Člověk je jako bicykl. Nejedete-li na něm, spadne.
Otto von Bismarck (1815 – 1895)

OREA HOTELS a.s. je členem koncernu CIMEX. Provozuje český hotelový řetězec disponující více než šesti tisíci lůžky. Tvoří jej pětadvacet hotelů v deseti českých lokalitách a jeden hotel na Slovensku. Její hotely operují pod značkou OREA HOTELS EXCLUSIVE a OREA HOTELS CLASSIC. Má zaveden certifikovaný systém managementu kvality dle ISO 9001:2000. Její hotely jsou členy Asociace hotelů a restaurací.ČR a díky unikátním možnostem nabízí ucelený produkt pro všechny segmenty trhu: lázeňské a wellness pobyty; přípravu a realizaci kongresů, konferencí, školení, prezentací nebo třeba slavnostního večera; pobyty pro rodiny s dětmi, ale i s domácím zvířetem; cykloturistické a lyžařské pobyty na horách aj.

Aby pro každého hosta bylo prestiží, že bydlí právě u nás

Můj dědeček i bráška maminky fárali v Příbrami na Březových Horách. V hornické Příbrami profesní kariéru začínal i prezident Asociace hotelů a restaurací České republiky a nový generální ředitel OREA HOTELS Ing. Pavel Hlinka. Inspirován tím, že kdysi jezdil přes Dubno u Příbrami, kde se moje maminka narodila, na kole, dovolil jsem si naše interview dozdobit citátem německého kancléře Otto von Bismarcka: „Člověk je jako bicykl. Nejedete-li na něm, spadne.“ I tak nějak se totiž dá charakterizovat práce vrcholového manažera.
Pane generální, jsou šance, které se neodmítají, a být ředitelem renomovaného řetězce OREA HOTELS, je jistě jednou z této kategorie.
Ano, jsou životní výzvy, ke kterým je třeba se postavit čelem. Když už jsem tuto nabídku dostal, byl bych se (vzhledem ke své dlouholeté profesní kariéře) hodně zpronevěřil svému vnitřnímu já, pokud bych odmítl.

Nejen já, ale řada lidí, kteří s vámi kdy přišli do kontaktu, nepochybují o vašich schopnostech, a vzhledem k tomu, že základem a největším zázrakem vesmíru je řád a organizace (ostatně dnes a denně se můžeme přesvědčovat, co dělá „cochcárna“, tj. chaos s ekonomikami zemí včetně té naší), je ve vesmíru podle Platóna stěžejní role „Velkého hybače“ a u sociálních procesů, zejména u organizace práce, schopného manažera, který dokáže procesy zorganizovat tak, aby nebyly v kolizi.
Ano, a už jen proto musím složit poklonu svému předchůdci ve funkci generálního ředitele OREA HOTELS panu Zdeňku Šafaříkovi. To, jak dokázal dát dohromady původně rozdrobeně fungující hotely a konsolidovat je do kompaktního hotelového řetězce, ten pozvednout na špičkovou úroveň a úspěšně řídit. Tj. provést všemi možnými úskalími. Takže v tomto pan Šafařík roli „Velkého hybače“ určitě sehrál na výbornou a musím před ním smeknout. O to je to pro mne momentálně na jednu stranu lehčí, že nenastupuji do nějaké „cochcárny“ (jak jste před chvilkou alegorizoval), kde si každý dělá co chce, a na druhou těžší. Udělat s tím něco navíc. Faktem je, že jsem do OREA HOTELS přišel v době, kdy hotelnictví zrovna nezažívá boom. A kdy dosahovat lepších hospodářských výsledků než v uplynulých sezonách bude neskonale obtížnější. Obchod všeobecně klesá. Ceny padají. Náklady stoupají. Tedy naprosto obrácené podmínky než ty, které by měly přispívat, aby ziskovost našeho odvětví měla stoupající trend. Řetězec OREA HOTELS je velmi dobře zaveden. Teď se budeme muset zabývat víc dílčími podrobnostmi. Hledat skulinky, kde naleznout ještě něco, co by bylo možné zlepšit, aby naši akcionáři mohli být spokojeni.

Nemocí řady investorů v hotelovém byznysu jsou jejich tzv. „velké oči“. V případě Prahy zejména. V době jejího hotelového boomu jim zřejmě někdo poradil investovat právě tady. Nějakou dobu ale trvá zpracování expertízy, další projednání v boardech, vytipování a pořízení pozemku nebo nemovitostí, vyřízení stavebního povolení, výstavba či adaptace objektu. Od jejich záměru do otevření hotelu (a že těch nově otevřených v poslední době je!) tedy uplynula řada let, během níž se příjezdy do Prahy i zisky v hotelnictví dostaly na obvyklou západoevropskou úroveň. Proto jsem toho názoru, že je třeba mít reálné ambice a neočekávat, že Praha bude na věky věků hoteliérským eldorádem. Že na tom bude jako dnes např. Moskva.
Zůstaňme v západní Evropě a podívejme se na ekonomický vývoj v posledních čtyř pěti letech. Už rok 2006 našim hoteliérům trochu signalizoval horší výsledky. Rok 2007 byl už ne úplně nejlepší. Letošní vypadá ještě hůř. Přesto musím podotknout, že se majitelům hotelů nemůžeme divit, protože do hotelů neinvestovali proto, aby na nich prodělávali. Proto jejich nároky jsou stále takové, jaké jsou. A protože i my děláme spousty chyb, je to prostor, který se dá využít, aby nám bylo zdůvodněno, proč jsme mohli udělat něco víc, co jsme neudělali. Současná situace tedy bude klást daleko větší požadavky na middle managementy a ředitele hotelů, aby s tím něco dělali. Nárůsty v nákladech a propady v cenách, zejména v eurových? Ty nejsou o dvě tři procenta. Ale o deset dvacet procent! A to jsou z hlediska celkové ekonomiky našich zařízení částky jdoucí do desítek a stovek milionů korun. Proto si nemyslím, že pracovat na pozici generálního ředitele, byť takto renomovaného řetězce, bude procházka růžovou zahradou. Nezbude nám nic jiného než optimalizovat náklady a dívat se na to, že mám-li menší obchod, musím mít méně zaměstnanců, menší spotřebu energií a dalších vstupů. Zkrátka dosahovat vyšších úspor. V nejbližší době všichni, kdo řídíme chod hotelových zařízení, s tím určitě budeme mít co dělat.

Za socialismu ceny určoval stát, v tržním hospodářství hospodářská soutěž. Leč u nás je to v souvislosti s exportními aktivitami, jež zahrnují i tu část zahraničního obchodu, jež se zove incoming, ještě takové víc (kulantně řečeno) české. Obdobně jako ve stařičké anekdotě s dotazem na Rádio Jerevan, zdali budou za komunismu peníze. Odpověď Rádia Jerevan zněla: „Jak u koho.“ A tak se Česko díky tomu, že stát hned tak nehodlá přejít na euro, a naopak přispívá ke zpevňování české koruny, stává se odbytištěm pro zahraniční výrobce a jinde produkované služby. Exportně orientované firmy mají velké problémy, takže už propouštějí zaměstnance nebo už krachují. A peníze? Ty generují jiní, protože ceny v českém hotelnictví určuje trh. Takže pokud v Praze „lidojem“ renomovaného celosvětového řetězce a další čtyř a pětihvězdičkové hotely prodávají své služby tzv. „za hubičku“, je nutné „tuto hru“ přijmout.
OREA HOTELS má oproti ostatním řetězcům trochu výhodu. V Praze máme pouze jeden hotel, a to Pyramidu. Všechny ostatní jsou v mimopražských regionech, kde až na západočeské lázně či krkonošská horská střediska není až tak velká část inkasa v eurech. Takže naše hotely nejsou sílící českou korunou tolik diskvalifikovány. Nejen řetězec OREA Hotels, ale vůbec české hotelnictví se v současné době snaží vládní představitele přimět, aby co nejdřív řekli, kdy se Česká republika stane součástí eurozóny, a tím se zamezilo spekulacím na peněžních trzích, k nimž v současné době dochází.

Pane generální, zmínil jste západočeské lázně. OREA Hotels, a.s. je jedním z dominantních podnikatelských subjektů v Mariánských Lázních. Velmi mne potěšilo, že se do těchto lázní, do nichž se jezdím léčit, a kam se jezdila léčit nepřeberná škála světově proslulých osobností včetně Američanů Marka Twaina a Thomase Alvy Edisona, začíná vracet ruská klientela a střední a vyšší příjmové skupiny klientely české. Záhy po revoluci sem totiž byla zavedena takřka výhradně levná německá.
Obchodní politika, soustředit se pouze na jeden segment trhu, když si Mariánské Lázně myslely, že se obejdou bez klientely z Ruské federace, nebyla prozřetelná. Jsem rád, že se mění názor a spolu s námi i ostatní podnikatelské subjekty začínají aktivně vystupovat vůči dalším zdrojovým trhům. A navíc, řadě z nich dochází, že ruský turista dokáže utratit daleko více peněz než někdo, kdo přijede z německé příhraniční oblasti, absolvuje léčebné procedury a neutratí nic navíc. A o solventní českou a firemní klientelu? O tu se pere každý. Tvoří ji dobří hosté, protože utrácí poměrně dost peněz i mimo ubytování. Avšak na to, jak každoročně roste počet pokojů na trhu, tak rychle této klientely nepřibývá. Jen Praha meziročně zvyšuje ubytovací kapacitu o osm až deset procent. Tedy o cca tři tisíce pokojů plus ty, které jsou provozovány načerno. A navíc je třeba si uvědomit, že vzhledem, k recesi, která nastává, budou šetřit i firmy a budou zkracovat firemní akce a pobyty svých lidí. Budou vyhledávat levnější a levnější zařízení. To všechno ovlivní hotelový trh a bude vytvářet tlak na cenotvorbu. Proto i hotely, které se pyšní pěti hvězdičkami, své služby prodávají za ceny dvě a půl – tři hvězdy. To je i z hlediska reputace Prahy trestuhodné. I v době krizí, např. před třemi čtyřmi roky v Londýně tamní hotely akceptovaly snížení obsazenosti, ale žádný nešel s cenami dolů. Snížit cenu je to nejjednodušší, co lze udělat. Dostat se na původní, kterou si dotyčný hotel vlastním špatným rozhodnutím zkazil, ale není krátkodobý proces. Je to tvrdá práce na tři čtyři roky.

OREA HOTELS podniká v řadě objektů, kterým před jejím vstupem hrozila devastace. Zásluhou vašich akcionářů je, že do nich masivně zainvestovali a umožnili zachovat a vytvořit primárně i sekundárně obrovské množství pracovních míst a podnikatelských příležitostí.
V souvislosti s vaším konstatováním, pane doktore, se cítím povinen konstatovat, že při zevrubném seznamování se s hotely OREA HOTELS jsem byl velmi mile překvapen, jak je valná většina z nich vedena, udržována a provozována. Jsem rozhodnut v tom pokračovat, popularizovat náš řetězec na trhu a pečovat o to, aby pro každého hosta bylo prestiží, že bydlí právě u nás.

V úvodu jsem naznačil, že jste považován za guru českého hotelnictví, a tak se vás ptám, jaké má perspektivy.
Nejdřív bych velmi obecně předeslal, že perspektiva je vždycky dobrá, akorát si ji můžeme zkazit. Je nutné, aby všichni, kteří z cestovního ruchu profitují, včetně státního rozpočtu, pro něj také něco dělali. Aby se nestalo to, že návštěvníku Česka na pražském letišti někdo prodá pivo za sto osmdesát korun a kafe za dvě stě dvacet. Že cizince v Praze na Staroměstském náměstí téměř v každé restauraci okradou. Aby host, který Česko navštíví, neměl dojem, že přišel do země, kde z něj akorát chce každý svléknout i poslední košili. Obchod mezi námi a turistou, to je obchod. To nesmí být lupičství, kdy hosta očešeme jako borůvky. Ale že mu za jeho peníze dáme odpovídající služby. A ne, že se na něj v krámě budeme tvářit jako na někoho, kdo obtěžuje, vzdor tomu, že tam při nákupu nezřídka utratí víc peněz než v hotelu. Že ho policie nebude kasírovat jen proto, že má zahraniční SPZ, ale bude se mu snažit pomoci. To jsou věci, které budou rozhodovat, jestli v Česku turisté budou nebo nebudou. Jestli vytvoříme takové klima, aby turista měl důvod za vlastní přijet k nám ještě jednou, a ne že si za tři dny prohlédne historické památky a nikdo už mu nic dalšího nenabídne. Úspěšná města, která se zabývají turismem, si chrání svoje turistické atraktivity proto, aby hosta nalákala poprvé. Ale když už je tady, musí mu nabídnout takovou škálu služeb, aby věděl, že všechno neviděl, nezažil, a že k nám prostě musí přijet znovu. V tomto např. státní agentura CzechTourism udělala a dělá obrovský kus přínosné práce. Ale, bohužel, je jediná. Pokud se podíváme na hl.m. Prahu, na kongresovou turistiku, na české sportovní svazy, tak spí. V Česku je minimum mezinárodních akcí a mistrovství v jakýchkoliv sportech. Málo kongresů. Málo dalších důvodů, proč by měl zahraniční host přijet.

• www.orea.cz