Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Možná, že tato spominka
se nekêmô bôde zdát spiš jako pohádka, ale věřte mě, že vám nelžô.
Bêlo to eště za staryho mocnářstvi, dêž v malé chalôpce v Chromčê
ô Šômperka žêla Drásalova rodina. Rodiči Johann a Magdaléna mělê na
krkô šest děti a dêž jich srovnalê od néstaršiho za sebô do řadê,
vêpadalo to jak schodkê. Jenom ten Jôsêf, co se jako třeti narodil
4. červenca 1841, jakse svô vêškô nepasoval. Ôž ê babce přê
narozeňô se nepodobal a přêsôzovala mô, že bôde hamatnê postavê.
Pantáta Drásalu nebêlê nejak moc velêkê a krom práce, co se kdê šêkla,
se žêvilê brôšenim jehel. Vêdělko z têho moc nebêvalo, takže rodina
jeho bêla dost chôdobná. Dêž pak jednó v chromečskym mlêně hořelo,
spichalê pantáta s ostatnima pomáhat hasêt. Na rozmočené zdi jim ôkôhla
noha a spadlê dule. Tôze se pochrômalê až od têho pak nakonec ômřelê.
Chôdera paňmáma zôstalê s tolika děťma sama a mělê se teprov co
ohánět, abê netrpělê hladem.
Jôsêfovi od mala šmakovalo a rustl jak z vodê
- bêval dêcky víc jak o hlavô věči jak ti drôzi. Dêž mô šlo na
sedmé rok, bêlê s maminkô kôpovat botê a chtělê po ševcovi tê
nevěci, co má. Ten nechtěl věřêt jeho věkô a málem se ho lekl, protože
bêl věči než on. Bêl ôž ve školê tak velkê, že mô děcka muhlê
probihat mezê nohama a mival takovô sêlô, že kolêkrát ôzvihl polena,
s kerêma si chlapi nevědělê radê. Nebo dêž ho poslalê s mletim do
mlêna, bral si na rameno dva měchê zaranô a šil jak nic – a dêž
vozival z lesa krče, tož se mô furt zdálo, že málo naložil, až se mô
jednô tragač přê têm polámal. Se školô skončil, dêž mô bêlo
dvanást let, a ani se moc čêst a psat nenaôčêl. Nekeři řikávalê, že
to muhlo bêt têm hamatnêm rustem. Brzo se mô šêkla práca, kerá se mô
lêbila. Napřeď v Chromčê ve dvoře a pozdéž pak v Blôdově na panskym
hrabat ze Žerotina. Jezdival tam jako pacholek s volama, ale ê s koňma, a
právě z té dobê se névic spominalo na jeho obrovskô sêlô a postavô.
Měřêl 242 cm a vážêl 186 kg.
Bêval prê nešťastnê, že mô nedalê pořádně najest
- přê têm mival k obědô dvakrát tolik co drôzi a navíc eště třê
pecnê chleba – šak takê práce zastal za třê. Povidalo se, že zemsky
jabka mô vařelê v menšim pařákô pro prasata, protože nemělê tak
hrôbé hrnec. Nélepšê prê si pošmakoval na slanině s česnekem. Jednô
prê pro pobaveni hosti mô nabidl kroměřižskê advokát Mildshuh, že
všecko, co sni, mô zaplati. Jôsêf tenkrát ranô slôpl devět řizku a
hospodô skoro vêjedl. Zajimavy na něm bêlo, že přesto všecko, co dokázal
sněst, bêl postavê kostnaté a trochô přepadlê. O Drásalovi a jeho
obrovskê sêle se vědělo po celé Hané. Jednô takê, místo abê s volama
navozêl kameň na stavbô mostkô, tak ho tam nanosêl na ramenech sám. Indá
se tak přê oráni dopálêl na hlôpyho vola, že ho dlápl rôkô, až ten se
svalêl, ale Jôsêf ho popadl jak nic a postavil na nohê. A kolêkrát pomuhl
lêďum zvihnôt převrácenê vuz naloženê obilim nebo dřivim, bê se
nespočêtalo. Anebo, dêž se v hospodě ô môzêkê strhla bitka mezê
rozjařenêma chlapcema, drapl jich jak nic do nárôči a vênesl na dvur. Pro
tô jeho postavô ho nevzalê ani na vojnô. Bêval prê sám nad sebô
nešťastnê a dokonce se přeď lêdma za sebe stêděl. Chodival zbêtečně
zhrbenê s pokrčenêma kolenama. Lužko si môsel nechat nastavit, abê se
muhl lepšê natahnôt a jaksepatři vêspat. Někdo povidal, že ohromoval
svém hlasem, sêlnêm jak varhanê, ale podli inêch zas prê mlôvil slabêm,
jak dêž větr fôkne – tož si z têho vêberte.
Z komediandskyho žêvota
Poprvni se nechal Drásal zlákat k vêstópeni na veřénosti v šômperské
Panorámě, ale po třech têdnich têho nechal. Ale dêž za něm přêšil
holešovskê hospodskê Janoch s lákavô nabitkô, že si vedělá furô
peněz, dal se Jôsêf přemlôvit. Dvacet let pak spolô podnikalê cestê
Evropô a o têm čase se Drásal zmiňoval, že se dobře měl, jak nikdá
před têm. Svô postavô ohromoval lêdi v Rakôskô, Německô, Tôreckô,
Ruskô, ve Francii, Anglii ê Skandinávii. Škoda, že žádná z těchto cest
se nemuže doložêt papirově nebo pasama. Vêstôpoval obêčéně
v hanáckym krojô, na prstech mival dva prstenê, kerêma, dêž jich zdělal,
propadl zlaťák 3,3 cm v pruměrô. Od hodinek prê mô visival pozlacenê
řetázek s článkama, kery mělê sêlô malêckô dospěliho člověka. To
všecko moc působilo na divákê a abê vênikl eště vic, jezdila s něma
jedna ženská od Protivanova, co vêško bêla neco málo přes metr. Spolô
s Janochem bêlê zachêceni na reklamnim plakátě. Na cisařskym dvoře bêl
dokonce představenê samotnymô Napoleónovi III. Před têm kdesê
pozhánělê partô trpasliku a vrcholnêm čisle večera pak bêlo, dêž tito
posedalê na kovovô misô, kerô Drásal zvihl a ê s něma odnesl.
V Berlině vêstôpoval takê před cisařem Vilémem II. Kolêkrát prê se
mô stalo, že dêž se objevil ve společnosti, že bêl vitanê vêkřekama
obdivô, ale ê leknôtim a stávalo se, že nejaká ženská překvapenim ê
omdlela a bêla nachvilô bezsebe. Cestovanim po cêzich městech si obá
přêšlê na pěkny penize a nakonec se prê v dobrym rozešlê. Janoch si za
ně pořidil ve Vidni kavárnô a Drásal si kôpil v Holešově na Plačkové
dum za 4 tisice zlatéch, kde měl všecko přêzpusobeny své postavě.
Vêkládalo se, že o moc peněz takê přêšil nehospodárnêm žêvotem a
všelêjakêma špekulacema. V holešovskym domě pak Jôsêf Drásal bêval
až do konce žêvota.
Jakê bêl jeho vztah k ženám?
Jako každê pořádnê chlap, pomêšlel ê Drásal nato, že bê se měl
jednô oženit, ale ženê se jeho obrovské postavê bálê. Štěstí hledal a
vêbiral ô tech s věči figurô a jeden čas se mlôvilo o ceřê jakyhosê
videňskyho doktora, ale ten prê ji to zavčas rozmlôvil. Pak eště
o cirkusové artistce z Berlina, ale ê z této známosti brzo sešlo.
Posledni ženô, která se chtěla za Drásala provdat a slêbovala, že mô
bôde dobře vařêt, bêla nejaká Mařka Pečeňová z Fryštákô, ale
jejich svajbô zatrhla Drásalova předčasná smrť. Vêsokyho věkô se
nedožêl, ê dêž za celé svuj žêvot o doktora nikdá nebêl. Až teprov,
dêž mô bêlo 45 let začal bêt jakêsê nesvuj a môsel polihovat. Nemoc se
denodedňa zhoršovala a dêž k têmo všeckymô v té době ômřelê jeho
maminka, která se o něho starala, tak hotosebralo natolik, že po krátkym
čase následkem nepravidelnyho jidla a neôspořádanyho žêvota
16. Prosênca 1886 ômřel – prê na chrlemi krvi. Eště za jeho žêvota
se ohlásêlo Britsky muzeum s londynskô akademiô, že bê mělê po smrti
zájem o jeho kostrô a nabizelê moc peněz, ale Drásal nechtěl o ničem
takovym ani slêšet. Ô advokáta si nechal napsat, že chce mět po
smrti svaté pokuj a abê mô dalê na hrob kameň, podobnê jeho velêkosti.
Trôhla, v které bêl pochovanê, prê stála třêkrát vic jak normálnich
nebožtêku. Na jeho pohřeb se dlôho spominalo, co se tam sešlo hodně lêdi,
to hneď tak holešovskê hřbitov zas nepamatoval.
Moc têho pokoja mô po smrti nedalê
- třêkrát ho vêkopávalê. Poprvni ve dvaadvacátym rokô (1922), dêž se
rozšêřoval na krchově chodnik. Po třê dni bêlê jeho kosti vêstaveny ô
vchodô do márnice a přêšlo se tam podivat moc zvědavcu. Pak jich dalê do
menší trôhle a ôložêlê do novyh hrobô polevé straně hřbitovni zidkê.
Přê posledni exhumacê v rokô 1967 bêl na kostich provedenê jakêsê
odbornê pruzkum v anatomickym ustavô lékařské fakultê Univerzitê J.E.
Purkyně v Brně. Tento provedl sám doc MUDr. M. Dokládal, Csc, kterê
dokazoval, že Drásal trpěl zvláštni nemocô, co bêla přičênô jeho
abnormálniho vzrustô – v dusledkô têho bêlo, že si tak brzo pro něho
přêšla s kosô ta zôbatá. V celosvětovym měřitkô zaôjal Drásal svô
vêškô patnásty misto a v Evropě bêl desátêm névěčim člověkem.
Dodneška se v nekolêka moravskêch muzejich
vêkery z osobnich věcê Drásala. – Zlatê prsten, rôkavice, pás od
gati, klobôk, vêsoky botê, dřevákê ê hulka, a krom têho také sadrové
odlêtek rôke, ômrtní list, fotografie z exhumace a portrét od K. Žurka,
maliřa z Holešova. Zachovala se ê jeho figurina v žêvotni velêkosti, co
bêla ôrčen pro velkô národopisnô vêstavô v Praze v rokô
1895. O hanáckym obrovi sme se dovidalê jako školáci ve valstivědě, a
pak sme se takê bêlê podivat na zminěnô figurinô do muzeja v Olomôcô.
Spominám, že sme mělê tenkrát z něho trochô strach – vêpadal skoro
jak žêvé.
K sepsáni této spominkê mě přêměl pan Odstrčêl z Olomôca, kterê
mě poprosêl o přepsani předlohê do našeho dialektô. Ôdělal
sem to rád, protože si mêslim, že bê se na hanáckyho obra nemělo
zapominat.
Boleslav Vaca z Přikaz