Evropa, aneb jednota v různosti 2

Na prahu Evropy
Tak nazval maďarský filosof Kristóf Nyíri svou knihu o kultuře rakousko-uherské monarchie. Rakousko-Uhersko bylo mocností, ale občanské společnosti se tam dařilo obtížně. Bedřich Loewenstein, velký český historik, napsal knihu Projekt modern, kde ukazoval, jak německé elity bojovaly s myšlenkou občanské společnosti, z čehož rostl i mýtus říše jako státu kvalitativně jiného a netříštěného nesourodými zájmy. Nyíri se naopak snaží ukázat, že právě nezajištěnost a ohroženost těchto společností provokovala k netradičním myšlenkovým a kulturním výkonům. A je to pravda: filozofie, sociologie, ekonomie, jazykověda, estetika, hudba, malířství, sochařství, literatura, to vše je ve dvacátém století nemyslitelné bez přínosu lidí z rakouského nebo rakousko-uherského prostředí. Sám jsem se k této době vrátil na půdě eseje Mahlerův svět a v exkurzu Morfologie rozkládající se kultury v Novém čtení Marxe, díl I. Vídeň začátku dvacátého století je fenoménem, který teprve ještě čeká na zhodnocení a některé takové monografie se již objevily.
Rakouská republika, která vznikla v roce 1918, nesla v sobě vratkost pozice nástupnického státu bývalé velmoci, ale její zakladatelé, mezi nimiž byli austromarxisté Renner, Bauer a Adler, byli pozoruhodní lidé, Díky nim drží rakouský orel ve státním znaku ve svých pařátech srp a kladivo (a nikomu to kupodivu nevadí), ale měli i progresivní názory v oblasti sociální. Rakouským sociálním demokratům vděčíme za projekt Rudé Vídně, s velkorysou koncepcí sociálního bydlení, jejíž stopy vidíme v životě rakouské metropole dodnes.
Rakouská republika byla od roku 1934 pod stále větším tlakem soused, po Mussoliniho Itálii přešel dominantní vliv na Hitlerovo Německo. To uskutečnilo anšlus (připojení) Rakouska k Třetí říši, kde se stalo Ostmarkou. Zajímavé je, že Rakousko, jehož dnešní identita staví na distanci vůči Třetí říši (a má neutrální status) mělo v represivních orgánech nacistického státu na počet obyvatel více lidí než vlastní „říšští“ Němci. Proto německý ministr zahraničí Genscher žertoval o Rakušanech, že jsou zvláštní národ, že z Beethovena udělali Rakušana a z Hitlera Němce. I když Braunau, Hitlerovo rodiště, je ještě v Rakousku. Genscherův výrok je určitě nespravedlivý.
Poválečnému Rakousku, kde velmocenský vliv působil spoustu komplikací, dala pevné základy teprve státní smlouva z roku 1955 a Rakousko se stalo stabilní, prosperující zemí. Jeho politickou kulturu sice nepříjemně poznamenal vzestup Haiderových Svobodných, kteří narušili dvoupartijní systém, založený na protiváze a souhře sociálních demokratů a lidové strany. Kreisky se Svobodnými hrál hru, která měla za cíl tříštit pomocí krajní pravice voličskou základnu lidovců a tak zajistit dominantní pozici sociálním demokratům. Kancléř Schüssel toto schéma rozbil: přes sankce EU vzal do koalice Svobodné a s dobou Kreiského definitivně skoncoval. Následně této konstelace využil pro erozi podpory pravicových populistů. Rakouská zkušenost je jasná: účelovost a manipulace může v politice, zbavené programové základny, přinést jen krátkodobé zisky, Dlouhodobě se nevyplácí. Naproti tomu sociální a urbanistický odkaz Rudé Vídně je trvalý.

Draculova země
V této úvaze nepůjde o úvahu o románu Brama Stokera, ani o úspěšném muzikálu stejného jména. Tématem těchto řádek je osud rumunské země a rumunského národa. Otto von Bismarck se kdysi arogantně vyjádřil, že Rumun není národnost, ale profese. Nemyslím si, že by to byl šťastný bonmot. Rumuni si dostatečně užili nejistoty národní existence, abychom měli k jejim dějinám i přítomnosti úctu, kterou si zasluhují. Už jen ten začátek, kdy po porážce dáckého vůdce Dekebala byla Dácie součástí římské říše tak asi 170 let, a přece patří rumunština (a jí blízká, ba s ní totožná moldavština) mezi románské jazyky. Přes slovanské vlivy v rumunštině (asi 20 % slovní zásoby) Rumuni slovanskému přílivu nepodlehli a udrželi se i oproti působení uherského státu. Vedle Maďarů žijí na území Sedmihradska i Sasové, mezi nimiž najdete i hodně archaické formy německého jazyka. Rumuni na římském dědictví a na románské identitě staví.
Ve středověku se ovšem v boji velmocí o jejich území na dlouhou dobu prosadil vliv Osmanské říše, pod jejíž svrchovaností se knížectví Valašsko a Multansko nacházela. Skutečný úsvit moderní státnosti přineslo devatenácté století a Rumuni se dočkali vlastního státu. Nešťastně zasáhli do první světové války, kdy německý velitel Mackensen bez větší námahy vstoupil do Bukurešti, ale byli odměněni za ochotu bojovat. Po rozpadu Rakouska-Uherska získali Sedmihradsko. Rumunsko, ohrožené nároky Maďarska, které neuznávalo Trianonskou dohodu, rádo přistoupilo na společenství Malé dohody, kde se sdružily Československo, Rumunsko a Jugoslávie.
Rumunsko bylo monarchií, Bukurešť se sice honosila přídomkem Paříž Balkánu, ale osvícené poměry to negarantovalo. Například sběrači jahod v královských zahradách dostávali náhubky, aby si neuždibovali jahod pro sebe. A tak se nelze divit tomu, že elita rumunské kultury se ocitala ráda mimo Rumunsko. Uvedu jen dvě jména: hudebního skladatele George Enescua a filozofa, religionistu a literáta Mirceu Eliadeho. Ten první postavil hudební pomník svému národu v Rumunské rapsodii a ten druhý se stal religionistou světového jména. A jeho Had, přeložený i do češtiny, patří mezi vrcholná díla nejen rumunské literatury dvacátého století. Oba ukázali rumunskou lidovou kulturu jako něco spontánního, bezprostředního, sahajícího k archaickým kořenům, snad až k Thrákům.
Po válce se Rumunsko zbavilo monarchie i fašismu, zažilo industrializační pokusy ze strany rumunských komunistů, ale Nicolae Ceauşescu vytvořil režim osobní moci, který kombinoval autoritářské praktiky s pokusy o zahraničně politickou autonomii. Rumuni tak k nám v roce 1968 nepřišli a Maurer podepsal dohodu s maoistickou Čínou, která měla být výrazem této nezávislosti na Sovětech. Výsledkem byla chudoba, jakási bezpotravinová zóna, bezpočet vtipů o rumunském předákovi, ale i vzestup zájmu o bulharštinu a bulharskou televizi, protože ta se, na rozdíl od té rumunské, dala sledovat a diváci v ní i něco zajímavého nalezli.
Rumunsko je dnes naším partnerem v Evropské unii. Má nádhernou a jen postupně objevovanou přírodu, zajímavé památky, moře a některá dobrá vína (třeba Mulfatlar). Stojí za to se s touto zemí seznámit a Bismarckův názor korigovat.

Britons will be never slaves
Britové nebudou nikdy otroky. To je verš z písně Rule Britannia (Vládni, Británie), podle níž má Británie vládnout vlnám. Z písně, která zlidověla a byla i mnohokrát zpracována velkými symfoniky. Britové se upsali svobodě, byli otci moderního parlamentarismu, zvětšovali trpělivě (byť po mnoha konfliktech) okruh lidských a občanských práv. Jejich první ucelenou podobu podali levelleři (rovnostáři) za anglické revoluce. Mnozí dnešní rádobydemokraté by rádi revoluce od lidských práv oddělili, ale právě anglické dějiny ukazují, že lidská práva jsou revolučního původu, a jejich klasik, John Locke (1632–1704), byl spojen s duchem „slavné revoluce“ (1688–1689), která anglický revoluční cyklus završovala.
Ale ani britská svoboda nebyla beze skvrn. Bylo tu násilí páchané v koloniích, příkoří působené Irům, včetně velkého hladomoru ve čtyřicátých letech devatenáctého století, několikeré suspendování zákona Habeas corpus, tedy zákona o nedotknutelnosti osoby a jejích práv, střílení do dělníků a hrůzy raného továrního průmyslu, zachycené v proslulých „modrých knihách“, z nichž čerpal Karel Marx ve svém Kapitálu. Ale Benjamin Disraeli, který to znázornil také ve svém románu Sybill aneb Dva národy, mluvil o tom, že dějiny Anglie jsou dějinami reagování a že národ reaguje, když se probouzí z iluzí. A tak Anglii vděčíme za první rozvinutou teorii družstevní přestavby společnosti (Samuel Bellers), za první masové dělnické hnutí (chartisté), za vznik fungujících odborů, hájících dělnická práva. Vzpomínáte si za zahájení olympijských her v Londýně? To vše tam pořadatelé do zahájení dostali. A mnohem, mnohem více.
Anglický není jen smysl pro humor, včetně toho, že Angličanům (a Britům vůbec) nevadí, když jsou sami předmětem humoru. O tom svědčí úspěch knihy maďarského emigranta Györgye (George) Mikese „Jak být cizincem“. Anglické a britské je také nepoddávat se porážkám. Prohrávají bitvy a neprohrávají války. Winston Churchill vedl válku, která byla nad možnosti Británie, odolal pokušení se s nacisty dohodnout a mobilizoval Brity do boje proti nacisty ovládané Evropě. A aby porazil „Huny“, pragmaticky se spojil se Stalinem, jemuž vzdal i posmrtnou poctu ještě v roce 1959 na vzpomínkové akci, pořádané v Dolní sněmovně k výročí narození sovětského politika. Britové umějí dělat kompromisy i být zásadoví. I tím přispívají duchu dnešní Evropské unie, která bez jednoho ani druhého nemohla existovat.

Charles de Coster a jeho země
Charles de Coster psal francouzsky, a přesto není vlámštější knihy než jeho kniha o Uylenspiege­lovi, k níž se druží i Flanderské legendy. Jistě, dva belgické národy, Vlámové a Valoni, mluví odlišnými jazyky a nemají se příliš v lásce, federalizaci Belgie provázely skandály a schválnosti, ale „belgický labyrint“ je zvláštní tím, že vytvořil něco, co velký belgický historik Henri Pirenne nazval „l?âme belge“ (belgická duše). I když Vlámové a Nizozemci podepsali jazykovou unii (Taalunie) v roce 1976 a oficiálním jazykem Belgie, kde v roce 2013 po dvaceti letech vystřídal populárního krále* Alberta* král Filip, je vedle francouzštiny nizozemština (nederlands), přesto je vlámská identita nezpochybnitelná. Výrazem vlámské vitality a pohledu na svět je Timmermansův román Pallieter, převedený i do úspěšné filmové podoby.
Belgie vznikla jako reakce na to, že se po vídeňském kongresu ustavilo velké Nizozemí (málo se ví, že nizozemská armáda bojovala u Waterloo po boku Britů). Mělo ambiciózního a cílevědomého krále Willema, první průmyslové území na kontinentu (Valonsko) a docela slušný demografický potenciál. Mohla to být další evropská mocnost. A to se nelíbilo ani Britům, ani Francouzům a zejména Francie podpořila belgické povstání z roku 1830. Byl jsem rok v evropském parlamentu, když roku 2005 slavila Belgie 175 let své existence. Belgie byla po Spojeném království první průmyslovou zemí Evropy, pustila se za krále Leopolda do koloniálních výbojů (král ovšem vedl válku jako soukromá osoba a v závěti Kongo odkázal belgickému lidu), ale tvářila se jako další francouzský stát, i když francouzština byla mateřštinou necelé poloviny obyvatelstva. Nizozemštinu tříštili noví vládci do změti dialektů, líčili ji jako řeč zaostalých sedláků, zatímco francouzština měla být jazykem civilizace. I velký belgický socialista Émile Vandervelde, sám rodem Vlám, mluvil a psal většinou francouzsky. Veřejné užívání vlámštiny bylo dokonce čas od času i kriminalizováno. Ale v románu* Guido Gezelleho* stojí: „ze zullen niet temmen de leeuw van Vlaanderen“ – Nezkrotí flanderského lva!
Ale oba národy sice spolu vedou spory, rozdělila se i nejstarší belgická univerzita v Lovani (z roku 1425), po roce 1970, kdy o tom byl přijat zvláštní zákon, si Valoni postavili Novou Lovaň (Nouveau Louvain), nicméně nápady rozdělit Belgii moc šance na úspěch nemají. Belgičany nespojuje jen osoba krále, pivo a fotbalový tým (rudí ďáblové, les diables rouges, de rode duivels). Jsou to i tisíce jiných, ne tak viditelných pout. Vzpomeňte si na nejslavnějšího Belgičana. Kdo to je? Cyklista Eddie Merckx? Ne, detektiv Hercule Poirot, vyznavač šedých buněk mozkových. Kdykoliv je napaden, že je French spy (francouzský špicl, slídil), odsekne, že je Belgian spy (belgický slídil). Anebo jiný příklad: lidé mé generace milovali a stále vášnivě milují Jacquesa Brela. Byl ze smíšené rodiny, má jednu písničku o Vlámech, která mu zjednala jejich nepřátelství, ale když jsem si koupil souborné vydání jeho písní, s úžasem jsem zjistil, že Brel cítil belgicky a má své písně v obou verzích: francouzsky i vlámsky. Jako člověk, který je doma v obou těchto jazycích, mohu jen těžko říci, která verze je lepší. Třeba Ne me quitte pas (Neopouštěj mne) se mi víc zamlouvá ve vlámské verzi Laat mij niet alleen (Nenechávej mne samotného). Brel zpíval jak o život. Dnešní atmosféra relativizace všeho, i těch nejčistších citů, je jakoby proti němu. Ale Brel je stále s námi, protože odpovídá na otázky, které si klademe.

Miloslav Ransdorf

• www.guengl.eu
• http://europa.eu/index_cs.htm
• www.ransdorf.com