Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Rumunské pastorále 5

„Sluneční jitro je planoucí meč. Tisíc výrazů by mělo mít svou krásu: jeho úder tě přivede do ráje! Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno. Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě – bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V travách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem proběhne mráz; lépe se nehýbat a tiše spočívat…“
Miroslav Nevrlý – Karpatské hry

Sobota 11.7.98
A pastevci nikde… Vedle cesty byl nízký proutěný plůtek oddělující pozemky. Raději jsem se uklidil za něj. Pastevci přišli až za hodnou chvíli. Nabídl jsem jim bonbóny a cigarety. Myslel jsem na rumunské buvoli a byli tu. Nevím proč, ale začal jsem myslet na rumunské medvědy…

Při překonávání jednoho z mnohých potoků jsem si vzpomněl, jak jsem nad jedním z nich vyzrál v Laponsku. Nějak mne tenkrát přestalo bavit chodit stále za naším neomylným vůdcem Kim Ir Dean Valáškem a vybral jsem si vlastní azimut napříč bažinou. Bezpečně jsem prošel, leč od pevného terénu mne stále odděloval poměrně hluboký něco přes 3 m široký potok meandrujícímu mezi dvěma jezery. Za ním už byly břízky a suchý terén. Zatímco Dean spolu s ostatními, postávali a pochodovali sem tam po okraji bažiny, stejně tak bezradně já chodil po břehu jezerní stoky. Nakonec jsem došel k místu, které mi připadalo nejužší s nejpevnějšími břehy. Meditoval jsem: skočit neskočit… Moc si nevěřím. Nikdy jsem nebyl dobrým skokanem do dálky. A teďko navíc s báglem! V tom jsem dostal vnuknutí. Co takhle hodit kletr napřed? A jak řekli, tak udělali. Ne, netrefil jsem se jím do prostřed potoka. Bágl dopadl tam, kam měl. Ale co já? V ostřici jsem si ušlapal rozběhovou dráhu. Rozběhl se, odrazil a skočil. Na druhé straně jsem pak radostí křepčil vítězný indiánský tanec. Zatím, co jsem již nějakou chvíli odpočíval v suchu ve stínu bříz, na druhém břehu potoka se z bažiny začali vynořovat kamarádi. Ano, svým (jistě nezodpovědným) činem jsem strhl i ostatní členy naší skupiny vyjma Deana, který stále popocházel po obvodu bažiny a hledal lepší variantu. Rozhodli se vydat po mé stopě. I oni, na břehu potoka, měli zřejmě obdobné pocity jako já. Vysvětlil jsem jim, jakou fintou jsem vodní tok překonal, a takto se i oni zdárně dostali na druhý břeh. Dávno jsme po svačině a Dean stále nikde. Už jsme začali chystat záchrannou akci, když se na námi vyšlapané stezce na protější straně potoka objevil Dean: „Jak jste se dostali na druhou stranu?“ My: „Přeskočili jsme.“ Dean: „Kde?“ My: „Tam, co stojíš.“ „To není možný,“ řekl vzrušeně Dean a šel rekognoskovat břehy potoka. Než se vrátil, někteří z nás si zdřímli. „To jste skutečně skočili tady?“ zeptal se vrátivší se Dean. My: „Jó, ale nejdřív jsme si na druhou stranu přehodili bágly.“ Stalo se něco dramaticky neočekávaného. Dean nasadil ještě urputnější výraz než obvykle. Rozbíhá se. Skáče. I s báglem. Doskočil! Tedy levou nohou. Ale na to, že jako jediný z nás skákal s báglem na zádech, to byl výkon úctyhodný. Vzbudil spontánní bouřlivou odezvu. Mezitím, co vyléval vodu z pravé boty a ždímal průšlapnu a ponožku, se přiznal, že nám nevěřil, když jsme jej nabádali, aby nejdříve přehodil bágl. Prý v tom čul nějakou „škoďárnu“. Ale copak bychom mohli?…

A tak i já, když jsem v široširých mokřadelch mezi řekou Olt a úpatím Fagaraše došel k obdobné bystřině přetínající mi azimut. Zkusil jsem aplikovat Laponskou fintu. Leč bágl který jsem tentokrát házel (byltě 2× tak těžší), se mne držel tak pevně, že mne vzal na druhou stranou sebou. Musel jsem se však vrátit zpátky. Mé hůlky zůstaly na výchozí straně potoka. Při následném přeskoku jsem doskočil obdobně elegantně jako Dean. Tedy levou nohou ne břeh a pravou do vody…