Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Do Nového Jičína jsem zavítal 17. května 2017, abych
navštívil mobilní hospic Strom života. Jako prvního jsem oslovil jeho
provozního ředitele Martina Šimáka.
Pane řediteli, co vás vedlo k vytvoření mobilního
hospice?
Smutný příběh, kdy se nám nepodařilo zajistit péči pro maminku kolegyně
Marušky. Měla onkologickou nemoc a v té době jsme nedokázali najít
nikoho, kdo by nám pomohl, aby mohla zůstat doma mezi nejbližšími a přitom
netrpěla bolestmi. Přestože byla zásadně proti, v závěrečné fázi
nemoci jsme ji proto nechali převézt do nemocnice. V začátcích jsme
mobilní hospic neplánovali. Spíš jsme mysleli, že budeme koordinovat věci,
které jsou ke zvládnutí důstojného umírání potřeba. Nakonec se
ukázalo, že pokud nebudeme mít vlastní lékaře, zdravotní sestry,
přístroje a vše, co je třeba, nebudeme schopni takovouto péči nabídnout.
Dnes jsme plnohodnotným mobilním hospicem s více než čtyřiceti
pracovníky, s nimiž se ke dnešku staráme o třicet pacientů.
Jak se vám podařilo získat lékaře a zdravotnický
personál?
Až do určité fáze to byl problém. Pak se ukázalo, že spousta
zdravotníků není spokojena s tím, jak funguje systém zdravotnictví
v Česku. Jakou péči v jeho rámci lze pacientům poskytovat. Řada z nich
proto hledá něco, co jim bude dávat větší smysl. Pak se to zlomilo – a
my teď dostáváme víc žádostí, abychom někoho vzali do týmu, než jsme
s to přijmout.
Vedle onkologicky nemocných pacientů značnou část péče
věnujete osobám, kterým umřeli jejich nejbližší.
K hospicové péči neodmyslitelně patří starat se o psychosociální
potřeby nejen pacienta, ale i jeho rodiny. Péče nesmí skončit úmrtím
pacienta. S pozůstalými tam, kde je to potřeba a kde si to rodina přeje,
pokračujeme dál. Pomáháme jim najít světlé okamžiky v budoucnosti a
věci, z nichž se mohou v této těžké chvíli, kdy je zavalí smutek,
těšit. Za pacienty jezdíme domů, avšak neléčíme jejich nemoc jako
takovou. Pouze symptomy, které způsobuje. Nemocnému, pečujícím a posléze
pozůstalým (ať se jedná o dospělé, nebo děti) poskytujeme služby
odborného sociálního poradenství a tam, kde to je vhodné, skupinové
terapie. Pomáháme i terénní odlehčovací službou, kterou vykonávají
lidé, kteří mohou v dané rodině načas zastoupit pečujícího tam, kde si
pečující potřebuje od náročné péče o svého blízkého odpočinout
nebo už ji sám zkrátka nezvládá.
Díky vstřícnosti majitele objektu sídlí hospic v hezkém domě
a zásluhou dalších obětavých lidí a organizací je slušně
vybavený.
Velice si vážíme podpory naší práce. Ať od firem, nebo od jednotlivců.
Spoustu vybavení, počítače, tiskárny, nábytek mobilnímu hospici věnovali
ti, kdo se rozhodli pomáhat lidem a rodinám v těžkých životních
situacích. Bez nich by mobilní hospic Strom života nemohl fungovat, protože
systém úhrad zdravotnických výkonů takovýchto zařízení z veřejných
zdrojů je zatím tak špatně nastaven, že takřka neexistuje. Doufáme, že
se to změní a že se mobilní hospicová péče dostane do úhradové
vyhlášky. Než se tak stane, je závislá na darech. Mnozí z těch, kdo se
rozhodli pomáhat, vstoupli do Klubu Stromu života. Sdružuje fyzické
i právnické osoby, které Stromu života pravidelnými finančními
příspěvky umožňují sloužit a pomáhat. V klubu jsou lidé, kteří
posílají sto korun měsíčně, ale i firmy, které na pomoc bližním
měsíc co měsíc vydávají dvacet tisíc korun.
Ředitelku mobilního hospice Marii Ryškovou jsem požádal o pár
slov ke službám dětem.
Pro ty zde mj. máme Pohádkové sklepení. Jeho vytvoření nastartovala
okolnost, že jsme tu v jednu chvíli měli osm dětí – polosirotků – a
měli jsme je vodit do škol, protože se tam po úmrtí nejbližšího člena
své rodiny (i kvůli změněnému chování spolužáků k nim) bály jít
samotné. A protože je takováto asistence z personálního hlediska hodně
náročná, tak jsme to otočili a požádali školy, aby chodily k nám.
Mateřské školky a první stupně základních škol k nám už přicházejí
pravidelně. Například Základní škola v Libotíně sem v rámci etické
výchovy posílá čtvrté a páté ročníky. Tyto starší děti vesměs
chápou problematiku závěru životního cyklu. Těm menším se formou
pohádky snažíme přiblížit, že jsme zdravotní služba, která pomáhá
těžce zkoušeným lidem a rodinám, a proč je dobré pomáhat.
Pozůstalými se stávají i mladí partneři zemřelých a jejich
děti.
Děti truchlí jinak než dospělí. Snaží se chránit rodiče, který jim
zůstal. Berou na sebe zodpovědnost: já musím být veselý, musím být ten,
kdo tátu nebo mámu povzbudí. To dítě z dlouhodobého hlediska
vyčerpává. V rámci psychoterapie jsme proto s nimi začali pracovat a
vznikl klub Stromeček, v němž je v tuto chvíli čtyřicet polosirotků. Do
roka klub povětšinou opouštějí, aby se u nich na této službě
nevytvořila závislost. Nicméně počet dětí ve Stromečku neklesá, neboť
průběžně přibývají další.