Rumunské pastorále 6

„Ten den musí přijít. Nečekaně, jako se objeví osamělá labuť nad severním obzorem. Vzácná a bělostná, pomalu mává křídly. Den z jiných světů, bez tíhy, bez času. Přijde tím jistěji, čím déle pociťuji váhu času, pot, námahu.“
Miroslav Nevrlý – Karpatské hry

Sobota 11.7.98
17.40 Za říčkou Sebeš bukovým mlázím šikmo vzhůru. Porost houstne. Stává se neprůchodným. Narážím na jednu z místních „sloních stezek“ – cca 1,5 metru vysoký tunel houštinou. Jdu mazlavým rozježděným jílem. Občas obrovská louže přes celou cestu. V jedné takové jsem si ustlal. Vyvrátil se se mnou jeden z kmínků, po nichž jsem ručkoval, abych suchou nohou… Kalné vody po kolena (ale já se rozplácl bokem – tedy po krk). Bahenní lázeň. Goretexové boty jsou docela dobré boty, ale nesmí vám do nich natéct vrchem skrz slipy. Čvachtám bukovým pralesem. Mockrát jsem si říkal: měl by ses někde usušit; najdeš pitnou vodu, plac na bivak a zalehneš… Po několikahodinovém stoupání kamsi míjím na lesní světlině ovečky. Zdravím se s bači. Mašíruji dál. Stoupání za stoupáním. Voda nikde. S výškou přibývá jehličnanů. Jsem už tak vysoko, že vidím západ slunce i východ měsíce nad Piatra Craiului. Ocitám se na nějakém bočním hřebenu. Traverzuji kopec. Prodírám se kosodřevinou sotva znatelnou pěšinou. Že tudy chodí také lidé, prozrazují čas od času pahýly po uřezaných haluzích. Hluboko v nitru úbočí míjím železný kříž. Přemýšlím kdo a proč tady asi skončil život. Šero se mění v noční tmu. Nádherná hvězdná obloha. V jednom se začínajících žlebů jsem našel pramének. Dlouho jsem pil. Nabral vodu do láhví a pak vydal někam vzhůru ke hvězdám najít rovnější místo na přenocování. Kolem půlnoci už ležím ve stanu.

Neděle 12.7.98
03.00 Stále ne a ne usnout. Asi bych se měl najíst. Navíc (jak v první části Rumunského pastorále citoval Mildu Langera), kolkolem pustina a v pozadí vytí vlků. Zapaluji svíčky. Vařím bujón a fazole se špekem. Čaj i na ráno. Spotřeboval jsem všechnu vodu. Bolavé partie těla tedy myji mýdlem a čajem. Kolem půl páté usínám.
09.30 Probouzím se do nádherného slunečného dne uprostřed voňavé kosodřeviny. Rozvěsil jsem věci k usušení. Boty nastavil slunci. Snídám z darů naší země – zlaté sušenky Opavia a čaj.
11.45 Vyrážím po travnatých kopcích. Pohoda. Stále nevím kde jsem. Snad na Plaiul Scoartei. Přes sedýlko se cik-cak škrábu někam do prudkého kopce.
15.00 Našel jsem se nad plechovým refugiu na Berivoiu Mare (2.300 m n.m.). Protější temný a divoký hřeben Iezer – Papuši láká. Táhne se rovnoběžně s hřebenem Fagaraše. Nedaleko odtud je Culmea Mezea – spojovací hřebínek mezi Fagarašem a Papušou. Tedy ještě kousek po fagarašské magistrále. Pak jsem odbočil do oblých travnatých kopců směřujících k Papuši. Křišťálově jasný den, jasně zelená tráva, blankyt oblohy. Vzdálené klimbání ovčích zvonců. Pastorální idyla. Přes údolí se proti nebi rýsuje temný řetěz štítů Papuši – Iezer s dominantním Virfului Rošu (2469 m n.m.). Průběžně jsem si říkal a těšil: tam někde pod ním budu dneska spát… a vykoupu se v plese. Přešel jsem curmaturu Oticului. Na druhé straně sedla našel pramen. Natankoval oba hrby (lebo som bol smädný ani ťava), umyl se a nabral vodu do flašek.

20.00 Rozvážně, za vydatné pomoci hůlek, jsem začal stoupat na Rošu. Bolí mne celý člověk. Plesíčko, u něhož jsem chtěl tábořit, nechávám stranou dole. Hledám značky mezi balvany. Strmé stoupání vrcholovou částí Rošu mne nutí přidržovat se rukama. Připínám hůlky na kletr. V kratších a kratších intervalech zastavuji a kochám krásou rumunských Karpat. Hurá, jsem nahoře. Odkládám kletr a nalehko jdu po několikasetmetrovém spojovacím hřebínku na Iezeru Mare (2462 m n.m.), uvidí-li z něj refugiu Iezer. Vracím se s nepořízenou. Stavím stan a vařím večeři. Vše jsem stihnul do půlnoci.

Pondělí 13.7.98
08.00 Dnešní ráno je za odměnu! Opět jsem se probudil do nádherného dne. Suším věci, věřím, fotím, snídám, píši a chystám se balit. Snad už dneska se vydám tam, kam mne poslali Poláci: „do takej bardzo ladnej dolinky“ v Buccegi. To se ovšem musím nejdřív dostat do města Bran. Můj stan na vrcholu hory zřejmě zaujal baču. Z veliké dálky sem žene stádo ovcí.

11.00 Zaparkoval je v sedle pod Rošu, v místě, kterým jsem nemohl neprojít. Ovce se spokojeně pasou na holých kamenech. Jsem sbalen a scházím k němu dolů, směr Virfului Papuša. Při pohledu z fagarašské strany do severních srázů dává Papuša – Iezer příslib drsného vysokohorského přechodu. Jižní úbočí jsou opakem – pozvolná a travnatá. Pozdravili jsme se s bačou. Dal jsem mu poslední dvě cigarety, co jsem měl. Bránil se. Chtěl mi jednu vrátit. Vysvětlil jsem mu, že nekouřím. Pak jsem pomalu pokračoval po hřebeni Papuši. Cestou jsem potkal několik výprav rumunských turistů a v sedle pod Papušou jednu českou. Pouze jsem je pozdravil „ahoj“ a nezastavil. Vzhůru na Papušu (2391 m n.m.). Asi uprostřed stoupání jsem vyndal flétničku a začal hrát. Nejdříve Čechům dole v sedle, s nimiž jsem jinak neměl potřebu komunikovat, potom sám sobě do kroku. Najednou jsem byl nahoře. Věděl jsem, že z Papuši mám pokračovat po žlutém trojúhelníku. Jsem na něm. Dolů to jde rychle. V sedle u rozcestníku tápu. Jsem dezorientován. Tentokrát to ale nebylo kvůli pověstnému rumunskému značení, ale díky mé blbosti. Jsem na opačné straně hory. Pouze výstup zpět na Papušu měl podle ukazatele trvat 2 hodiny. Dle hesla kamarádů z Králického Sněžníku: tato nábližka je sice obtížnější, ale zato delší, jsem začal traverzovat jeden z jižních kuloárů Papuši.