Do výšin Závojového vodopádu

Vzrušené konzultace v dětském pokoji
V červnu 1998 jsem byl s tehdy pětiletým synem Martinem ve Slovenském ráji. Ušil jsem mu pro tu příležitost horolezecký sedací úvazek. Kromě Slovenského ráje jsme tenkrát ještě zvládli odskok do Levoče, na Spiš a do Vysokých Tater. Letos bylo pět jeho bráchovi Matouškovi. Oprášil jsem sedák velkého bráchy s tím, že v půlce letošního června rovněž vyrazíme do Slovenského ráje. Čím více se blížil den odjezdu, tím intenzivněji v dětském pokoji probíhaly vzrušené konzultace na téma spinkání během noční jízdy ve vlaku a zážitků „velkého bráchy“, jako např. chůze po roštech v Prielomu Hornádu, lezení po žebřících kolem Závojového vodopádu, možného i nemožného strachu z výšek a hloubek, nocování v jeskyni, ve stanu, po salaších a posedech.

Dva bágly s nožičkama
Ve čtvrtek večer 14. června (viděno zezadu) vyrážejí ze Stodůlek dva velké bágly s nožičkama. Na hlavním nádraží zaléháme do lůžkového vozu. Ráno Matoušek poprvé v životě vidí Vysoké Tatry. Sice moc ne, protože je pošmourno, ale těch „poprvé“ jej bude v několika příštích dnech čekat spoustu. Ještě dva dny před tím, 13. června, jsem byl na tiskové konferenci Ministerstva pro místní rozvoj a na řadě pracovních schůzek. Zkrátka, co se týče proviantu, spoléhal jsem na to, že vše nakoupíme ve Spišské Nové Vsi. Ostatně, kdo si vzpomíná na fejeton „O přepadlém bubeníkovi“, který vyšel v letošním čtvrtém vydání Všudybylu (str. 33), možná tuší, že mám k nakupování v tomto městě vřelý vztah. Pro Matouška však byla Spišská Nová Ves prvním slovenským městem, které v životě navštívil. Procházeli jsme jím časným slunečním ránem. Matoušek, že prý jej bolí nožičky, na což v supermarketu u džusíků, bonbonů a žvýkaček rychle zapomněl.

V Kláštorskej roklině
Autobusem se přemisťujeme do Spišských Tomášovců a odtud pěšky na Tomášovský výhľad a pak příkře dolů k řece. S jeho tehdy malým „velkým bráchou“ Martinem jsme před třemi roky první den šli z Hrabušic po proudu Prielomom Hornádu do Kláštorskej rokliny, kde jsme nocovali v jedné z jeskyní. S Matouškem jsme šli proti proudu Hornádu. Rovněž i jeho jsem měl přivázaného na šňůře ke svému sedáku. Občas mu, maličkému obříkovi, dělalo problémy stát nohama na roštech a rukama dosáhnout na řetěz, ale jinak byl docela v pohodě. V Kláštorskej roklině, kam jsme dorazili kolem druhé hodiny,chtěl vidět jeskyni, kde jsme s „velkym bráchou“ bydleli. Pak už měl možnost poprvé lézt po železných žebřících – po přírodě největší atrakci Slovenského ráje.

Starý otec si robí legraci
Když jsem byl kdysi na Kláštorisku poprvé, bylo tam veřejné tábořiště. Nyní pokud tam turisté jezdí bydlet auty, pak už jenom do papundeklových chatek. V restauraci a kolem ní bylo asi padesát hostů. Zašli jsme dovnitř. Matoušek že si dá párek v rohlíku, limonádu a já pivo. Přede mnou stálo zhruba deset lidí. Než jim nacmrndali (o natočení se rozhodně nedalo hovořit) piva, čekal jsem ve frontě půl hodiny. Konečně jsem se dostal na řadu. Objednal jsem párek v rohlíku a tři piva a pak jsem se otočil na Matouška, který si maloval u stolu a zavolal na něj: „Matoušku, kolik ti mám vzít piv? Nechceš radši dvě?“ Výčepní se na mého syna usmál a na celý lokál hlasitě prohlásil: „Starý otec si robí legraci, hej?“

Blbec nebezpečný ze všech stran
Odpoledne a noc jsme strávili v lese ve stanu. Další den jsme sešli do rokle Tomášovskej Belej a na konci Sokolí doliny lezli do jakoby nekonečných výšin po žebřících a lávkách podél Závojového vodopádu. Matouš je lezec. Výšky jej lákají. To, co je pro dospělého člověka snadnou záležitostí, je ale pro takové „mrňadlo“ lezecký výkon. Při překonávání jednoho cca sedmdesáticen­timetrového zdvihu na železný rošt, když byl ve vzporu na obou rukou, mu jeden spěchavý „turista“ zvedl nohy. Matoušek si bolestivě narazil hrudní koš. Dotyčný se hájil tím, že prý mu chtěl pomoci. Mísily se ve mně vztek s bezmocí. V takové situaci by si musel natlouct kokos i sebelepší gymnasta. Kdybych tak mohl dotyčnému „dobrákovi“ jeho „pomoc“ vrátit! Zkrátka, kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a blbec ze všech stran.

Veľká poľana
Došli jsme na Veľkou poľanu, kde jsem Matouškovi ukázal posed, v němž jsme tehdy s bráchou strávili druhou noc a zamířili bydlet přes louku do pastevecké boudy, umístěné na okraji lesa ve zhruba šestimetrové výšce mezi čtyřmi stromy. Byla v dobrém stavu. A tak jsme tu s Matouškem, zrovna tak jako před třemi roky s jeho velkým bráchou, (dvakrát) komfortně nocovali.

Uvědomil si, že je vlastně pětileté mrně
Další den jsme po červené značce sešli do ústí Veľkého Sokola – nejmohutnější tiesňavy Slovenského ráje s až třistametrovými skalními srázy. Tam jsem „musel“ Matouškovi vyřezat z kůry lodičku, aby si ji mohl pouštět na stejném místě jako druhdy jeho „velký brácha“. Pak jsme se vydali vzhůru částečně po suchu, částečně vodou a dílem po slizkých kulatinách dřevěných lávek, protože střídavě mrholilo a pršelo. Na nich jsem Matouška držel raději za ruku. Veľký Sokol je nejen největší, ale pravděpodobně také nejdelší. Matouš statečně šlapal. Jeho kondici a výdrž by mu mohl leckdo tzv. dravý a dospělý závidět. Asi kilometr od domečku na něj padla krize. Zrovna v těch místech jako před třemi lety na jeho bráchu. Starší Martin je ale trochu jiná povaha, nefňuká a jde úplně na doraz. Také tenkrát na něm bylo vidět, že už toho má „plné kecky“, ale strojově šel dál. Kdežto Matoušek, to je komediant. Najednou, jako by si uvědomil, že je vlastně pětileté mrně, se začal jako pětileté mrně stylizovat. Jal se plakat, trucovat a volat maminku. Vzal jsem mu batoh a jako „mrňátkovátko“ jsem jej konejšil. Pokračovali jsme v cestě. Kousek od visutého domečku, kde už to poznával, z něj (naprosto opodstatněné) vyčerpání jakoby spadlo, a než jsem uvařil večeři, pobíhal po lese a hrál si. To jeho „velký brácha“ tenkrát došel, zalehl, a něž jsem stačil uvařit večeři, usnul a spal až do rána.

Taxi je rozhodně dražší
Cesta Veľkým Sokolem vede často vodou přímo po dně potoka. Večer jsem zjistil, že jak moje, tak Matoušovy goretexové boty tečou. Počasí rovněž nevěstilo nic moc. To minulou noc na obloze nádherně zářily hvězdy. Ráno jsme se tedy sbalili a vyrazili po červené značce dolů do kempu v ústí Suchej Belej. Cestou jsme potkali partu Pražáků, kteří se nás ptali, kudy že se dostanou do tiesňav. Bohužel, bylo to zrovna v místech rozvodí, kde rokliny začínají (ale končí jimi vedené turistické trasy, neboť se zpravidla chodí jedním směrem proti vodě). Kromě toho, že jsem jim řekl, že se mají vrátit (cca 2 hodiny chůze) odkud přišli, jsem jim poradil, aby si raději koupili mapu, že se jim ve Slovenském ráji vyplatí. Dole u Spišské koliby, kde jsme s Matouškem poobědvali, jsme byli o půl hodiny dříve než oni. Část jich odešla na túru do tiesňavy a dva z nich – děvče s klukem – seděli před kioskem. Tentokrát jsem se raději Matouška neptal, kolik si dá piv. Poté, co jsem Matoušovi koupil bonbóny a limonádu a sobě lahváče, jsme si k těm dvěma přisedli a dali řeč. Desetikilometrová cesta s bágly pěšky po silnici na vlak do Vydrníku a v pohorách, pro dospělého nic moc, natož pro malé dítě. Slovo dalo slovo a my vyměnili mapu za odvoz na nádraží. Takže: do Slovenského ráje se vydávejte zásadně s mapou. Taxi za peníze je rozhodně dražší.