Projekt restrukturalizace hospodářství České republiky
zpracoval Svaz českých a moravských výrobních družstev ve spolupráci s Družstevní asociací České republiky. Jde o materiál cílený na postupné zajištění stabilizace ekonomiky a zaměstnanosti v Česku. Chce reagovat na vývoj českého hospodářství a vytvořit stabilní ekonomickou základnu, opírající se o silnou strukturu malých a zejména středních podniků a schopnou flexibilně reagovat na krizové jevy v globální ekonomice. Výstupem projektu jsou vedle strategické vize návrhy, jak posílit postavení výrobních podniků družstev, malých a středních firem v české ekonomice a vytvořit legislativní podmínky vedoucí k dosažení pozic odpovídajících silným ekonomikám západní Evropy. Projekt navazuje na Usnesení Evropského parlamentu č. 2012/2321 „O přispění výrobních družstevních podniků k překonání krize“, potvrzující vyšší stupeň odolnosti výrobních podniků družstev a malých a středních firem v ekonomikách zemí Evropské unie v průběhu hospodářské stagnace. Z analýz vyplývá, že i v recesi prokázaly tyto podniky vysokou stabilitu v oblasti výnosů, tedy v tvorbě finančních zdrojů členských zemí, a oproti řadě konvenčních podniků zůstaly stabilizátorem zaměstnanosti. Parlament Evropské unie zastává názor, že větší odolnost družstevních výrobních podniků vychází ze specifického modelu řízení, schopnosti pružné reakce na změny na trhu, využití osvědčeného způsobu vlastnictví a akumulace kapitálu, které umožňují družstevním firmám dlouhodobě udržovat dobré hospodářské výsledky a trvale se ukotvit v místním hospodářství. V souvislosti s tím vyzval parlament Evropskou komisi, aby rozšířila aktivity do oblasti výrobních podniků družstev a malých a středních firem a vytvořila řídicí orgán, který se zaměří na družstva a organizace sociálního hospodářství. Současně se předseda parlamentu obrátil na členské státy Evropské unie s výzvou, aby v souladu s doporučením MOP č. 193/2002 přezkoumaly své právní předpisy s cílem zavést jednotný model podpory družstevních podnikatelských korporací ve všech oblastech a odvětvích, ve kterém bude zahrnuto zavedení finančních nástrojů a uznání úlohy výrobních podniků družstev a malých a středních firem ve vnitrostátním sociálním dialogu.

Svaz českých a moravských výrobních družstev
je zastřešující institucí, jejíž členskou základnu tvoří přes dvě stě společností. Jeho předsedou je člen představenstva světové organizace výrobních družstev CICOPA a evropské CECOPA, místopředseda Družstevní asociace České republiky JUDr. Rostislav Dvořák. Výrobní družstva jsou ryze domácími, tedy českými a moravskými subjekty, jejichž zaměření zahrnuje strojírenství, stavebnictví, automobilový průmysl, výrobu robotů pro zpracovatelský průmysl, elektroinstalační materiály, nábytek všech typů, kosmetiku a drogistické zboží, módní pánské, dámské a dětské oděvy, ale také kuchyňské potřeby, nářadí pro zahrádkáře, vybavení pro myslivce, rybáře, policii a vojsko, šperky, vánoční ozdoby, hračky aj. Jsou významnými exportéry nejen do zemí Evropské unie, ale také do USA, Kanady, Brazílie či na Kuvajt. Rozvíjejí obchodní a výrobní aktivity v Rusku, Německu, Švýcarsku, Vietnamu a v zemích třetího světa.

Jestli včas nepodpoříme změnu současné rizikové struktury našeho hospodářství, bude za pár desetiletí česká ekonomika v háji!

V půlce listopadu roku 2013 se v TOP HOTELu Praha konala celorepubliková porada Svazu českých a moravských výrobní ch družstev. Čestným hostem byl premiér v demisi Jiří Rusnok. Tématem hlavního příspěvku předsedy Svazu českých a moravských výrobních družstev JUDr. Rostislava Dvořáka byl „Projekt restrukturalizace hospodářství České republiky k posílení stabilizace ekonomiky a zaměstnanosti prostřednictvím družstevních výrobních podniků a malých a středních firem“.
Pane předsedo, proč jste zvolil zrovna toto téma?
Abych přispěl k odblokování toho, co v současné době brzdí rozvoj výrobních podniků družstev, které patří k firmám středního typu, a tím i rozvoj celé české ekonomiky. Pokud hovořím o malých a středních firmách, nevycházím z kategorizace, která má kořeny v Evropské unii. Mám na mysli jednoduše firmy regionálního charakteru s významným vlivem na ekonomiku a zaměstnanost, tvořící páteř ekonomiky každé rozumně hospodařící země. V „Projektu restrukturalizace“ jsme se zaměřili na to, jak vypadá situace ve struktuře hospodářství v úspěšných zemích na západ od českých hranic. Proč některé země prosperují více a z jakých důvodů Německo obstálo v posledních krizových letech lépe než jiné státy. V nové vládě, která vzejde z voleb, chceme na toto téma iniciovat jednání na Ministerstvu průmyslu a obchodu, aby se touto problematikou začalo systematicky zabývat. Chceme tak vyřešit problém, který má historické kořeny. Prvorepublikové Československo se rozvíjelo razantněji než řada dalších ekonomicky silných zemí, a platilo to víceméně do roku 1938. Deset let na to, v únoru 1948, se vše začalo měnit na socialistický model hospodaření. Ten podporoval růst velkých firem, koncentraci výroby kvůli dosahování vyšší produktivity a optimalizaci nákladů. Velké firmy měly zásobovat trhy RVHP. Takže u nás vyrostla např. pletařská Modeta se čtyřmi a půl tisíci zaměstnanců, která vyráběla svetry pro skoro celý Sovětský svaz. Motorpal, který vstřikovací zařízení dělal pro půlku socialistického bloku atd. Tito giganti měli trvalou statní podporu. Kdo podporu neměl, byly malé a střední firmy. Malé téměř nebyly, protože podpora živnostníků neexistovala, a střední, mezi něž patří devadesát procent výrobních družstev? Ty byly vyřazeny z centrálního a bilančního plánovaní (bilance v centrálním plánování zajišťovaly provázanost na dodávky strojního vybavení, materiálů, deviz atd.). Tím, že v těchto systémech nebyly, strádaly. A protože sílila snaha státu poskytovat služby v širokém měřítku, byla výrobní družstva tlačena k tomu, aby zajišťovala nerentabilní výroby a dotované služby. Tak se v Československu vytvořila situace odlišná od stavu v zemích od nás na západ. Páteří ekonomiky přestaly být malé a střední firmy, které účinně diverzifikují podnikatelská rizika, stabilizují zaměstnanost a podíl na tvorbě národního produktu. Potom přišel rok 1990, a já čekal, že nastane zvrat. Že dojde k rozvoji středních firem. Jenže nestalo se. Čechoslováci, kteří do té doby žili v podmínkách nedostatkového trhu, toužili po západním zboží. Tím, že se Československo otevřelo a uvolnilo přístup na svůj vnitřní trh, začali dovozové zboží kupovat ve velkém, a přestali poptávat zboží české provenience, které vyráběly střední československé firmy. Ty tak přišly o odbyt. Některé to nepřežily, a ty, které ano, z devadesáti procent jen díky tomu, že se formou mzdové práce či výrobou komponent navázaly na velké firmy v zahraničí anebo na podniky vznikající za pomoci zahraničního kapitálu na českém území. Tím se víceméně dostaly do ekonomické závislosti, která v řadě případů nezajišťuje rozvoj a pouze kopíruje existenční hranici. Přestaly rozvíjet vlastní výrobní programy a přetvářely se podle potřeb velkých odběratelů. Kde spolupráce byla na takové úrovni, že umožňovala rozšířenou reprodukci, tam proti tomu vůbec nic nemám. Jenže takových bylo jako šafránu. Většina středních firem v Česku je nadále navázána na velké průmyslové celky, a buď dělá práci ve mzdě, nebo vyrábí komponenty a přidaná hodnota a zisky se realizují jinde. V Česku je to zhruba osmdesát procent všech středních firem. Na západ od českých hranic je poměr zcela opačný. Přibližně pětadvacet procent středních firem funguje jako subdodavatel, který pro někoho něco vyrábí, ostatní mají vlastní výrobní programy a kontinuálně se vyvíjejí. Aby bylo jasno, chápu důležitost velkých firem, ale ekonomika země se musí opírat o co nejširší portfolio vlastních malých a středních firem. Ty jsou stabilizátorem dlouhodobé prosperity. V Německu, které je hospodářsky nejúspěšnější zemí Evropské unie, přinášejí střední a malé firmy v oblasti průmyslu téměř sedmdesát procent podílu tohoto oboru na HDP. V Česku je to zhruba třicet procent, a to je ještě obrovská část z nich závislá na práci ve mzdě či dodávkách komponent pro velké firmy. Takže velmi riziková struktura. Proto přicházíme s návrhem, který je projednán na úrovni hlavních podnikatelských uskupení: Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, Hospodářské komory ČR a Svazu průmyslu a dopravy ČR. Společně říkáme, co se musí stát, aby se v České republice změnil gard a začal rozvoj středních firem k větší ekonomické, odbytové i exportní samostatnosti. Malé a střední firmy z devětadevadesáti procent v Česku zaměstnávají místní české občany a jsou lokálně stabilní. Ty se nepřemístí, zlákány motivačními pobídkami a daňovými prázdninami, za lacinější pracovní silou na východ. Jejich přidaná hodnota a zisky posilují tuzemskou ekonomiku. Nepřelévají se za hranice. Stabilizují zaměstnanost v místě svého působení a jsou silným prvkem společenských vztahů v rámci svých regionů. V Evropské unii podniky výrobních družstev a malé a střední firmy v průběhu posledních pěti let nesnižovaly výnosy a na rozdíl od konvenčních podniků i v krizi zvyšovaly zaměstnanost. Už jen tyto argumenty říkají, proč je nutná cílevědomá podpora rozvoje malých a středních firem tak, aby ve struktuře hospodářství státu hrály i v Česku prioritní roli. Mluvil jsem o tom s premiérem. Říkal: „Vždyť to tak u nás je. V Česku také převládají malé a střední firmy.“ Má pravdu, ale pouze početně. Nejde přitom jen o firmy provozované na živnostenské oprávnění. I obchodní rejstřík jich eviduje obrovské množství. Ale jde přeci o to, aby měly ekonomickou váhu. Proto je třeba jim nepřekážet a pomáhat z hlediska technologického rozvoje a obchodu (zejména zahraničního). A na tom se musí podílet i stát, aby byly oproštěny od činností, které brzdí jejich rozvoj. Stát je padesát let tlačil k zemi, zdeformoval strukturu hospodářství, a musí to napravit. To zajímá i výrobní družstevnictví, protože výrobní družstva jsou v drtivé většině firmy střední velikosti. Vzhledem k zemím vyspělé Evropy, s nimiž bychom se měli srovnávat, je výrobní družstevnictví v Česku jedním z nejslabších. Ve Francii, Německu, Itálii je četnost a pozice družstevních výrobních podniků významně silnější. Je proto třeba přejít k programovému zaměření, které jasně řekne, co se udělá, aby se struktura českého hospodářství změnila. Musíme podpořit samostatnost a rozvoj výrobních podniků družstev a malých a středních firem. Jestliže nezměníme strukturu hospodářství, nepodaří se českou ekonomiku stabilizovat. Bude tak silně citlivá na časté krizové výkyvy nejen v automobilovém průmyslu. Ještě pořád máme šanci. Jestli to v následujícím desetiletí neuděláme, je naše hospodářství v háji!

• www.scmvd.cz