Rumunské pastorále 4

Větrné hory. Mlhy se valí vzhůru na hřeben ze severních sedmihradských strmin, skalnatých a tmavých, ale prudký vichr z povlovnějšího Valašska ji nedovolí přehoupnout se přes horský hřbet a zaplavit celé hory, sráží je zpět do čertovské kuchyně. Na severu mlha, na jihu travnaté a skalnaté srázy, mezi nimi ostrá hranice. Ale i jižní svahy jsou strmé: bochník, který vypadl z rukou, se valil a divoce skákal sta metrů hluboko do údolí a skončil až na břehu jezera ve Valea Rea.
Miroslav Nevrlý – Karpatské hry

Středa 8.7.98
08.00 Minule jsem se zmínil, jak zadumán a bez snídaně opouštím salaš a její přívětivé osazenstvo s hojně zásobeným mléčným barem. Pomalým, přepomalým tempem vzhůru do kopců. Obrovské prostory. Krásné oblé travnaté kopce modelované ledovci. Nádherný prosluněný den. Žádný strmý a mlhavý Piatra Craiului. Balzám na duši. Nad salaší míjím 6 rumunských kluků, kteří tam tu noc tábořili. Až na bači čekající na cigarety, ovce a psy jsem překrásně sám. Rumunští psi vědí co je hůl. Mnozí z nich mají přeražený čenich. Ledva jsem z dohledu jejich pána přiřítí se za mnou zběsilá smečka psů. Roztáčím v rukou obě hůlky. Nejvíce je hecuje pes, který se před bačou choval nejúlisněji. Smečka si své již odhafala a s pocitem, odvedené psí vlastenecké povinnosti, mne opouští. Ne tak onen zběsilý blbeček. Obíhá směčku, domlouvá jí a znovu a znovu ji na mne žene. Kolegové se pro formu ještě několikrát vrací, ale je na nich vidět, že je to baví čím dál tím méně. Zběsilec mi na distanc něco vysvětluje. V očích zášť a zbabělost. Vyčkává, aby mne napadl zezadu. Couvám k sedlu Zirna. Ostatní psi jsou pryč. Přestal mne bavit. Rozbíhám se proti němu, abych mu ublížil. Utekl.
15.00 Nádherný slunečný den. Přede mnou se za sedlem vzpíná temný masiv strmých štítů Fagaraše. Laminátovému refugiu v sedle Zirna (1923 m) chybí stropní díl. Vylezl jsem na kopuli, dal tam kus laminátu a zatížil šutráky. Uvnitř jsem udělal zástěnu z plastanu. Sešel k pramenu pro vodu. Ledva jsem začal vařit, dostavilo se i oněch 6 kluků. Strhlo se krupobití. Kroupy jako holubí vejce. Vařím hrách. Vybavuje se mi rčení: hrách a kroupy…
16.00 Prší. Ležím na patře. Rumuni pode mnou.

Čtvrtek 9.7.98
07.00 Už jsem byl venku, a to i abych zjistil, že sněží. Uvařil jsem ranní poridge a čaj.
08.00 Myji nádobí. Mlha. Tak si na to ještě chvilku zdřímnu. Ostatně Rumuni seštosovaní pode mnou také spí. Třeba přijde slunéčko. Nevím kolik je hodin. Ležím si na hodinkách. Ale je to důležité?
11.00 Venku sněhová krupice. Viditelnost do 20 metrů. Jdu pokračovat ve spaní.
12.30 Vyjuklo slunéčko. Zazmatkoval jsem a začal rychle balit. Vylezl jsem před refugiu a podíval směrem, kterým chci jít. Nic moc. Jsou chytří a odvážní. Došel jsem jen pro vodu. Vybalil spacák a opět zalehl. Rumuni zmnožili. Není jich šest ale osm.
13.30 Změna. Něco mezi deštěm, sněhem a kroupami. Rumuni se chystají vyrazit na cabanu Urela. Jednomu z nich nejdříve svými kleštěmi a pak leukoplastí opravuji zip u goretexové bundy. Rumunů bylo opravdu jen 6. Nad ránem dorazli dva Poláci, kteří si v noci vedle refugiu postavili stan, protože jej v mlze a sněhové vichřici nemohli najít.
14.45 Poláci zůstali. Stále padají „h… s hákama“, jak takovýto meteorologický jev klasifikuje vrchní ubytovatel a neomylný horský vůdce Kim Ir Dean Valášek.
17.00 A nic nemusím. Ležím si na patře. Vařím brkaši (bramborovou kaši), jím a piji. Počasí z toho udělalo pěknou „drsňárnu“, jak říkává kamarád Mališák (vždy když se válíme ve spacácích v teple a pohodě a tzv. čekáme na počasí). Zmobilizuji všechny síly, zavrtám se do svého teplého pelíšku a čekám, až zase budu muset. Jinak po mně nikdo nic nechce. Opět se mi vybavila Marvoučná skočná z Tatranské suity Zdeňka Šmída, jíž jsem v prosincovém Všudybylu roku 1997 uvedl vyprávění „Jaké to bylo na Slovenském Rudohorí“ (str. 36):

Bernardýn se hrůzou třese,
zmrznul zájezd v Štrbským plese,
blizard vyje, den je nocí,
všude dranděj laviny.
Nám se tu však pěkně dýše,
hrom si tříská, lezem výše,
už nad námi nejmaj moci
skřeti z nížiny.

Skřeti lhaní, skřeti strachu,
skřeti podezřelých brachů,
skřeti kliček, slibů z pěny,
skřeti masek, co se mění,
skřeti přání všeho zlýho,
skřeti času zmarněnýho
zůstali tak daleko,
až jsme z toho naměkko.

19.00 Už to chvilku vypadalo, že mlha klesá. Kopce ozářené sluncem…
20.30 Mlha, padá ledovatá krupka.
22.30 Venku jsou závěje a regulérně sněží. Do refugiu ani moc ne. Na přechod hlavního hřebene to nevypadá.

Pátek 10.7.98
02.00 Vichřice vyrvala okenní díl a pere mi to svým sněhovým dělem přímo do nohou. Asi budeme muset v refugiu v sedle Zirna zůstat. Ještě že jsem si (ač jsem původně nechtěl) vzal svůj zimní útočný spacák, který byl se mnou na Huascaránu.
07.00 Vichr, mlha, sněží. Za vyraženým oknem jsme udělali větrolam. Zlatej spacák. Zlatá pláštěna.
09.20 Vichřice odnesla střešní díl refugiu.
12.00 Udělalo se trochu viditelněji. Honem balíme a ve třech prcháme na cabanu Urela. Přecházíme skalnaté boční hřebeny.
14.40. V kotli pod štíty Zirna a Urela svačíme. Poláci mi nabázejí rumunský ovčí sýr a já jim český česnek.
16.00 Překonáváme poslední boční hřeben. Kosodřevinou scházíme na cabanu Urela 1533 m n.m. Perfektní horská útulna. Nocleh cca za 50 Kč. Dali jsem si pivo – Čukas.
Močím něco jako krev. Přesto že jsem (jako vždy) dobře pojištěn, zmocňují se mne obavy. Uvidím jak na tom budu ráno. Asi do Brašova a další den do Prahy.
18.00 Vypil jsem 5 litrů čaje, litr bujónu a 2 Čukase. Teprve pak jsem měl potřebu. Sláva! Byla to jen dehydratace. Domu se nejede! Uvažuji o Bucegi, na něž mám od Poláků skvělé reference. Podle nich na něj z městečka Bran vede „taká pěnkná, bardzo ladná dolinka“. Polští kluci se koupou v ledové vodě jako my kdysi za mlada, mohutně perou.

Sobota 11.7.98
07.30 Poláci ještě chrní. Věci, které včera prali (a nebylo jich málo), jsou stejně mokré, jako když je večer věšeli. Vařím čaj a poridge.
08.30 Poláci se probouzejí. Loučíme se. Nechávám jim náhradní své návleky na nohy a paličku česneku. Odcházím dolinou Urela. Je překrásná. Valí se jí divoká bystřina.
12.30 Kousek za obcí Breaza jsem pojedl turistický salám s chlebem a udělal přestávku.
13.30 Pokračuji dál. Nabral jsem azimut – východní cíp Fagaraše. Kráčím nekonečnou pustou přes mokřadla, potůčky. A jsme zmaten. Nemohu se ubránit pocitu, že voda teče do kopce, a že nejnižší bod krajiny je na úpatí hor. Na Fagaraš se opět ženou temná mračna.
17.00 Udělal jsem si pauzu. Nevím, kde jsem. Tak nějak si představuji maďarskou pustu. Myslím na rumunské buvoly. Jsou prý skoro tak nebezpeční jako jejich divocí bratři. Při jednom Rumunsku jsme neměli pro pastevce cigarety a oni na nás poštvali buvolí rodinku. Naštěstí, jsme se včas vyškrábali na sráz nad cestu a buvoli hnaní psy proběhli pod námi.
17.20 Ledva jsem si trochu odpočinul, popil čaj a zamyslel se o rumunských buvolech, je tu řeka Sebeš. Zul jsem si boty. Tašku s penězi a doklady jsem si dal na krk a přebrodil řeku, když k brodu z druhé strany začalo přicházet velké stádo buvolů. A pastevci nikde…