná, vám řekne, že to buď nejde, nebo že si koledujete o průšvih. Úplně první nápad byl, že vystavíme Lendlovu sbírku plakátů Alfonse Muchy. Nikdo z nás však nebyl schopen během tří týdnů získat na Ivana Lendla kloudné spojení. Tak jsme se rozhodli jít trochu těžší cestou a udělat „Výstavu 1912 aneb Obecní dům slaví 100 let“. Připomínala dvě velké výstavy, které se zde v onom roce 1912 konaly: jednak akademiků a jednak tehdy moderních malířů. Protože mám rád souvislosti, zabývala se výstava nejen českou výtvarnou scénou a architekturou kolem roku 1912, ale také souvztažnostmi, co se v té době dělo ve společnosti a ve světě. Nechali jsme tam instalovat tablety s audiovizuálním materiálem. Předpokládali jsme, že to bude lákadlo hlavně pro děti. Pak jsme však sledovali, jak starší paní z tabletu čte popisky pánovi, který si nevzal brýle. To byly opravdu silné zážitky. Tato výstava pro mne vyvrcholila včera, protože katalog k ní získal ve své kategorii druhou cenu v soutěži „Nejkrásnější české knihy“ za rok 2012, kterou vyhlašuje Památník národního písemnictví v Praze. Klobouk dolů před všemi, kdo se o to zasloužili – mimo jiné před nakladatelstvím Arbor vitae, jež bylo ochotno jít do velmi nejistého podniku.
Rok 2012 uběhl velmi rychle. Ani jsem si nestačil uvědomit, že už jsem v Obecním domě sedm měsíců. Nejpříjemnější prací nakonec byla příprava rozpočtu a programu na rok 2013, protože nás mezitím oslovila skupina lidí vedená Richardem Fuxou, jestli bychom nechtěli vystavit kompletní sbírku plakátů Ivana Lendla! Ta výstava právě probíhá (a potrvá až do 30. července 2013). Takový úspěch Obecní dům dlouhá léta nezažil. Za necelé dva týdny se prodalo přes osmnáct tisíc vstupenek, a počet návštěvníků byl ještě vyšší, protože prodáváme i zlevněné rodinné vstupenky. Výstava je přijímána velice kladně, jen čas od času zazní drobná připomínka, že výstavní sály jsou na takové množství plakátů malé. Hluboce s tím nesouhlasím. Fór je přece v tom, že Mucha byl jedním ze zakladatelů outdoorové reklamy, a ta není koncipována pro výstavní síně. Ano, je tu plakát vedle plakátu. Navíc hlavní producent této unikátní výstavy, společnost BigBoard Praha, se živí právě venkovní reklamou.

V prvním ročníku Vojenské hudební školy jsem si u vás ve Smetanově síni zazpíval ve sboru na absolventském koncertu čtvrťáků, a o tři roky později pak v rámci svého absolventského koncertu zahrál s orchestrem.
Právě kvůli koncertům to u nás není jednoduché s vícedenními kongresy a konferencemi, které jsou hlavním tématem tohoto čísla Všudybylu. Rezidenčním orchestrem Obecního domu je Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, který má program abonentních koncertů a samozřejmě zkoušek. Proto je velká potíž najít v Obecním domě potřebný počet dnů na přípravu a realizaci delšího kongresu. Naopak dobře fungují menší doprovodné akce jako jsou firemní večery, kterých tu už loni a letos proběhla celá řada, a příští rok jich ještě přibude. Jsme rádi, že s námi firmy a další instituce podepisují smlouvy na čtyři až pět let dopředu. Nelze říci, že se sem některá firma hodí a jiná ne. Když se Smetanova síň přestaví z koncertního uspořádání na stolové, úplně se promění. A ať je objednatelem kdokoli, významným způsobem čerpá z přidané hodnoty, z krásy Obecního domu. Jeho hosté, partneři či zaměstnanci to vždycky ocení. V této oblasti jsme začali daleko úžeji spolupracovat s Kongresovým centrem Praha. Obecní dům nabízí organizátorům a účastníkům kongresových akcí, které se tam odehrávají, své služby a jedinečné prostředí k dílčím, zpravidla slavnostním částem jejich pražského programu. Obecní dům je velká budova. Jeho vnitřní prostory jsou větší, než se může jevit zvenku. Má pět nadzemních pater, tři podzemní, byť v tom nejnižším jsou jenom studny. Avšak kongres pro pět tisíc účastníků tady zkrátka uspořádat nelze. Pokud se využije celé reprezentační patro a je možné, aby akce probíhala ve více sálech najednou, může pojmout dva tisíce až dva tisíce dvě stě lidí. Je-li to kongres, který vyžaduje, aby se vše odehrávalo v jediném jednacím sále, je limitem kapacita Smetanovy síně, která víc než dvanáct set míst neunese.
Nicméně, a to musím zdůraznit, Smetanova síň Obecního domu je v první řadě krásný koncertní sál, kde se můžete každoročně potkat s desítkami světových špiček v oblasti interpretace tzv. vážné hudby, která často vážná vlastně vůbec není.

Nedávno jsem hovořil s Irenou Jelenovou, Events Executive amsterdamské centrály International Congress and Convention Association, která přiletěla do Prahy na seminář a slavnostní vyhlášení kongresových velvyslanců, jež tu 9. dubna 2013 zorganizovalo Prague Convention Bureau. Konstatovala, jak impozantní dojem na ni udělaly reprezentační prostory – salonky Obecního domu, kde prý byla poprvé v životě, a nadšeně hovořila o banketu, který jim v nich zabezpečila cateringová firma FrenchRest pana Jana Štěpánka.
Impozantnost těchto úžasných prostor ve mně evokuje vzpomínku na dobu mého prvního velkého manažerského angažmá. Tehdy jsme v Českém rozhlasu řešili, jak posluchačům víc otevřít program Vltava, jenž se vždycky zabýval vážnějším uměním, symfonickou hudbou a uměleckým mluveným slovem. Jak dát lidem najevo, že to není „nedotknutelná vznešená dáma“, kolem které je třeba „chodit po špičkách“. Spousta lidí totiž pociťuje obdobný typ ostychu před pompézností Obecního domu. Už jen když jdou po chodníku kolem oken Francouzské restaurace, jímá je pocit, že by bylo nepatřičné dovnitř jen nahlédnout, natož vejít. Až když k nám přijdou na výstavu, na prohlídku Obecního domu nebo se stanou účastníky nějaké události, „učiní objev“ (neboť většina lidí zná „jen“ Smetanovu síň a díky Pražskému jaru i televizi Primátorský salonek), že naše reprezentační patro skýtá téměř nekonečný počet unikátních prostor různé velikosti, které lze propojovat, kde se mohou odehrávat různé akce. Že ta vznešenost a krása, kterou tu čeští umělci nechali na začátku dvacátého století, je zvláštní tím, že na rozdíl od drtivé většiny míst, která rovněž mají statut národní kulturní památky, byla stoprocentně ponechána životu. Není to „mrtvý prostor“ hradu či zámku, kam sice můžete na prohlídku, ale pouze koridorem vymezeným provazy, abyste se nedotýkali mobiliáře. Teze o „té dámě, kolem které radno chodit po špičkách“ v Obecním domě ani při cateringových akcích, které tu zajišťují hlavně společnosti FrenchRest a Vyšehrad, neplatí.

„Obecní dům vznikal jako projev snah o národní sebeurčení, hrdosti a technické vyspělosti své doby,“ konstatoval při příležitosti nadcházejících devadesátin Obecního domu před dvanácti lety jeho tehdejší ředitel František Laudát (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Dům, kde vznikala republika“).
Obecní dům je jednou z nejznámějších staveb v Praze. Je spojován se secesí, i když uměleckých stylů tu najdeme mnohem víc. Nejen art deco, ale i kubismus. Takřka vše, co na počátku dvacátého století nějakým způsobem „frčelo“. Architektům Obecního domu se vyčítalo, že jejich styl už je za zenitem. Že secese je dávno pasé… Jak se však ukázalo, síla Obecního domu je právě v kombinaci všeho, co v té době bylo k dispozici. A hlavně velkých jmen, která se na jeho stavbě a výzdobě podílela. To vše je známé. Ale mám pocit, že málo známá je naprosto klíčová úloha Obecního domu v moderních českých dějinách. Prakticky neexistuje velká událost českých dějin, která by nějakým způsobem nebyla spojena s Obecním domem. Rok 1918 – první veřejný státotvorný projev českých politiků vznikl a byl pronesen v Obecním domě. Přísaha, kterou tu před plnou Smetanovou síní četl Alois Jirásek v létě 1918, se rovněž týkala snahy o sebeurčení. První prozatímní československá vláda, která se jmenovala Národní výbor, sídlila opět v Obecním domě. Ale nebyl to jen rok 1918. Přišel rok 1989, a tři z prvních devíti jednání Občanského fóra, v jehož čele stál Václav Havel, s komunistickou vládou vedenou Ladislavem Adamcem, se opět udála tady, ve třech různých saloncích. Ty jsou dnes návštěvníkům přístupné v rámci prohlídek. Takže nejen Národní divadlo (jehož největším donátorem nebyl „národ sobě“, ale císař František Josef I.) nebo Národní muzeum, ale i Obecní dům, kde vznikala republika, by měl alespoň jednou za život navštívit každý Slezan, Moravan i Čech. Také díky tomu, co se odehrálo v jeho zdech, dneska žijeme ve svobodné, i když ne vždy dokonale demokratické republice.

• www.obecni-dum.cz
• www.lendl-mucha.cz