Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Univerzita Jana Amose Komenského Praha je první soukromou vysokou školou v Česku, která získala statut univerzity. Nabízí studium širokého spektra společenskovědních oborů. Stěžejní jsou Speciální pedagogika, Vzdělávání dospělých, Andragogika, Evropská hospodářskosprávní studia, Sociální a mediální komunikace, Management cestovního ruchu, Právo v podnikání, Manažerská studia, Pojišťovnictví a Bezpečnostní studia. V současné době má akreditováno jedenáct bakalářských, šest magisterských a dva doktorské obory. Skýtá tak možnost dosáhnout řady akademických titulů (Bc., Mgr., Ing., PhDr., Ph.D.) a také studovat v programu Master of Business Administration se zaměřením na rozvoj lidských zdrojů a Evropskou unii a získat titul MBA (mezinárodní akreditace FIBAA, Bonn). Umožňuje studovat prezenčně i kombinovanou formou. Udržuje významnou spolupráci se státní správou, s územní a místní samosprávou. Má dlouhodobé zkušenosti s výzkumnými a inovačními projekty v humanitních a společenských vědách i v oblasti poradenství, dalšího vzdělávání a rozvoje vzdělávání v regionech. Její studijní programy jsou vyvíjeny, uskutečňovány a průběžně modifikovány podle potřeb zaměstnavatelů, studentů a trhu práce.
Název časopisu Všudybyl je odvozen od Všezvěda
Všudybuda – jedné z postav „Labyrintu světa a ráje srdce“ Jana Amose
Komenského, jehož bezmála čtyři sta let aktuální alegorie jsou čtenáři
vesměs příznivě přijímány. 29. ledna 2014 jsem navštívil dalšího
z lidí, kteří se hlásí k patronovi Všudybylu, rektora Univerzity Jana
Amose Komenského Praha, doc. PhDr. Luboše Chaloupku, CSc.
Pane rektore, proč jste se rozhodl nazvat svoji školu Univerzitou Jana
Amose Komenského?
To je jednoduché. Česko má ve vzdělávání dlouhou tradici. Z hlediska
historie našeho státu se v této oblasti do světového povědomí velmi
zapsali český král a římský císař Karel IV., jehož univerzita je
prestižní a má tradici, a Jan Amos Komenský, a my se zaměřujeme na
vzdělávací procesy. Proto jsme si zvolili tento název: nejdříve Vysoká
škola Jana Amose Komenského, později Univerzita Jana Amose Komenského Praha.
Studium u nás probíhá v prezenční nebo kombinované formě.
V prezenční k nám nastupují studenti zpravidla hned po maturitě a
v kombinované lidé, kteří už působí na různých pracovních pozicích.
Právě posluchači kombinovaného studia na Univerzitě Jana Amose Komenského
převažují.
Proč jste se rozhodl vybudovat soukromou vysokou
školu?
Soukromé vysoké školy existují všude ve světě. Na rozdíl od České
republiky jsou chápány jako prestižní instituce, a také se tak profilují.
Ale to nebyl hlavní důvod. Tím bylo, že v době, kdy jsem školu zakládal,
existoval veliký převis poptávky, protože veřejné a státní vysoké
školy nebyly schopny uspokojit zájem uchazečů o studium.
Využívá vaše univerzita výměnný program
Erasmus?
Ano, je to vysoce přínosný program zaměřený na vysokoškolské a odborné
vzdělávání na vysokoškolské úrovni, určený posluchačům, pedagogům a
zaměstnancům vysokých škol, školitelům z podniků a dalších institucí.
V jeho rámci má Univerzita Jana Amose Komenského smlouvy se čtyřiceti
zahraničními partnerskými univerzitami ve Francii, Itálii, Německu aj.
V letošním roce program Erasmus získal novou podobu a mírně změnil název
na Erasmus+. Univerzita Jana Amose Komenského se samozřejmě ucházela
o účast v této nové formě. Žádostí posuzovala a schvalovala Evropská
komise, která se rozhodla udělit nám listinu Erasmus Charter for Higher
Education na celé období trvání programu Erasmus+.
Kde absolventi Univerzity Jana Amose Komenského nacházejí
uplatnění?
Studovalo a studuje u nás hodně studentů. Důrazně dbáme na vysokou
náročnost výuky a na velmi slušné zacházení. Pro posluchače
zabezpečujeme maximální komfort související s výukou, konzultacemi,
vydáváme pro ně studijní literaturu, poskytujeme špičkový poradenský
servis. Jejich uplatnění v praxi vychází ze studijních oborů. Absolventi
andragogiky jsou na nejrůznějších pozicích ve státní správě, vedou
rozmanité vzdělávací instituce, jsou na personálních odborech, zkrátka
všude, kde se pracuje s lidmi. Máme samostatný bakalářský obor, který je
vyloženě zaměřen na vzdělávání dospělých, jak denní studium, tak
dálkové. Kromě toho tu máme řadu dalších programů celoživotního
vzdělávání pro lidi, kteří působí v praxi a potřebují si doplnit
kvalifikaci. Navíc jsme schopni na základě požadavků partnerů
z nejrůznějších institucí připravit program na klíč z hlediska rozsahu
i obsahu. Absolventy oboru speciální pedagogika najdeme ve všech typech
vzdělávacích zařízení. Pracují s lidmi všech věkových skupin včetně
seniorů. Absolventi Evropských hospodářskosprávních studií jsou
v nejrůznějších podnikatelských subjektech, škála jejich uplatnění je
velmi pestrá. Veřejně a mediálně známí jsou přirozeně mnozí naši
absolventi oboru Sociální a mediální komunikace. S nimi se můžete setkat
ve všech médiích na rozmanitých tvůrčích, odborných a manažerských
pozicích. Řada našich studentů u nás absolvuje nejen řádné studium, ale
i speciální jazykové, protože tak mohou získat mezinárodně platný
jazykový certifikát TELC. Díky němu pak nacházejí dobré pracovní
uplatnění v zahraničí.
Vaše univerzita dřív fungovala také v zahraničí.
V současné době působí pouze na území Čech, Moravy a Slezska, avšak
máme uzavřeny kontrakty a spolupracujeme s řadou zahraničních
partnerů. Prognózy demografického vývoje v Česku jsou zřejmé. Stejný
vývoj probíhá v řadě států v západní Evropě. Jenže ty, na rozdíl
od nás, zhodnotily situaci, a na jejich univerzitách studuje velké množství
zahraničních studentů. U nás je tato oblast velmi komplikovaná, protože
české vysoké školy vesměs nejsou na příliv zahraničních posluchačů
připraveny. Jedním z důvodů je klientelistická vízová praxe. Myslím,
že je třeba ji vytěsnit ze systému, protože nárůst počtu zahraničních
studentů může do určité míry kompenzovat populační pokles, a navíc je
to přísun dalších peněz do státního a veřejných rozpočtů České
republiky. Za studium v cizím jazyce na našich veřejných univerzitách
zahraniční studenti platí. Na českém území pak mají výdaje za
ubytování, stravování, dopravu atd., takže posilují kupní sílu na
vnitřním trhu České republiky. I v oblasti vízové praxe by se proto
stát měl chovat jako dobrý hospodář a neprotežovat byrokratickými
restrikcemi vůči občanům některých zemí byznys zprostředkovatelů a
přeprodavačů víz na úkor příjmů do státní pokladny, což vede
k mnohamiliardovým finančním ztrátám. Měl by zkrátka volit stejný model
vízové praxe, z jakého těží národní hospodářství vyspělých
západních států Evropské unie a pochopitelně i jejich státní, potažmo
soukromé univerzity. Měli bychom mít zájem, aby se zahraniční studenti,
ale i učňovská mládež a středoškoláci, v Česku učili a v zemích,
kam se vrátí, o nás pak podávali kladné reference. I tím můžeme
s jejich zeměmi upevňovat obchodní, diplomatické a kulturní styky.
V tomto jsme v Česku ustrnuli. Další oblastí, kde máme velký handicap,
je jazyková vybavenost českých studentů. Zájem zahraničních studentů
studovat u nás (mj. i proto, že studium v českém jazyce je pro
posluchače ze zemí Evropské unie na veřejných školách bezplatné) je
vyšší než zájem našich studentů vyjíždět za studiem do zahraničí.
I proto se Univerzita Jana Amose Komenského Praha na jazykovou gramotnost
hodně zaměřuje, a byli bychom rádi, kdyby i náš stát víc podporoval
zkvalitnění jazykové výuky na všech stupních.
Situace českého školství je zvláštní. Děti, které by se za
první republiky a ani za minulého režimu pro své chatrné znalosti nedostaly
ani do učení, jsou bez přijímacích zkoušek přijímány do maturitních
tříd odborných škol. Děti, které by dřív kvůli slabším školním
výsledkům nevzali na gymnázia, se nyní na některá z nich dostanou.
U řady vysokých škol je to obdobné. Nejen soukromé školy, kde si žáci
studenti hradí studium, ale i veřejné se nezřídka chovají stylem „ber,
kde ber“, neboť jsou financovány podle počtu žáků a studentů, které se
jim podařilo získat. Také to je jeden z důvodů devalvace českého
školství, velkého poklesu celkové vzdělanosti a řemeslné odbornosti
obyvatel Česka. Vzdělání je nástrojem malých států, jak se nenechat
ovládat velkými. Ty totiž samozřejmě mají i vysoce prestižní školy,
avšak na svých rozsáhlých územích zároveň praktikují zásadu: čím
nižší vzdělanost, tím snazší manipulovatelnost obyvatelstva. Ostatně Jan
Amos Komenský o vzdělanosti ve své alegorii v Labyrintu světa a ráji
srdce říká: „Toť v pravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu
podobné a teměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na
zemi, v propastech jest neb bylo neb bude, všecko stíhajíce, všecko
znajíce, ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se
dostává.“
Naše společnost velmi nepružně reaguje na populační vývoj. Stále jsme
překvapováni. Jednou je dětí v předškolních zařízeních málo, jednou
moc. Stejně tak na středních a vysokých školách. Našemu školství
dlouhodobě chybí strategie založená na prognóze demografického vývoje,
racionální dlouhodobý záměr a – v tom dobrém – i plánování. Je
třeba analyzovat kvalitu vzdělávání. Jenže společnost razí požadavek,
aby většina dětí měla maturitu. Je ovšem otázka, jaké procento
obyvatelstva by mělo mít kvalitní odborné středoškolské vzdělání
zakončené maturitou. Jaké procento výuční list garantující
kvalifikovanou odbornost pro praxi. Samozřejmě, i vyučenci poté, co půjdou
pracovat, by měli mít šanci se dál rozvíjet a následně složit maturitu.
Je to otázka nastavení kritérií pro přijímání na určitý typ školy.
Tím, že jsou pravidla nastavena volně, řada z rodičů dětí, ale
i žáci a studenti samotní usilují o to „mít“ maturitu či
vysokoškolské vzdělání, a kvalita jde dolů. Navíc, jak jste poznamenal,
je tento trend motivován ekonomicky, protože když má škola dost žáků či
studentů, má dostatek finančních prostředků na své fungování. Jakmile
se počet studentů sníží, omezí se škole přísun peněz a daná instituce
končí. V některých případech je to oprávněné, ale i tady by bylo
vhodné plánovat a říci si: Když stát, kraj nebo město platí studium,
v jaké oblasti a oborech má zájem žáky či posluchače připravovat? Je to
otázka racionálního rozhodnutí. Budeme-li vědět, že potřebujeme
absolventy učebních oborů, měla by být na jejich přípravu zaměřena
pozornost. Pokud chceme technicky vzdělanou mladou generaci, bylo by vhodné
systém její přípravy ve větší míře podpořit i finančně.