Dobré srdce se chce rozdělit s druhými

S metropolitou moravským, arcibiskupem olomouckým Janem Graubnerem se potkáváme 8. února 2010 v Olomouci. Rozhovor jsem začal konstatováním, že jej vídávám na žehnání pramenů při zahajování lázeňských sezon.
Pane arcibiskupe, jaký je vztah naší katolické církve k přírodním léčivým zdrojům?
Církev patří k životu, a v České republice je spousta lidí, kteří se k ní hlásí. Ať už otevřeně nebo je otevřena křesťanskému dědictví. Moje účast na žehnání pramenů je mj. projevem toho, že naše církev není daleko od života ostatních lidí, že prožíváme věci společně. A protože hlavním posláním církve je oslavovat Boha a zprostředkovávat lidem spojení s ním, prosíme o Boží požehnání i pro tyto zdraví navracející Boží dary.

Co se týče Boží přízně, ta je pro české přírodní léčivé zdroje čím dál potřebnější, protože lidská ohrožuje samu podstatu našeho unikátního léčebného lázeňství. Snad i proto, že uzdravování je v rukou Božích a léčení v rukou lidských.
Jak kdysi ve Všudybylu zdůraznil MUDr. Jiří Riedel, když citoval výrok patrona lékařů Aesculapa: „Pomáhat lidem ke zdraví je dobré, ale naučit je, aby si pomohli sami, je lepší“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Nejlepší výsledky v léčbě dětské obezity v České republice“). A na adresu výroku Aesculapova pak: „Jeho naplňování je smyslem všech, kteří se snažíme přírodě dávat co největší prostor uzdravovat.“ Nerad bych se vyjadřoval k prioritám a směřování českého zdravotnictví. A už vůbec ne farmaceutického průmyslu, které je logické. Přeji mu, aby byl úspěšný v tom, že dovede vymyslet, vyvinout a vyrobit léky, které pomáhají. Leč i v této oblasti vyžaduji, aby to byl projev služby. Jako křesťan se dívám na každého potřebného jako na Krista, kterého miluji, a proto nemohu vidět potřebného jen jako objekt případného obchodu nebo pouze příležitosti se uživit. Základním musí být aspekt pomoci potřebnému. S tím samozřejmě souvisí i to, že různé profese v rámci zdravotnictví musí být finančně patřičně ohodnoceny, aby je lidé nejen chtěli, ale i mohli vykonávat. Většina onemocnění má psychosomatickou souvztažnost, a proto je ke zdraví tělesnému tolik potřebné i zdraví duševní a duchovní. A to vyžaduje i určitou hygienu duše. Pohodu. Takový systém myšlení a života, aby člověk žil v harmonii s Bohem, s přírodou a s ostatními lidmi.

Potkáváme se díky laskavému zprostředkování hejtmana Olomouckého kraje Martina Tesaříka. Nicméně, pastorační území moravského metropolity hranice Olomouckého kraje dalece přesahuje.
Ano, pokrývá celý kraj Zlínský, většinu kraje Olomouckého vyjma Jesenicka. Kousek z kraje Jihomoravského kolem Kyjova a Vyškova a také Pardubického, protože rodiště pardubického hejtmana Radko Martínka, Moravská Třebová a další tamní moravské obce a města sice patří do Pardubického kraje, ale historicky je to Morava. Funkce moravského metropolity pak přesahuje rozsah vlastní olomoucké diecéze. Je jakýmsi představeným, koordinátorem v provincii Moravské, kterou tvoří diecéze Olomoucká, spolu s Brněnskou a Ostravskou.

Olomouc si jistě z kulturních a historicky vojenskostrate­gických důvodů zaslouží být metropolí Moravy. Ostatně zdejší komplex Přemyslovského paláce je pravděpodobně nejstarší a nejrozsáhlejší románskou stavební památkou na území České republiky.
Vaši tezi, doktore, podporuje i skutečnost, že Olomoucké biskupství nemá žádnou zřizovací listinu, protože v roce 1063 šlo jen o znovuobsazení Moravského biskupství, které bylo zřízeno v 9. století, když zde byl velkomoravským a panonským arcibiskupem jmenován sv. Metoděj. Následné historické události, vpád Maďarů a i vpády ze strany západní, o nichž se mj. u vás ve Všudybylu zmiňuje pan Radek Míka (viz www.e-vsudybyl.cz, série článků „Počátky naší státnosti“), rozbily Velkomoravskou říši a dočasně i zdejší církevní strukturu, byť asi nějak fungovala. Těch informací však máme příliš málo. Od roku 1063 už ale má olomoucký biskup na starosti celou Moravu. Samozřejmě, že nesídlil pořád v jednom městě. Tehdy, kdy byl kůň nejrychlejším dopravním prostředkem, pobýval na různých hradech po celé Moravě. Chvíli tam a chvíli tam. Ale Olomouc přesto vyrostla jako centrum, a do Švédských válek byla hlavním městem Moravy i po politické stránce. Po invazi Švédů přebírá politický prim Brno, avšak církevní centrum zůstává v Olomouci.

V souvislosti s Olomoucí určitě stojí za to zmínit, že se tu v rámci spolupráce církve a státu podařila mimořádná věc. Vybudovat Arcidiecézní muzeum evropského významu, které do Olomouce přivádí spousty lidí.
Arcidiecézní muzeum Olomouc bylo založeno v roce 1998 coby součást Muzea umění Olomouc. Je prvním muzeem tohoto typu v dějinách naší země. Jeho součástí je románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava na olomouckém Přemyslovském hradě. Od roku 1999 byla pro potřeby muzea postupně rekonstruována severní část někdejšího hradu – objekt kapitulního děkanství a jeho hospodářský dvůr. Celý tento areál je dokladem tisíciletí stavebního vývoje a patří k nejstarším trvale osídleným lokalitám střední Evropy. Arcidiecézní muzeum je státní institucí. Jeho stálá expozice (nezřídka zápůjčky z majetku církve, farností a kostelů) v šestnácti sálech obsahuje mimořádně cenné poklady. Přes tři sta exponátů z 12. až 18. století. Od románského slohu po baroko včetně slavné Šternberské madony a kočáru biskupa Troyera. A rád bych ještě zdůraznil, že je vedeno na špičkové úrovni.

Když jsem v letech 1975 až 1978 bydlel a pracoval v Olomouci, rád jsem jezdíval na Svatý Kopeček. Mělo to pro mne obdobné kouzlo, jako když jsem jako dítě s maminkou a sestrou chodíval na příbramskou Svatou Horu. Obzvláště rád jsem míval atmosféru tamních poutí.
Poutě mají velkou tradici. Mnohé zůstávají stále živé nebo se obnovují či dokonce nově vznikají. Např. pouť hasičů na Hostýně. Ta má krásný poutnický začátek. Někdy před zhruba dvaceti lety si jeden vesnický hasič z valašské obce Kašava při pádu z lešení rozdrtil paty. Rok byl upoután na lůžko, nevěda, zda bude ještě někdy chodit. A pak se dočetl, jak hasiči chodí na poutě a slíbil: „Jestli se uzdravím, budu vodit hasiče na Hostýn.“ Uzdravil se, slib splnil a přivedl na Hostýn tak asi sto čtyřicet hasičů ze zlínského okrsku. Příští rok se k nim přidali další. Dnes už je to pouť, která čítá na deset tisíc účastníků. Z Hostýna se to přeneslo na další poutní místa, takže hasiči se k obdobné pouti scházejí v Dubu nad Moravou nebo v moravských Křtinách. Potom, co hasiči prožijí na Hostýně svou slavnost sv. Floriána, další víkend jej slaví ve svých obcích. Je to taková spontánní vlna. Nikdo ji neprojektoval. Pěkně se rozvinula a inspirovala další, protože podle vzoru hasičů začali dělat poutě myslivci a lesáci. A tak jsem se musel usmívat, když přišel představitel včelařů s tím: „Vy jste nespravedliví. Upřednostňujete hasiče a myslivce. Proč včelaři nemají svou pouť?“ Odpověděl jsem mu: „No, proč by ji nemohli mít? Jestli si ji připravíte a zorganizujete, určitě bude.“ Ten muž to vzal vážně. Domluvili jsme termín pro příští rok a bazilika byla plná včelařů. Vedle těchto poutí na poutní místa je dost příležitostí, aby lidé navštěvovali svatá místa a krásné chrámy. Ať už ze zbožnosti nebo z touhy vidět kulturní bohatství. V této oblasti ještě můžeme hodně pokročit dopředu, protože v devadesátých letech jsme většinu kostelů museli začít zamykat, bylo z nich totiž zcizeno tolik věcí jako za Třicetileté války ne. Teď se nám ve spolupráci s některými organizacemi, např. tady v Olomouci s městem, daří mít přes turistickou sezonu řadu kostelů přístupných, protože je v nich ostraha. Ta je nejen hlídá, ale popř. zajišťuje službu průvodce. Ve Zlínském kraji, kde to zaštítil a finančně podpořil Zlínský krajský úřad, je takovýto společný projekt realizován ve více městech.

Církevní památky, včetně poutních míst, bývají výraznými turistickými cíli. Nakolik podle vás Česká republika využívá svého potenciálu cestovního ruchu k financování jejich ochrany a údržby?
Především je důležité, abychom si my, domácí, uvědomili, jaké poklady máme kolem sebe. Často kolem nich chodíme tak, jako že je nevidíme, a všecko považujme za samozřejmost. Pokud budeme s to docenit, co tady máme, jistě budeme chtít pozvat, aby se přišli podívat i další, protože dobré srdce se chce rozdělit s druhými. Nepředstavuji si, že bychom všechno měli organizovat jako záležitost jenom výdělku či otázku ekonomickou. Ta s tím samozřejmě souvisí. Ale když budeme mít správnou hrdost na odkaz minulosti, když vytvoříme vztah přijetí a otevřenosti, pak mnozí lidé přijdou rádi, právě proto, protože byli dobře přijati. To vidím jako základ. Jednak si uvědomit bohatství, kterým naše vlast disponuje, jednak umět se otevřít a přijmout. Samozřejmě, ty, které chceme pozvat a přijmout, přijímáme jako hosty. A oni se, i díky tomu, jako hosté budou chovat. To zná zřejmě každá rodina. Pokud si dítě přivede domů kamarády, záleží na tom, jestli je někdo doma. Pokud není, tak tam třeba řádí. Ale jsou-li kamarádi opravdu hezky přijati, tak tam škodu nenadělají, protože byli hezky přijati a rádi přijdou zas.

• www.ado.cz