Člověk se má bát až potom! To je zásada, kterou Miroslavu Ransdorfovi vštípil jeho tatínek. Vysloví-li se jméno Ransdorf, většina z nás doplní: europoslanec, vzdělaný muž, který umí patnáct cizích jazyků a ještě víc cizích dialektů, autor odborných knih, publikací, článků, filozof, historik. S jeho názory někdo souhlasí, někdo jim oponuje, ať tak či onak, Miroslav Ransdorf je v Evropském parlamentu vnímán jako významný český politik, jehož postoje a názory jsou důležité.

Evropa aneb jednota v různosti 1

Už dlouho mne lákala myšlenka napsat něco na způsob filosofického cestopisu. Zamyšlení nad zeměmi a kulturami, které jsem zažil z vlastní zkušenosti. Zejména mi jde o Evropu. Blíží se evropské volby, a tak bych chtěl, aby Evropa nebyla strašidlem, které z ní dělají občas česká média a bývalý president Klaus. Ostatně moje dcera Aneta vytvořila krásnou knížečku omalovánek pro děti pod názvem: Evropa není strašidlem (za ten nápad ovšem vděčí vedoucí mé kanceláře paní Heleně Suché). Pokusím se tedy o zamyšlení nad tím, proč jsou evropské národy tak různorodé, a přece tvoří jednotu. Začnu v Německu. Němce spojujeme s pořádkem, disciplínou a vůlí k výkonu. A také se zkušeností s německým militarismem. Zkusím se na věc podívat trochu jinak.
Miroslav Ransdorf

Německá duše,
tak se jmenuje kniha, která před dvěma lety přišla na pulty německých knihkupectví. Čtenář se tam dozví o literatuře, hudbě, o německé kuchyni, o německém pivu, o zvycích atd. Já osobně bych sázel na německou filosofii a na německou hudbu. Kdysi jsem napsal, že evropská duše rozkvetla zejména v hudbě a pro mne z německé hudby je největší osobností Johann Sebastian Bach. Těžko si lze představit, že jeho synové Carl Philipp Emanuel a Wilhelm Friedemann byli slavnější než jejich geniální otec. Teprve od doby, kdy Felix Mendelssohn-Bartholdy v Lipsku roku 1829 provedl s kolosálním úspěchem Matoušovy pašije, patří zase Johannu Sebastianu Bachovi to místo, které si zasluhuje.
Bach byl skromný člověk a jeho život je celý schovaný za jeho dílem. Nevíme vlastně, ani jak vypadal v mládí, kdy měl dokonce souboj. Albert Schweitzer, veliký humanista a sám skvělý hudebník, napsal knížečku, ke které se rád vracím, kde pojednává o Bachovi. Zarazil ho asi jeden moment, kde si Bach stěžuje na to, že byla mírná zima, málo lidí zemřelo a jeho početné rodině se podstatně ztenčily příjmy, které plynuly z pohřbů. Schweitzer ho omlouval starostí o rodinu, spořivostí a tak dále, ale bod je to docela šokující u tak zbožného muže, jakým Bach nepochybně byl.
Byl jsem ve všech místech, kde Bach pobýval (doprovázel svou vrchnost i v Karlových Varech), ale ze všech těch měst Německa mne nejvíc zaujalo Lipsko, kam jsem sám v minulosti jezdíval studovat do Universitní knihovny a zejména do Německé knihovny. Bach byl odpovědný za hudební složku mší v kostele sv. Tomáše. Zvykl jsem si chodit ke sv. Tomáši tak často, jak jen bylo možno. A tak jsem hned napoprvé zažil při provedení Bachových varhanních skladeb něco, co se pak opakovalo po celém Německu, ať jsem byl kdekoliv. Lidé soustředěně poslouchali, jako by je hudba zcela pohltila. Po produkci zatleskali. A pak nastalo to nejpodivuhodnější. Posluchači nevyskočili a nehnali se k východu. Zavládlo úplné ticho a lidé tak seděli tři minuty dál, ponořeni do sebe. Nač mysleli? Na Boha? Na Bacha? Na krásu a emocionální poselství hudby, která nás dělá lepšími, než jsme? Kdo ví. Ale ty tři minuty mne ohromily a tuto zkušenost jsem zažil všude. V Berlíně, v Lipsku, v Drážďanech, v Mnichově, v Kolíně nad Rýnem, ve Frankfurtu a tak dále. Neboť mé cesty za filosofií a dějinami reformace mne vedly po celém Německu. Co nám brání, abychom si ty tři minuty dopřáli také. Zkusme to.

Anastasi,
v klasické řečtině anastasis, v nové řečtině anabasi, znamená vzkříšení. To slovo zdaleka nevyjadřuje jen víru pravoslavných nebo jiných křesťanů ve vzkříšení Ježíše Krista nebo nakonec všech věřících. Anastasi začíná být slovem, které si obyčejní Řekové připomínají v souvislosti s osudem své těžce zkoušené země, kterou politici podváděli po celá desetiletí. Řecko bylo přijato do Evropské unie z geopolitických důvodů. Vládnoucí „elity“ neinvestovaly do infrastruktury a do lidského kapitálu. Země, která je dnes na kolenou, byla ovšem v této pozici mnohokrát. Vždycky ale v sobě našla sílu začít znovu a devět pruhů na modrobílé řecké vlajce připomíná devět těžkých let boje o nezávislost.
Film Eleny Dumitrescu Chaos ukazuje tu úžasnou směsici zoufalství, zklamání, naděje a odhodlání, která dnes určuje veřejnou debatu v Řecké republice. Není ztraceným národem, který dal světu tolik talentovaných lidí. I dnes Řekové překládají z cizích literatur desetkrát víc než 250 milionů Arabů. Zejména mladí se aktivizují, ale problém je, že neexistuje žádná politická síla s reálným ekonomickým a sociálním programem a aktivita, která míří do prázdna, vede k ochablosti. Jako ve slavné tklivé filmové písni Stu Belami, kde se mluví obrazně řečeno o jakoby mrtvých tělech a pohaslém zraku. V onom filmu mluví také devadesátiletý Manolis Glezos, muž, který se stal symbolem hrdinství řeckého lidu. Vyšplhal se za německé okupace Řecka na Parthenón a vztyčil tam řeckou vlajku. Nezlomilo ho nic a je stále svěží a plný síly, jako kdyby chtěl vystoupat stin korfi tu kosmu, tedy na vrcholek světa, jak se zpívá v jedné písni. Když návštěvník vidí mladé lidi vysedávající u Aristotelovy university, cítí, jak jsou podobní těm, které známe z antických soch, které jsme se naučili milovat už v mládí, uvědomíme si, že Řecko přežije i dnešní krizi. V nich je naděje, kterou ale dusí jejich emigrace z rozvrácené vlasti. Ale každý, kdo Řecko zná, ví, že se Platónova, Aristotelova, Sofoklova, Eurípidova země z tohoto kolapsu dostane.

Carolan,
toto jméno si většina lidí spojuje s výtečným irským likérem, ostatně Irové jsou proslulí kvalitou své whisky a svých lihovin. Jameson, Tullamore Dew, stejně jako pivo Guiness jsou světové značky. Ale Carolan je něco jiného. To není obyčejná značka, ale jméno hudebníka. Turlough O´Carolan je asi nejslavnější hráč na keltskou harfu, jaký kdy žil. Já sám jsem se o tento nástroj začal zajímat tehdy, když má manželka přivezla z Francie desku s tradičními i původními skladbami, které nahrál bretonský hudebník Alain Stivell Cochevelou, kterého znají i čeští posluchači. Stivell upravil a hrál i některé skladby, které pochází od O´Carolana.
O´Carolan se narodil slepý. Jeho šlechtická paní si všimla nezměrného talentu a dala ho vyučit hře na harfu. Opatřila mu pak klidného koně a O´ Carolan začal objíždět zámky a šlechtické usedlosti a všude ohromoval nadáním. Řada jeho skladeb zlidověla, mnohé jsou populární dodnes. Harfa byla spojena s národní identitou do této míry, že angličtí páni úředně zakazovali hru na harfu. O´Carolanova harfa se nakonec dostala do státního znaku samostatné Irské republiky. Jednou jsem měl to potěšení se na jakési recepci bavit s irským velvyslancem o irské hudbě a zejména o muži jménem Turlough O´Carolan. Velvyslanec reagoval tím, že mi druhý den poslal čtyři kompaktní disky s nahrávkami. Byl jsem mu hodně vděčný, byl to dárek, který mne potěšil.
Irsko je dnes také těžce zkoušená země. I tam se banky urvaly z veřejné kontroly. I tam se projevila krize finančního sektoru, která stáhla dolů celou ekonomiku, jež měla a má málo domácího kapitálu. Aktiva irských bank byla osmkrát větší, než byl irský hrubý domácí produkt. Irsko se ale ocitlo v nepřízni osudu vícekrát. V paměti irského národa žije zejména famine, hladomor, který ve čtyřicátých letech devatenáctého století na základě nemoci a neúrody brambor vedl k emigraci valné části ostrovanů. Famine je procentuálně snad největší humanitární katastrofa v moderních dějinách. Irsko mělo před famine 8 milionů obyvatel, po famine jen něco přes dva. Na vině byla liberální doktrína, kterou vyznávala britská vláda. V zemi bylo potravin dost, bylo možno zorganizovat záchranu ohrožených lidí, ale vláda věřila volné hře tržních sil, do které se nemá zasahovat.

Dánská lekce houževnatosti
Není v Evropě země, kde by mělo hlavní město tak velký podíl na životě země jako Kodaň v Dánsku. I když jeho kořeny sahají do 12. století, zachovalo se z této doby málo, a když Erik z Pomoří přenesl z Roskilde roku 1416 hlavní město do Kodaně, mělo jen asi 4 tisíce obyvatel, desetinu tehdejší Prahy. To už Dánové od doby Kalmarské unie (1397) sjednotili celý sever, a i když se na začátku 16. století odtrhli Švédové, mělo ještě Dánsko pod kontrolou ?resund a vybíralo za každou loď, která průlivem projela, clo. Protože se sundské celní rejstříky do značné míry zachovaly, mohl historik Christensen rekonstruovat čilý obchodní život mezi západní a východní Evropou, jehož hlavními nositeli byli tehdy už Nizozemci. Příjmy byly tak vydatné, že králi Kristiánu IV. (1577–1648) umožnily vést válku s Habsburky jako soukromou. Kristián IV. zvelebil Kodaň, dodal řadu staveb ve stylu nizozemské renesance, ale pozdější války a požáry Kodaň poničily tak, že z této nádhery nezůstalo mnoho.
Vzestup Švédska byl spojen pro Dánsko se ztrátou jihošvédské provincie Sk?ne (1658) a ztrátou dánské kontroly nad ?resundem. Válka se Švédy se opakovala i za švédského krále Karla XII. (1682–1718), kterému odvážně čelil s mnohem slabším dánským loďstvem Peder Tordenskjold, admirál Frederika IV. (1691–1720).
Nejtěžší zkouškou prošlo Dánsko za napoleonských válek. Anglické loďstvo v čele s Horatiem Nelsonem roku 1801 oblehlo a ostřelovalo Kodaň, po splnění podmínek se sice stáhlo, ale roku 1807 Dánsku sebralo válečné i obchodní loďstvo a systematicky zničilo Kodaň, která se ocitla po ztrátě Sk?ne na okraji dánského státu. Zmučené Dánsko roku 1812 vyhlásilo státní bankrot. Jako Napoleonův spojenec pak přišlo roku 1814 o Norsko (kontrolované už od roku 1264), které přešlo do švédských rukou.
V této situaci se ukázala síla dánského ducha. Země měla dva velké muže v čele: krále Kristiána VIII. (1786–1848) a arcibiskupa Nicolaie Frederika Severina Grundtviga (1783–1872). Zejména Grundtvig, theolog, dějepisec a básník, byl vysoce praktický muž. Založil nové Dánsko na tvořivé práci. Budoval lidové vysoké školy, zaměřené hlavně na potravinářství. Dánsko nemělo suroviny, ale mělo dostatek půdy a začalo zakládat podniky vyvážející pro rychle rostoucí evropská města konzervovanou stravu a pivo. Mělo málo kapitálu, a tak sdružovalo malé kapitály formou družstev do velkých podniků. Dnešní potravinářské kolosy byly původně většinou družstva. A Dánsko začalo i pivo vyvážet v kvantech, která jim můžeme jen závidět.
V atmosféře klidné, soustředěné práce se dostalo velkorysé podpory i umění a kultuře. Kdo by neznal dílo Bertela Thorvaldsena (1768–1844) a jeho nejnadanějšího žáka Jense Adolfa Jerichaua (1816–1883), ať už z Thorvaldsenova musea, nebo z výzdoby chrámu Frue Kirke? Thorvaldsenův Kristus z Frue Kirke je výrazem lidskosti a klidné soustředěnosti dánské duše. Sebedůvěry, že každou pohromu může činorodý člověk překonat. A Dánové to dokázali.
Měli nejen schopné politiky, ale i podnikatele. Pivovarníci Jacob Christian Jacobsen (1811–1887) a jeho syn Carl Jacobsen (1842–1914) vytvořili nadační fond, který podporoval a podporuje dánské umění, kulturu a vědu. A nebyli sami, Dánsko zná podobných podnikatelských typů, které mysleli na povznesení vlasti, mnoho. Kdykoli piji pivo Carlsberg, vím, že každá sklenička podporuje dánskou vědu a kulturu. My jsme své pivovary rozprodali a české vědě a kultuře neplyne z výnosu těchto podniků nic. Naproti tomu Jacobsenové shromažďovali sbírku umění (zejména antického), která činí Kodaň světoznámým fenoménem mezi milovníky a znalci umění.
Ano, naše společnost je v krizi. Ale se zlem lze bojovat. Okupované Dánsko se vzchopilo i k odporu proti likvidaci Židů a dánský odboj jich převezl na území neutrálního Švédska 8 500. Dánský král zůstal v okupované zemi se svými spoluobčany a připnul si na svou uniformu židovskou hvězdu. Když se šokovaný nacistický generál ptal, co to má znamenat, odpověděl: to je přece Váš vynález! Dánské dějiny jsou důkaz, že z každé šlamastyky se lze dostat. Chce to jen vůli a vynalézavost. A nějakého takového Grundtviga v čele země. Dánové v jednáních s EU spojují spolupráci a resistenci. Vyjednávají tvrdě a vyjednané rychle zavádějí. Kéž bychom si z nich brali příklad!

• www.guengl.eu
• http://europa.eu/index_cs.htm
• www.ransdorf.com