Zastavil sem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež sem jména panů soudců tato spatřil: Atheus¹, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb prímas byl pan Takchcimíť. Z kterýchž jmén hned sem se, jací tu soudové bývají, dovtipovati začal: avšak příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost² obžalována byla od Soka³, že by některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílajecí a nevím co víc přemluvivši⁴. Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled⁵; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla: „Znám, milí páni soudcové,“ a přidala: „Teď⁶ stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej!“

Hned sem se, jací tu soudové bývají, dovtipovati začal

¹ Neznaboh ² Upřímnost ³ žalobce; též nepřítele, pomlouvače apod. ⁴ namluvivši ⁵ Podezření ⁶ zde

Vnější prostor je vůči všem relativně stejně přátelský/nep­řátelský. Pro kariéru přemnohých je tak nejobávanějším vnitřní nepřítel. Nicméně boj, kdo s koho, plá nejen uvnitř politických stran, ale i v rámci řady podniků a úřadů. A také nebývá až tak o tom jak uspět ve vnějším prostoru, ale jak vyeliminovat ty, kteří vynikají, a vydobýt si existenční jistoty na zaměstnavateli, popř. daňových poplatnících. A konkurences­chopnost vlastní politické strany nebo Česka? Ta je (sic podřezávajíce si pod sebou ne větev, ale celý strom) pro mnohé podružná. A tak není divu, že se realizuje pouze zlomek užitečných věcí a byznysů, než by mohlo. Naštěstí pro naši republiku je v Česku spousta lidí, kteří umí a které naplňuje odvádět kvalitní práci; a v ostatních i tzv. vyspělých západních zemích zase těch, kteří chodí do práce také hlavně kvůli podpoře v zaměstnanosti, i takových, kteří mají správné kádrové předpoklady či stranickou knížku a tendence likvidovat ty, na něž profesně a výkonnostně nestačí.