Rumunské pastorále 3

Až z cizích zemí sem přijíždějí lidé za rostlinami. Piatra Crailului kvete jako botanická zahrada, nízká, barevná, slavná. Hvozdík kalizon, který roste jen tady, se drží na skalních římsách a výstupcích. Turistické cesty nejsou o mnoho schůdnější, na Králově Kameni bys neměl trpět závratí. Během několika kilometrů vyjdeš, vylezeš do výše přes dva tisíce metrů. Zlá věc je bouřka na hřebeni, který je leckde tak ostrý, že se na něm neudržíš. Přicházejí černá mračna, sestup raději o trochu níž, ale ne o mnoho, abys nepřišel do strmých, nelezitelných roklí a stěn.
Miroslav Nevrlý Karpatské hry

Sobota 4.7.98
06.00 Vstal jsem, uvařil své první ovesné vločky a sbalil věci.
07.00 Začalo pršet.
08.00 Opět rozbalil jsem spacák a zalehl.
10.00 Přestalo pršet. Vykoukl jsem ven. Silně mrholí.
11.00 Na refugiu dorazili 3 sedmihradští rumunští Maďaři. Zcela promoklí. Dal jsem jim loknout lihu. Najedli se a také zapadli do spacáku. Kouří. Stále prší.
14.00 Přestalo pršet. Maďaři vyrážejí kamsi dolů do mlhy. Uvařil jsem si rýži a čaj na ráno.
17.00 Přicházejí dva mladí řízci. Prý budou dělat v refugiu oheň a jestli proti tomu snad něco mám. Naznačil jsem jim, že ano, že se udusíme. Oni prý že jen malý. Nedali si to vyvrátit. Naštěstí přišla parta dalších čtyř lidí. Začali jsme vyklízet nepořádek na skládku, abychom se do refugiu všichni vešli. To mladé řízky očividně otrávilo a vyrazili směr La Om. A to mi ještě před půl hodinou tvrdili, že na La Om půjdeme spolu. Když jsem se bránil, že půjdu pomalu, odtušili, že jim to nevadí. (Mně ano.) Zmizeli. Oddechl jsem si. Stávající parta mne poprosila, abych jim na svém vařiči uvařil ve svém nádobí jejich vodu na čaj. Byl z květů rododendronu a vynikající. Tak, dnešní noc zřejmě kromě myší (s jednou obrovskou vypasenou jsme na sebe koukali) strávíme v pěti lidech.
19.15 – 19.30 Do refugiu se postupně navalilo 10 Čechů, vybavením typičtí „véháťáci“. Neměl jsem chuť konverzovat česky. Rumuni mne ale prozradili. Už nás organizovali, jak budeme kde spát. Pak se jejich vedoucí zeptal, kde je tu nejblíž voda. Byla, cca 1 km. Ale kolmo dolů.
20.00 Češi odchází po modrém trojúhelníku. Jedna z Rumunek má oteklé koleno. Udělal jsem jí Priessnitzův zapařovací zábal, mokré triko, igelit a něj svou teplou mikinou. Vnutil jí 2 acypliriny.

Neděle 5.7.98
06.00 Venku je hnusně. V noci se přehnala bouřka s prudkým lijavcem. Všechno je mokré. Opět jsme v oblacích.
08.00 Jsme po snídani. Máme sbaleno. Počasí stále pod psa.
13.30 Opouštím refugiu. Sem tam se objevuje sluníčko. Jdu mlhou – tedy kráčím v oblacích – směr La Om. Opět mi připadá, že jej odstěhovali dál. Nebo jsem tak pomalý? Za La Omem je značená cesta na refugiu Spirla. Podle mapy, kterou mi půjčil Dean Valášek, je v podstatě za rohem. Když je ale něco kolmo, tak to na mapě není. „Chodecké“ terény střídají lezecké terény. Nejexponovanějí místa jsou jištěna drátěnými lany. Opět si říkám: to mne teda Valášek poslal hezky! Ale přežil jsem to. Díky hůlkám, na které měl jeden z včerejších „véháťáků“ blbé poznámky: kde prý mám lyže a jestli už je venku dost sněhu.
18.00 Jsem na pasece v lese. V refugiu je plno. Postavil jsem si stan.

Pondělí 6.7.98
Po včerejším sestupu mi naplno došlo, odkud asi byli ti přešlí mrazem na nástěnce v Zarnešti. Včerejšek jsem zakončil tím, že jsem frajeřil se svým stařičkým stanem místo toho, abych se vsomroval na půdu refugiu.
10.30 stále prší nebo poprchává. Ležím ve stanu a čekám až naprší a uschne. Mám obavy o „véháťáky“. Tvrdili, že to vezmou přes sedlo. Doufám, že jejich cesta nebude tak divoká jako moje. A prší… Kdyby mne déšť chytil včera cestou dolů, možná bych se dostal i na nástěnku v Zarnešti.
Dnešní večer a noc jsem hrál na vypůjčenou kytaru, zpíval české a moravské lidové písničky a pak jamoval na flétničku rumunské s rumunskou mládeží. Pil jejich meruňkovici a oni kouřili česká malborka. Kulisa Piatra Crailului s mraky a obrovským měsícem jako z Draculy.

Úterý 7.7.98
06.00 vstávám, vařím ranní poridge, balím.
08.00 Vyrážím směr Fagaraš. Občas značkařům došla barva, občas nedošla.
20.00 Večer byl báječný. Přišel jsem na salaš a rumunským bačům oznámil, že tam s nimi budu bydlet. Pokud tam také někdy dorazíte, určitě salaš poznáte. Paní bačová Marcela Olteanu nosí červenou čepici cestovní kanceláře Thomas Cook.

Středa 8.7.98
06.00 vstávám, balím. Bačové, kteří vstávali již ve 4 hodiny a šli dojit se právě vracejí.
07.00 Bačové společně snídají obrovský bochník brynzy s pažitkou. Po včerejší smršti darů salaše, teplé i studené žinčice, podmáslí a smetany, čerstvě nadojeného kravského mléka, tvarohu a ovčího sýra (to vše abych neurazil) odmítám. Společné foto na rozloučenou. V duchu medituji nad mírou pravděpodobnosti a anekdotou, v níž Pepík učitelce vysvětluje, co je rychlejší než světlo a myšlenka: „Paní učitelko mlíko! Můj brácha vypil litr mlíka a po… se dřív než myslel.“ Odcházím raději nalačno.