Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Rumunské pastorále 8

„Na cestách se připodobníš zvířeti: nemoc se tě nechytne. Co víc, držela-li tě před cestou, pustí tě, ztratí se v dálce, po prvním lijáku zůstane bezmocně ležet vedle cesty. Putování tě uzdraví. Zvláštní hra. Čím méně dbáš o zdraví, tím je diamantovější. Pevnější. Týdny chodíš v mokrých šatech a botách a ani nudlička se ti u nosu nezatřpytí. V noci se třeseš zimou a ráno jsi čilý jako losos. Na cestách nemáš na nemoc čas. Nedbáš jí a není.“
Miroslav Nevrlý – Karpatské hry

Úterý 14.7.98
20.00 Zatábořil jsem kousek od sedla Fundrui. Stanem jsem přehradil celou šíři břebene. Nopasaran! Těsně u mé levé ruky spadá děsivý sráz severní stěny. Karimatku jsem ustlal v mělkém korýtku pěšinky. Uvařil bujón, čaj, brkaši a čínskou polévku. Tož zítra směr taka barzo ladna dolinka.

V noci jsem potřeboval jít ze stanu. Mohl z toho být zážitek na celý život. Přihodilo se mi něco podobného jako onomu policajtovi, který v dobré víře poradil řidiči, kde je brod. Po té, co řidič i s náklaďákem zmizel v pod hladinou řeky, se policajt chytil za hlavu a divil se: „Vždyť tudy šli před chvilkou kačenky, a bylo jim tam sovta po pás.“ Tak nějak jsem mohl dopadnout, když jsem se rozespalý a dezorientovaný málem vydal za křoví. Vdyť tam ale všude byly světlušky! A jak hezky si tam v prázdnu vedle severní stěny vykračovaly! Až jsem se zděsil…

Středa 15.7.98
05.30 Ó, jak nechtělo se mi. Kolenní klouby bolí jako blázen. Tak nějak o půl šesté, jako by mi někdo povídal: „Vstaň a jdi se podívat na východ slunce.“ Ó jak nechtělo se mi. Vylezl jsem ve čtvrt na sedm.

06.15 Venku je aerosol. Vane jižní fén. Stan je mokrý. Není kam spěchat. Kdo si ale přivstal, byly mouchy. Je kolena nebolí. Vyhnal jsem je ze stanu a zatáhl síť. Raději budu vařit uvnitř, než sdílet jejich všetečnou společnost jako včera do kopce. Dát jim tak na záda můj baťoh… Jak jsem se včera mocně myl, zřejmě jsem smyl ochrannou vrstvu špíny a spálil si kůži na krku. Konečně dojde na opalovací krém, s kterým se čtrnáct dní zbytečně vláčím.

08.30 Scházím jižními svahy Piatra Craiului. Procházím malebnými loukami kolem salaší. Pak, lesem a údolími. Bezvodá vápencová krajina. Vedro. Žízeň. Kopečky jako malované. Sem tam nějaký domeček. Všude ohrazené často sečené louky. Nikde kapky vody až na jedno oslizlé ovčí koryto. Málem kapituluji. Ale rozum převážil. Žíznivý dál procházím mezi lazy a posléze mezi domky a zahradami nějaké obce. Na hlavní cestě řve z amplionu disco. Visí na kulturním domě, v kterém je magazín.

12.45 Má otevřeno. Koupil jsem 3 Čukase (piva), chleba, rajský protlak, nudle a rakouský tavený sýr. Moc, moc jsem chtěl koupit rumunský ovčí, či rumunský jakýkoliv. Nejdříve jsem se domníval, že mi nerozumí, ale neměli žádný. Chtít v zapadlé rumunské vesnici rumunský sýr, co to je za nápad? Za to mají rakouský. Jaký pokrok! Sedl jsem si ke stolku a pojedl. Boty si sice sundat nemohu, ale je tu fajn. Teprve na konci vesnice se z cedule dozvídám, že jsem poobědval v obci Magura.

15.00 Sešel jsem do Moieciu de Jos. Leží na hlavní silnici mezi Brašovem a Pitešti. V baru u silnice si dávám další Čukas. Na to, jak bylo na lazech bezútěšně vyprahlo, je to už můj 4. lahváč. Jsem asi 5 km od Branu.

16.00 V Branu, který navazoval bezprostředně na Moieciu jsem za 13 USD koupil nové baterie do svého Olympusu. Bran je frekventované turistické středisko. Vévodí mu (dle turistických vějiček údajně Draculův) hrad s muzeem. Spousty turistických krámků. Několik místních kluků mi nabízí ubytování ve vile. Odmítl jsem. Vydal jsem se údolím vzhůru po červeném kříži směrem k takej penknej dolinke. Zatím jen prašná cesta, po které jezdí neustále Dacie a další auta.

18.00 Zakotvil jsem u turistického rozcestníku. Na mýtině vedle cesty stojí maringotka lesních dělníků z Maramuréše. Připil jsem si s nimi na zdraví. Nabídli mi čokoládu. Čeština a ukrajinština jsou si velmi blízké. Povídali jsme si, proč jezdí pracovat do vnitrozemí Rumunska. Já jim zase sdělil některé své zážitky z Maramuréše, i to, jak nás tam u někdejších československo-rumuských hranic zatýkal rumunský milicionář. Je s nimi dívka. Věnoval jsem jí svou poslední kšiltovku s nápisem Thomas Cook. Za chvíli se chlapi se navěsili na traktor a odjeli dolů do hospody. Postavil jsem si stan, uvařil bujón a nudle s protlakem, které jsem dnes koupil.

19.45 Padla na mne duchna jako blázen. Zítra mne čeká 6–7 ore po červeném kříži na Omul…

Čtvrtek 16.7.98
10.30 Trčím ve stanu. Devatenáctého mi touhle dobou odjíždí Panonia. Včera večer ve 22 hodin začala běsnit bouřka. Blesk stíhal blesk. Zároveň spustil lijavec. Teď je další den, půl jedenácté a střídavě více či méně prší.

15.00 „Pršelo a blejskalo se sedm neděl…“ Stále prší. Střídavě čučím a pospávám nebo vytírám vodu, která proniká do mé stařičké Gemy. Ale nedám na ni dopustit. Kolik zimních bouří jsme již spolu přežili na Roháčích či na Ťan-Šanu…

Asi před půl rokem jsem byl v prodejně Gema v Brně. Chtěl jsem si koupit nový stan značky Gema. Nosný systém Gemy je podle mého názoru unikátní. Možná trvá trochu déle než se stan postaví, ale díky němu jsme v pohodě přežili i zimní sněhové vychřice přes 150 km/h. Bohužel prodavač, na kterého jsem se v prodejně Gema se svým požadavkem obrátil mi vnucoval různé jiné značky a o Gemě se vyjadřoval s despektem. Ale co, když v obchodě zapadlé rumunské horské vesnice mohou mít pouze rakouské sýry, proč by v Brně v prodejně Gema měli hovořit o přednostech stanů Gema?

17.10 Déšť střídá s déšť. Rozhodl jsem se, že tu ještě přečkám jednu noc a pak to zabalím. Medituji: zítra ráno se vrátím do Branu, pak nějak do Brašova, nakoupím dárky a hurá do Prahy…

18.45 Jsem po večeři. Prší. Můj stan navštívil šéf maramuréšských dělníků. Machorky pokouřil, vodky jsme popili. Vyprávěl mi, proč má jeho traktor vymlácená všechny okna a vyvrácené dveře – jak se s ním převrátil. A jestli prý se medvědů nebojím – sám venku? Odpověděl jsme mu, že bojím. Ptal se mne, zda-li dělám vatru proti medvědům. Odpověděl jsem, že vatry nedělám, protože Rumunsko je moc krásné. A abych všechno stihnul, je-li hezké počasí, jdu dlouho do večera a pak jsem tak unavený, že rychle uvařím na benzínovém vařiči a jdu spát. No, a když mám čas, jako teď, že ležím celý den ve stanu, tak proto, že prší. A když prší, tak se vatra dělá špatně. Takže v Rumunsku ohně nedělám.