Rumunské pastorále 7

Nejkrásnější je časné jitro. Dva úzké, bělostným flétnám podobné mraky táhnou čirou oblohou: čas, kdy můžeš dlouho a s tichou rozkoší rozkoší hledět do rudého vycházejícího slunce. Hebce vane, na jihovýchodním obzoru se zvedají hory Leaota. Málo bylo tak krásných a pustých jiter jako na horách Iezer – Papuša!
Miroslav Nevrlý – Karpatské hry

Pondělí 13.7.98
18.00 Vracet se zpátky na Virfului Papušu se mi vůbec nechtělo. Traverzuji jeden z jejích jižních kuloárů. Šlo to. Obtížně. Minulé povídání jsem končil rčením: „tato nábližka je sice obtížnější, ale zato delší“. Vyhýbám se kosodřevině. Chůze kosovkou strmým svahem patří k nepopsatelným zážitkům. Kdo zažil, ví, o čem hovořím… Jak se tak prodírám obtížným rododendrónním porostem, napadlo mne, co takhle přenocovat uprostřed laviňáku… Mezi dvěma většími bystřinami řítícími se prudkými žleby se do svahu se zaklínil balvan. Tak tak místo pro moji gemičku.

20.00 Stavím stan. Zkušebně si do něj lehám. Mohu si vybrat. Buď budu mít nad propastí chodidla nebo hlavu. Přivazuji stan k větvím a kořenům kosodřeviny. Stačí, že jsem ujetý mentálně. Ještě tak fyzicky i se stanem kamsi do prázdna pode mnou. Konečně vody co hrdlo ráčí. Beru obě pet-flašky a dva ešusy. A také ručník a mýdlo. Páchám velkou hygienu.

21.00 Sedím ve vchodu svého stanu. Pode mnou 2 m nic a pak prudký sešup do údolí. Romantika. Na stupínku před stanem vařím bujón, čaj a dle rozpisu poslední dávku rýže se špekem. Při tom si říkám: ještě že si šel špatně. Jaká romantika! Je to sice šikmé, ale snad do rána nikam neodsáňkuji.

21.30 Rýže je nepoživatelná. Sůl, kterou jsem už v Praze dal do pytlíku na čtyři porce rýže zůstala při dně. S velikou lítostí vyhazuji večeři. Zítra to nahradím poridgem.

Úterý 14.7.98
02.00 Než jsem šel spát, vydatně jsem pil. Díky tomu jsem byl v noci několikrát odměněn nádherným nočním panorámatem. „Měsíc couvá, on couvá, stává se menším…“ Celý obří důl je nádherně ozářen stříbrným měsíčním svitem. Hvězdy nade mnou, klid a mír ve mně.

05.00 Probudil jsem se před východem slunce. Avšak když se pupík vyhoupl nad Piatra Craiului, šajnil si to v plné síle. Uvařil jsem čaj a poridge. První litr benzínu je pryč.

08.00 Jsem zabalen a odcházím. Přetraverzoval jsem k dalšímu potoku. U vodopádu jsem si vyčistil zuby a celý namydlil. Strčil jsem tam zadek a poté i předek. Osušil jsem se a oblékl. Pak jsem vystoupal na boční hřebínek Papuši kolem opuštěné salaše, kterou hlídal uvázaný pes. Pokračoval jsem dál. Za mnou impozantní panorama Pupuši. Vyndal jsem fotoaparát, abych si vyfotil místo, kde jsem „stanoval“. Ale foťák ani ťuk. Došly baterie. Náhradní jsem z důvodu ušetření váhy nevzal. Nahřál jsem baterie nad plaménkem zapalovače. Daly si říci.

10.00 Sešel jsem k lesu před další salaš. Tam jsem se ujistil, že hřebínek, který potřebuji, je přes hluboké údolí – vedle. Traverzovat další kuloár se mi nechtělo. Vydal jsem se šikmo lesem. Les houstl a houstl. Narazil jsem na vrstevnicovou cestu. Ale jen do času. Záhy skončila. Prales je téměř neprůchodný. Prorval jsem se k žlebu. Scházím potokem dolů. Když už v něm teklo moc vody, traverznul jsem to do menšího vedlejšího. Záhy byl už i tento na atombordelové boty a ne na goretexové pohory. Na pátý pokus jsem se opět násilím prodral zpátky do lesa. A dral a dral. Až se prodral k soutoku potoků.

12.00 Nádherné místo. Kompletně jsem se namydlil a vykoupal. Ještě jsem se poradil s mapami, zda-li zůstanu nebo raději půjdu, abych stíhal onu „bardzo ladnu dolinku“ v Bučeči. Je tu děsně much. Uvažuji, zda jít zpátky do kopce proti proudu potoka nebo dolů. Představa, že bych se měl ještě prodírat neprostupným lesem, mne děsí. Přesto volím cestu dolů. Naštěstí to jde docela dobře. Záhy jsem se ocitl na „drumuri nemodernizate“, tedy na prašní cestě. Opět si na flétničku hraji do kroku. Snad nepřejdu…

14.00 Kráčím po „drumuri modernizate“ údolím pod Piatra Craiului. Podle mapy odbočka na Grofita Pietrii Craiului měla být přes první most přes řeku Dlombovita vlevo. Na rozdíl od mapy to nebylo značené. Stoupám po silničce vzhůru k severní stěně Piatra Craiului. Vedle silničky vedou sloupy elektrického vedení. Najednou to sloupy vzaly rovně a s nimi dál i polní cesta. Pokračoval jsem chvilku pod dráty, ale pak jsem si to rozmyslel. Nábližek už bylo dost. Vrátil jsem se na silničku a došel po ní na loveckou základnu. Byl tam jen pes na řetěze. Svlékl jsem propocené triko, boty i ponožky. Snědl jsem sušenky, dopil čaj. Pak jsem se ještě napil vody z místního zdroje a nabral do flašek. Byl jsem dost bezradný. Nikde žádná značka. Jak se dostanu na La Prepeleag – sedlo v hřebeni Piatra Craiului?

16.30 Přichází starší laskavá paní a rumunsky mi vysvětluje, jakým směrem mám jít a že tam narazím na červený kříž. Za dvě hodiny jsem prý nahoře. Světe div se. Pochopil jsem a značku našel. Procházel jsem kolem vyvěšené mršiny koně – lovecké nástrahy na medvědy. Závěr dne je horolezecký. Sice to není taková síla jako severní stěnou dolů z La Omu, ale také to byla síla. Každou chvíli jsem si připadal jako na eskalátoru jedoucím směrem dolů, po němž se z recese snažím dostat nahoru. To, když jsem se škrábal sutí vzhůru. Proto raději tam, kde to je možné, lezu po skále.

19.00 Opět jsem na hřebeni Piatra Craiului. Hluboko pode mnou je lovecká základna. Se stínem hřebene na ni dopadá i stín mé postavy. Mávám dolů hodné paní a začínám hledat místo na stan. Uzounká hřebenová cesta prochází kosodřevinou, která mne vytlačuje nad cca kilometrový strmý sráz. Docházím ke rozcestníku. Také nic vhodného pro stan. Vracím se kousek zpátky a zabírám celou šíři hřebene.