Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.
Je tu nebeský klid
Pondělí 13. srpna 2007 05.40 Mlha, ale už se rozednívá.
07.00 Nádherný slunečný den jako za odměnu. Doprovařil jsem litr
benzínu. 09.00 Odcházím. 09.50 Po Cestě Marie Terezie docházím
k prameni. Doplňuji vodu a svačím. Mrzí mne, že jsem mystifikoval své
spolunocující informací, že už žádná voda nebude, aby se pro ni vrátili
ke včerejšímu zdroji. Oblaka klesají. Asi přijde déšť. Ještě než jsem
odešel, přišla parta Čechů. 10.20 Oblékám goretexy. Je mi zima a vypadá
to na déšť. 11.00 Jsme společně v sedle Tihului (1530). Sundavám
i kalhoty. Svítí slunce, je vedro. Moc se tu nezdržuji. České poledne je
až za hodinu. 12.00 Obědvám na hranici kosodřeviny. 12.20 Násilný
průchod kosodřevinou. Nutno podotknout, že trasa (o cestě se nedá
hovořit) je dobře značená. Hodina prodírání, naštěstí suchou
kosodřevinou. Každou chvíli visím za pruty od stanu. Tady si turisté
užijí až až. 13.20 Jsem v sedle pod Piciorul Bistriciorii. 14.00 Na Vf.
Stracior (1963). Fotím a posléze kousek pod vrcholkem stavím stan, neb odtud
musí být nádherný panoramatický výhled na masiv Pietrosulu.
16.00 Vařím. 17.00 Jdu si před spaním trochu zdřímnout. Je tu nebeský
klid. Díky mlze ale není pořádný rozhled. 18.30 Probouzím se, konzultuji
s mapou a kalendářem, abych byl včas na nádraží v obci Deda. Zapínám
mobil. Ve stanu ani ťuk. 19.05 Oblékám se a jdu na vrchol Stracioru chytat
signál. SMS žádná a telefonovat ve větru, to by mi nikdo na druhé straně
nerozuměl. Začínám ke stanu nosit volné kameny a stavět protivětrnou
zídku. 20.20 Jsem s dílem hotov. Vypadá to, že se uplatní. Vítr
zesiluje. Je to má poslední letošní rumunská vysokohorská noc.
Není kam spěchat
Úterý 14. srpna 2007 05.12 Probouzí mne pršení. Není kam
spěchat. 07.38 To samé. Prší. Vařím z pootevřeného stanu. Zdá se, že
pršení to míní vážně. To jsem si teda ustlal… Jeví se mi to na ústup
v dešti. Je-li to ale kompenzace za včerejší nádherný den, tak to beru.
08.10 Jsem po snídani a jdu si po té dřině trochu zdřímnout.
08.30 Přestalo pršet. Vítr a mlha. Dopíjím litr a půl čaje a jdu si
čistit zuby, abych završil každodenní ranní rituál. 08.50 Za mírného
krápání balím věci. 09.10 Další řádná dávka deště. Vyndavám
spacák a zalehávám. Hlavně nezaspat svačinu! 10.00 Významný milník
denního režimu jsem zvládl. Momentálně neprší. Balit či nebalit? Venku
stále mlha a vítr a ve spacáku blaze. 10.10 Už zase poprchává.
10.32 Vzdor poprchávání začínám balit spacák, karimatku i ostatní
věci. 11.00 Odcházím někam. Viditelnost 5 až 10 metrů. Docházím na
Vf. Bistricioru (1919), kde sám sebe fotím jako důkaz, že jsem se neztratil.
Pokračuji po (zřejmě) hřebínku, ale dolů nebo nahoru? Vzhledem k tomu,
že už mi jest prodírat se kosodřevinou, asi dolů. 12.00 Na jakémsi kopci,
jakés světlině v kosodřevině obědvám. Mlha a trochu kape. Zatím se mi
daří jít po žlutém pruhu. Cesta po žluté značce, po hřebeni, to je teda
síla, a to i kdybych nebyl kompletně mokrý od nespočetných plných
zásahů. Kapuci mám zataženu. Koukají mi jen nos a oči. Několikrát se
vracím, abych vypátral, kde vězí další značka, čímž si výrazně
zvyšuji koeficient převýšení. 14.05 Opět se objevuje záhadný červený
čtverec. Objevuje a ztrácí. Nakonec mne zavedl na polanu a pak na další a
další. 14.32 Opouští mne na konci té zatím poslední. Z ní vede cesta
úbočím. Do kopce. Sice mírného, ale… 14.40 Dohonily mne mlsná a únava
(asi se na mne domluvily). Jím perník, zapíjím jej vodou a dopisuji deník.
15.00 Odcházím. Nevím odkud, ani kam. Stále mlhou. Teď už je ale slunce
hodně blízko. 15.05 Cesta klesá. Objevuji žlutý terč a sem tam modrou
značku. Zatímco se podle mapy snažím odhadnout, kde jsem, začalo pršet.
15.25 Zpod cesty vyvěrá vydatný pramen a hned je potokem. Nabírám vodu a
zavodňuji tělo. Cesta se napojuje na další. 16.35 Co to vidím?
Odpočívadlo pro turisty. Solidně udělané. Masivní stůl i lavice
z půlených klád. Podlaha a střecha. Zalézám pod střechu. Teple jsem se
oblékl a začal vařit. Střídavě prší a leje jako z konve. Možná tu
budu i nocovat. Určitě však tu po dlouhé době stoluji. 17.30 Jsem po
večeři a prší. Postavil jsem stan a zavěsil jej pod střechu, aby oschl.
Sám jsem si lehl pod stůl. Nedaleký potok romanticky šumí. 19.35 Ležíc
pod stolem, přemítám: „Ale co když přijde mlha? To budu mít spacák
durch mokrý. Zvolil jsem finální variantu a karimatku se spacákem dal do
zavěšeného stanu. Bágl zavěsil pod střechu. Ležím na stole a kolem sebe
mám stan jako pavoučí hnízdo.
Tyhle ale vysypat nejdou
Středa 15. srpna 2007 05.30 Vylézám z pavoučího hnízda.
Fotodokumentace, pak balba a vařba snídaně. Tu jsem dojedl
v 06.30. 07.00 Odcházím. 07.30 Jsem u opuštěných baráků. Vedle
nich je stejné odpočívadlo a avízo na Taul Zanelor ve směru, odkud jsem
přišel. 08.00 Asi jsem se našel na mapě. Na soutoku Irimul de Jos a Colbu.
Díky dřevaři rozježděné bahnité cestě se na křižovatku v obci Panu
dostávám až v 09.10. Radím se s mapou a pokračuji proti přítoku
zprava. 09.48 Jsem u odbočky s cedulí „Drum forestier Slatinita
Buzila“. Má cesta vede proti toku. 10.10 Docházím ke zchátralé
turistické útulně v místě, kde se napojuje cesta, po níž jsem mínil
původně přijít. Fotím koně. 10.20 Pokračuji. Tu a tam žlutý terč.
Cesta vede stále vzhůru. V údolí šumí potok. Je nádherný slunečný
den. 11.00 Odpočívám v jedné ze serpentin v místě, které stavitelé
vyrvali skále a strmému úbočí. Z protější strany údolí na mne
vzhlíží dvojník malofatranské „Ťavy“. 12.00 Usedám na balvan
v potoce a obědvám. 12.45 Odcházím. 13.10 Na Poianě Cofului se snažím
zorientovat se podle mapy a kompasu a uhodnout, která z lesních cest je ta
moje. Z prvního pokusu se vyklubala cesta příliš na sever. Druhým jsem se
dostal (zřejmě) na vrchol kopce Poiana Cofii (1519) a pak se ztratil. A tak
jsem se, jak ti čmeldové, přes mechoviště, vývraty a roští vydal
napříč lesem za sluníčkem. Na jih podle kompasu. Na rozdíl od řádně
značených, obtížně průchodných turistických tras horními partiemi
Calimanu byla tohle procházka růžovou zahradou. 14.05 Jsem na modrém terči
v místě, kde se lesní cesta mění v „drum nemodernizat“. Zlaté moje
hodinky! 14.18 Odcházím. 14.23 Nabírám vodu z pramenu u cesty.
16.05 Dávám odpolední pauzu a likviduji poslední perník. Chodidla pálí,
jako bych měl v botách kamínky. Tyhle ale vysypat nejdou. A než jsem
stačil dopsat slovo „nejdou“, dopsala propisovačka – jediná, co jsem
s sebou měl. Taky proč se na reportážní cestu tahat s náhradní…
16.48 Opouštím odpočívadlo, kde jsem si povídal s ještěrkou. Cesta
podél řeky Bistria se zdá nekonečnou. 17.10 Potkávám meteorologickou
stanici. Rekognoskuji opuštěnou dřevěnou boudu vedle cesty. Vše v ní
smrdí plesnivou vlhkostí. Tuto možnost nocování zamítám. 17.50 Jsem na
křížení turistických cest – mého modrého kříže a modrého terče se
žlutým. Dál už se mi nechce. 18.30 Na břehu řeky stavím stan. Mezitím
mne navštívili: pán hledající Dáčií tři zatoulané krávy; rybář,
který se přišel zeptat, zdali jsem tu taky na rybách, a zkontrolujíc mi
vnitřek stanu, spatřivše mé teleskopické chodecké hůlky, zřejmě
neuvěřil, že nejsem. Povečeřel jsem šunkofleky. Silnička byla zhruba
10 m od mého stanu a furt po ní někdo chodil nebo jezdil. 21.03 Dva
výrostci mi cosi křičí těsně za stanem. Než jsem s nimi mohl dát řeč,
utekli. Už toho provozu mám dost. 21.30 Balím a jdu bydlet do stráně do
lesa. Potmě jsem našel příhodné místo, vyčistil plochu od ostrých
větviček a kamenů. Potmě jsem stan postavil a ve 23.02 zalehl. No potmě
úplně ne. Bylo u toho asi dvacet světlušek.
Za ostnatými dráty
Čtvrtek 16. srpna 2007 07.50 Probudil jsem se a vstal. Uvařil
snídani, sbalil saky paky. 09.15 Pokračuji směr Valea Bistrii. Cestou
potkávám maďarské turisty a míjím luxusní autobus s maďarskou
poznávací značkou. 11.00 Jsem ve Valea Bistrii. Vcházím do prvního
„magazin mixt“ a slečně prodavačce se mi daří vysvětlit, že chci
propisovačku. No a protože se mi to zdál být malý byznys a chtěl jsem jí
udělat radost, vytáhl jsem z klimatizované skříně dvě piva. Když jsem
se tázal, co budu platit, ukázala mi na kalkulačce číslo „55“. Že by
zapomněla desetinou čárku? Napsal jsem tedy číslo 55 na papír a za něj
otazník. Kývla, že je to tak správně. Vzal jsem tedy ona dvě piva a
vrátil je do chlaďáku a optal se, kolik bude stát jen tužka. Napsala
5 lei. Tak mi alespoň na desetileiku vrátila 4,50. Pro mne ale ta tužka
byla k nezaplacení. Kousek pod obchůdkem je malebný dřevěný kostelík.
Vcházím řezbářsky nádherně vypracovanou brankou a fotím. Kontinuálně
procházím obcí Bistrii Muresului, kde pod hlavní silnicí zřím pána
u říční dvojité vířivé pračky prát koberce. Auťáky se řítí
značně divoce. Řidiči si zřejmě chtějí užít jízdu po asfaltce. Po
loňské zkušenosti jdu co nejvíce od levé krajnice. 12.10 Jsem v obci
Deda. 12.30 Docházím na nádraží. Zjišťuji, že můj vlak do Brašova
jede v 02.27 rumunského času. Obědvám a radím se s mapou, kde strávit
dnešní půlku noci. 13.30 Odcházím do zřejmě nejhezčího a
nejmodernějšího minimarketu ve městě. Koupil jsem dvě sedmičky Cabernet
Saugvinon Murfatlar, ročník 2005, a protože neměli proslulé rumunské
brandy Ovidiu, tak dvě lahve řeckého pětihvězdičkového Alexandrionu a
2 litry bublinkaté vody. Poté jsem se po žluté značce, která se mi záhy
ztratila, vydal nad město. Pít jsem ale začal až v 16 hodin, ukryt pod
mezí za ostnatými dráty ohrady. 18.45 Jsem po večeři. Podávali
brkaši.
Pátek 17. srpna 2007 O české půlnoci mne probudil budík
mých zlatých hodinek, co mi nedaly nejen zbloudit, a teď ani zaspat. Spal
jsem na karimatce oblečen, přikryt spacákem. Ostatní věci jsem měl sbaleny
v báglu, než jsem šel spát. A abych to zpátky na nádraží neměl tak
fádní, omylem jsem zvolil jinou trasu, než kterou jsem přišel. Bloudil jsem
jen malinko. V 00.40 jsem na nádraží. Jda rovnou ke kohoutku s vodou,
nabral jsem ji do všech flašek. Nádraží je opuštěně temné. Až když
jsem přišel těsně k budově, zjistil jsem, že opuštěnost pouze
kamufluje. Na přednádražních lavičkách, obklopeni balíky a
napěchovanými taškami, leželi lidé. Do čekárny, odkud zaznívalo
šoupání, vrzání, pochrchlávání a občasné hlasy, jsem ani nenahlédl.
Sedím na lavičce a při čelovce do deníku novou propiskou dopisuji první
zážitky dnešního dne. Vlak do Brašova přijel víc než včas.