Aby mohlo být lázeňské zařízení v České republice uznáno za léčebné, musí splňovat řadu legislativních podmínek. Právě důraz na odborný medicínský aspekt vydobyl lázním Čech, Moravy a Slezska a české balneologii světový věhlas. Proto jej tolik vyzdvihuje i Svaz léčebných lázní České republiky, jenž si při svém vzniku vytkl za cíl vytvářet podmínky pro udržení a rozvoj léčebného lázeňství v Česku a garantovat jeho medicínskou úroveň. Vznikl jako zájmové sdružení a momentálně má čtyřiačtyřicet členů, kteří reprezentují víc než dvě třetiny veškerých lázeňských lůžek v Česku a vedle služeb pro samoplátce zajišťují i péči o 95 % všech pacientů vyslaných do lázní na náklady zdravotního pojištění. Léčebné lázně, ať už státní, městské či soukromé, jsou registrovanými zdravotnickými zařízeními, která k léčbě využívají místní přírodní léčivý zdroj, schválený Ministerstvem zdravotnictví ČR. Svaz léčebných lázní ČR je členem Evropského svazu lázní, jehož hlavním krédem je udržet léčebné lázeňství napříč Evropou a dohlížet na jeho kvalitu.

Lázně by měly zůstat léčebné

Rozhovor s prezidentem Svazu léčebných lázní České republiky MUDr. Eduardem Bláhou jsem 11. května 2013 začal konstatováním, že balneologie je medicínský obor a že by léčebné lázeňství mělo zůstat součástí veřejně dostupné zdravotní péče.
S tím souhlasím. Otázkou dnešních dnů ale je, jestli má být veřejně dostupná péče také hrazená z veřejného solidárního zdravotního pojištění. Je jasné, že v situaci, kdy populace stárne, senioři začínají převažovat nad přispěvateli do systému a prostředky zdravotního pojištění musí zvládat požadavky na nákup stále modernější a povětšinou stále dražší přístrojové zdravotnické techniky či léků, bude vždy na stole otázka, na co máme a na co už ne a zda je důležitější uhradit pobyt v lázních, či život zachraňující zákrok. Při vnímání touto optikou lázně pochopitelně míří tam, kam amalgámové plomby – tedy mezi úhrady mimo solidární systém. A to bez komerčního či nadstandardního pojištění znamená úhradu z vlastní kapsy. Ačkoliv to je realita celé Evropy, nejen Česka, je ale na druhou stranu nutné dodat, že české lázně prokazatelně fungují, přinášejí lidem úlevu a zlepšení zdravotního stavu. Navíc nikdy neukusovaly z veřejných prostředků víc, než do nich přispívají, jejich podíl na nákladech pojišťoven je zanedbatelný a jsou výkladní skříní Česka pro zahraniční pacienty a návštěvníky. Proto tvrdím, že bylo chybou státu úhrady lázeňské péče tak razantně omezit. A když už se tak stalo, tak by měl najít jinou formu, jak jim pomoci – mohou to být třeba pobyty seniorů popsané v úvodu. Řešením ale rozhodně není rezignovat na léčebnou funkci lázní a soustředit se jen na hotelové služby, wellness a dovolenou.

Mé osudové setkání s léčebným lázeňstvím se událo před sedmatřiceti lety. Měl jsem štěstí na špičkové odborníky. Operaci ledviny mi provedli v Ústřední vojenské nemocnici. Prognóza byla, že mi vydrží nanejvýš dvacet let. Nicméně dík léčebným lázeňským pobytům v Mariánských Lázních a tamnímu Rudolfovu pramenu funguje dodnes. Tímto osobním příběhem bych rád otevřel téma, že by se medicínské obory měly ve prospěch zdravotní kondice české populace doplňovat, a ne se vytěsňovat ze systému veřejně dostupné péče.
Následnou rehabilitaci po akutním výkonu ani dnes nikdo nezpochybňuje. Ani ti, kdo jsou v roli regulátorů a říkají, co se bude hradit a co ne. Zpochybňuje se ale nárok na léčení a rehabilitaci těch, kdo jsou chronicky nemocní a patří do lázní. Současné ministerstvo lázně i přes naše nesčetné pokusy o vysvětlování a argumentaci vnímá spíš jako wellness hotely nebo místa určená díky tradici a architektuře cestovnímu ruchu a pacienty by nejraději přesunulo do nějakých rehabilitačních center. Je to zvrácená, ale utkvělá a v jedné klíčové hlavě zabarikádovaná představa, kterou není snadné nahradit objektivním náhledem na lázně takové, jaké opravdu jsou. Tedy třeba obrovsky nedoceněné v oblasti prevence. Právě tam by měla mířit podpora a zájem státu. Proč pro prevenci tvořit a budovat něco nového, když tu existují plně vybavená a vhodná zařízení? Ale na to musí slyšet politická reprezentace, jež zároveň musí mít odvahu změnit systém zdravotního pojištění tak, aby umožnil pojišťovnám soutěžit a nabízet preventivní programy

V úvodníku tohoto vydání Všudybylu nastiňuji tezi, proč česká legislativa upřednostňuje výkony nelázeňských zdravotnických zařízení a aplikaci farmak před uzdravováním a zdravotní prevencí. Patologicky nastavený český tržní systém podle ní nepotřebuje zdravou populaci, ale co největší armádu pacientů – spotřebitelů. Nicméně i Svaz léčebných lázní ČR sdružuje subjekty, které si vzájemně konkurují.
Ano, soutěžíme spolu, ale zároveň máme řadu společných cílů, za které bojujeme. Právě konkurence nás limituje ve společné marketingové angažovanosti či propagaci na dílčích trzích, protože ne všechny trhy zajímají všechny apod. Náš marketing tak míří hlavně na osvětu a zvyšování povědomí o oboru. Je ale pravda, že si mnozí naše společné cíle zjednodušovali na pouhé vyjednávání úhrad s pojišťovnami nebo na boj za zachování komplexní lázeňské péče a indikačního seznamu. V některých případech nás po boji o indikační seznam a propadu tohoto trhu stálo hodně úsilí členy přesvědčit, že potřebujeme i nadále táhnout za jeden provaz, že vždy bude existovat řada společných témat a že historii či respekt, jaký má nyní Svaz, ze dne na den v jiném uskupení vytvořit nelze. Takže jsme se zase sešli pod jednou střechou a táhneme to dál. A nepůjde nám jen o boj s Ochranným svazem autorským o daně nebo o počty zaměstnanců. Každému, kdo sleduje dění v zemích okolo nás, je jasné, že nás v budoucnu velmi pravděpodobně čeká druhé kolo bitvy o komplexní lázeňskou péči. Na aktuálnosti dnes nabývá hlavně téma nápravy administrativních chyb v indikačním systému a hledání společné náhradní klientely místo té pojištěnecké. Tedy třeba i pobytů pracujících seniorů hrazených ze sociálního pojištění.

• www.lecebnelazne.cz