Autorské odměny v lázeňských zařízeních

Nabídka lázeňských pobytů je v současné době zaměřena na dvě skupiny zákazníků. Tak jako dřív cílí na pacienty přijíždějící na doporučení (tj. předpis) lékaře. Tito mají pobyt plně, či alespoň částečně hrazen zdravotní pojišťovnou. Druhou, novější skupinou jsou pacienti tzv. komerční (samoplátci), kteří si ubytování a procedury platí sami a přijíždějí na základě vlastního rozhodnutí. V době nedávno minulé byl mezi OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s.) a některými lázeňskými zařízeními veden spor o to, zda jsou lázeňská zařízení povinna platit autorské odměny v souvislosti se zpřístupňováním autorského díla rozhlasem či televizí, tj. typicky v souvislosti s umístěním televize či rádia na pokoji lázeňského hosta. Sporným se stal výklad ustanovení autorského zákona, dle kterého existuje výjimka z povinnosti platit tyto poplatky v případě zpřístupňování autorského díla rozhlasem či televizí pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních. Zatímco OSA argumentovala, že česká úprava je v rozporu se závaznými mezinárodními smlouvami a evropským právem, když v zahraničí je zcela běžný výběr autorských odměn z lázeňských zařízení, ale i od nemocnic, některá lázeňská zařízení si uvedené ustanovení interpretovala tak, že shora uvedená výjimka se uplatní nejen v případech akutní zdravotnické péče, ale rovněž v případě lázeňské léčebné péče, která by měla být posuzována jako péče nemocniční. Rozlišováni dle tohoto názoru měli být pacienti, kterým lázeňský pobyt nahrazuje nemocniční péči, a dále pacienti, kteří do lázní přijíždějí za účelem dovolené či relaxace (tj. pacienti komerční).
Nejvyšší soud ČR, který se výkladem sporného ustanovení zabýval, uzavřel, že je skutečně třeba rozlišovat mezi pacienty definovanými právními předpisy (např. zákon o veřejném zdravotním pojištění) a ostatními lázeňskými hosty, kteří jsou v lázeňských zařízeních ubytováni pouze na komerčním základě. Výjimka se podle názoru Nejvyššího soudu ČR měla vztahovat na první skupinu pacientů, za něž neměla být lázeňská zařízení povinna platit autorské odměny.
K průlomu názoru Nejvyššího soudu České republiky však došlo na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU), který v plném rozsahu potvrdil názor OSA, tedy že nelze výjimku dle autorského zákona vztáhnout na ubytovací prostory lázeňských zařízení, ať už jsou v nich ubytováni pacienti z jakéhokoliv důvodu. Soudy ČR tak nejsou nadále oprávněny aplikovat citovanou výjimku autorského zákona na lázeňská zařízení, když ta jsou povinna pro legální užití autorských děl prostřednictvím televizorů a rádií na pokojích uzavřít licenční smlouvu s OSA stejně jako jiná ubytovací zařízení, například hotely. Paralela mezi těmito subjekty je pak spatřována v tom, že i v případě lázeňských zařízení se jedná o podnikatelské subjekty, které se kromě jiného mnohdy orientují na zahraniční samopláteckou klientelu.
Vzhledem k tomu, že OSA vede v současné době soudní spor s desítkami lázeňských zařízení, a to i za období minulá, lze těmto s ohledem na rozhodnutí SDEU doporučit uzavření dohody s OSA, neboť rozhodnutí SDEU je závazné pro všechny soudy v České republice, tedy i ty, které by v budoucnu projednávaly podobný případ.
JUDr. Lucie Kolářová, Advokátní kancelář Vácha & Kolář

• www.vacha-kolar.cz