Munţii Rodnei 3

Celou noc a ráno také
Čtvrtek 25.8. Celou noc pršelo, jen se lilo. Ráno také. Kolik je hodin? Nevím. O půl sedmé se mi zastavily hodinky. Spacák je dole promočený. To asi jak jsem se chodidly opíral o zip vchodu, do něhož se celou noc opíral lijavec. Nebo možná vítr hnal déšť větracím otvorem pod tropiko. Spacák suším mezi stehny. Ze všeho nejužitečnější je teď ručník. Hodinky jsem dal do kapsy, a ejhle, jestli jim před tím bylo jen zima nebo mokro, rozešly se. Seřídil jsem je podle mobilu. Nádobí jsme vystrčil na déšť a záhy tak získal vodu na poridge. Déšť se trochu uklidnil. Jdu vařit. Pochvíli Primus scípá. Ještě jednou to zkouším. Nic. Čekám až vychladne a čistím trysku. Snad, než jej zprovozním, nezačne pršet. Nezačalo. Pouze poprchává. Vařič fachčí – vařím vodu na čaj a pak i na ovesné vločky. Stále v oblacích. Pokud nemrholí, prší. Do ešusu napršel další litr vody. Občas jsem i vzhůru, ale jinak si to užívám. Ve 13 hodin stále poprchává. Zakrojil jsem chleba. Chyba lávky. Při nákupu jsme si spletl michelskou Šumavu s čímsi, co po pár dnech už nedrží pohromadě. Zápas s drobením jsem vzdal a snědl ho celou třetinu. I když ve 13.30 pofukuje vítr, stále v mracích. Nu což, na vaření je vody až až. Už by se ale mohla ukázat modrá obloha.

Brodil jsem hnojůvkou
Modrá obloha? O ní si mohu nechat zdát. Ve 14.00 balím v dešti. Odcházím po červené. Viditelnost do 20 m. Kdesi u vrchu Bătrina (1710) jsem opět zakufroval. Cesta končí salaší. Z lidí je tam pouze kluk, který pacifikuje psi a ptá se, kam jdu. Chce čokoládu. Nemám. Bere si cigára a dávám mu zapalovač. Ukazuje, že na Pietrosul je to do příkré stráně nad salaší. Naznačuje, abych přelezl plot a prošel ohradou pro ovečky. Přebrodil jsem (po kotníky) hnojůvkou a škrábu se očišťující mokrou travou do kopce. Každou chvíli zastavuji, abych se vydýchal. Své dva čtvereční metry sucha si nesu sebou. Najednou široká cesta a červená značka. Jdu po ní. Zda-li správným směrem, nevím. Pro mlhu skoro nikam a nic nevidím. Ale musí tu být nádherné výhledy, když je vidět… V 18.00 docházím k rozcestníku v sedle Tarniţa la Cruce (1984). Vítá mne plácek se závětrnou zídkou z šutráků. Stavím stan. Vařím z louže. Menu: slepičí bujón, těstoviny, špek, čaj, perník a jako dezert Eidam. Po 19.30 zaléhám­. Prší.

Po snídani vyčistit zuby a spát
Pátek. 28.8. 02.45 Právě jsem dokoukal na zajímavý sen – pracovní, neboť jsme v něm distribuoval Všudybyly v tatranském Permonu, po Sharm al Seikhu, na Pieninách a Dobronicích u Bechyně. Hlavní hrdinka byla z Frýdlantu, dyja, dyja, dá… Musel jsem ven. Venku docela vidno. Nad tenkou rychle letící vrstvou mlhy jasně svítí půlměsíc. Dokonce jsem uviděl i jednu hvězdu. 8.30 lijavec fest bubnuje na tropiko. Závěrečnou fázi pitného režimu jsem vyřešil vyčleněním univerzální nádobky. Přesto jsem musel na déšť, abych přivlekl velikánský placák. Trůní na karimatce pod nejvyšším místem kopule stanu. Nejnebezepčnější je nahřátí vařiče, aby začal zplynovat benzín. Ač plameny šlehaly až bůhvíkam, drama se nekonalo. Snídaně byla servírována rovnou do postele. Ostatně, jak také jinak, v takhle nóbl hotelu. Jsem po snídani. Tak, vyčistit zuby a spát!

Dva metry sucha si nosím sebou
13.00 neprší, ale viditelnost je na 20 – 30 metrů. Poobědval jsem další kus trhacího chleba. Jsem v mracích. Klid. Čas na meditaci v téměř 2000 metrech. Ne každému je dáno, aby si mohl v takovéto konstelaci pískat. Jak jsem si tak hrál na zobcovku, přišli mne prolustrovat dva černí ptáci. Něco jako drozdi. Hodil jsem jim trochu chleba. 14.00 mlha, ale neprší. Šel jsem nabrat vodu na vaření. 14.40 prší. 15.30 přestalo pršet, ale je mlha. Ledva jsem dovařil bujón, objevilo se na chvilku slunéčko. V jeho svitu kolem krs cáry mlhy prošli dva rumunští koňáci, každý na provazech několik koní. Teď honem co? Vařit? Fotit? Do toho další nápor mlhy. Když jsem dojedl, ještě trochu prchalo. Kolem 16.00 už bylo regulérně slunce. V 16.30 jsem vyrazil dál po červené. Paráda. Potkávám baču a dávám mu krabičku s 12 cigaretami a zapalovač. Od radosti z modré oblohy, slunce a tak… U sedla Saua Intre Izvoare vyvěrá a po 20 m v závrtu mizí ponorný potok. Červená vede úbočními traverzy. Rovněž kolem Laptelui Mare (2172). Tak jsem si na něj vyšlápl. Ve 20.00 se už kochám panoramatickým výhledy. Fotím a stavím stan. Zírám na úchvatný západ slunce ještě dlouho po tom, co už jsou vidět jen odlesky za obzorem. Hraji na flétnu těm, kdo zůstali dole. V 21.15 je i tady tma tmoucí.

www.romaniatourism.cz