Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Rumunské pastorále 2

Minule jsem se zmiňoval, jak mi mnozí rozmlouvali sólové Rumunsko. Ostatně i já měl obavy. Zřejmě i na základě dojmů, které vyvolávají skupiny rumunských občanů houfujících se a žebrajících kolem pražského hlavního nádraží. V té souvislosti mi došlo, jak asi Angličané, Francouzi či Kanaďané v městech, dotčených obdobnými invazemi, mohou pohlížet na Česko a proč se k nám rovněž mohou bát jezdit.

Středa 1.7.98
Vlakem do Rumunska, jsem jel naposledy… hodně dávno. Tehdy to ale nebylo nic složitého. Zato letos v létě aby byl člověk detektivem. Panonia – vlak, kterým jsem chtěl do Brašova, veze lůžkové vozy pouze ve středu a v pátek. Ve středu v noci jsem se se cca 42 kilovým báglem ocitl na nástupišti pražského hl.n. Kromě vzduchu a vody jsem v kletru měl vše, abych v pohodě přežil 20 dní drsného putování. Lůžkový lístek platil pro vagón 366. Na peróně jsem šel vzestupnou číselnou řadou. Začal jsem u vagónu 359, pak následoval 360, 361, 362 a pak už byla lokomotiva. Vagón 366 ne a ne najít. Ale byl tam. Na konci. A byl rumunský. Hodný průvodčí mi názorně ukázal jak ramínkem „zašprajcovat“ bezpečnostní řetěz a zdůraznil, abych tak určitě učinil.

Čtvrtek 2.7.98
Stále mne budí pasová a celní policie. Evropa, to jsou samé hranice. Na rumunské, v Curtiči, je pošmourné počasí. Navíc si mne vytipoval pasový policista. Oznámil mi, že mám v pasu starou fotografii a abych si vystoupil z vlaku. Fotografii zaktualizovalo dvacet dolarů. Vítejmeš v Rumunsku! Na druhou stranu, mít tak takového „mýtného“ na naší hranici! Jistě by odradil své přemnohé rumunské spoluobčany…

Vláček projížděl krajinou, kterou prošla velká voda. Kupky sena na zaplavených loukách, rozvodněné strouhy, říčky i řeky. Příliš dobrý pocit jsem z toho neměl. Do Brašova jsem přijel kolem půl desáté večer místního času (bylo tam o hodinu víc). Snad jsem ještě ani nevystoupil z vagónu a hned se mne ujala ubytovací agentka. Měla příjemné vystupování. A co kde v noci shánět? Tu noc spím v soukromí a docela slušně.

Pátek 3.7.98
Probudil jsem se tak akorát, abych včas došel na nádraží a nastoupil do vlaku do Zarnešti. Nádherný slunečný den. Konečně jsem se začal těšit do hor. Ve vlaku jsem si zapsal: „Je zajímavé, že jsem ještě nikoho neviděl kouřit.“ Ledva jsem dopsal meditaci o pro mne zarážejícím rumunském nekouření, ucítil jsem z chodbičky cigaretový dým. Ano, jsem v Rumuňsku jak říká kamarád Rahan.

S Rahanem jsme byli v Rumunsku v roce 1994. Vydali jsme se do pohoří Capacinii. Největší dojem na mne udělalo sedlo „Pasul Urdele“ po jehož překročení jsem se podruhé v životě ocitl v pohoří Paring. Jednu z nocí jsme trávili na meteorologické stanici u sedla Otletului, obsluhované Cornelem, který se tam utekl před Čaučeskem z asistentského místa na Bukurešťské univerzitě. Mj. nám tehdy řekl, že za celou zimu ho navštívili pouze dva Poláci, jinak, že tam byl 6 měsíců zcela sám. Kdo ví, kde je teď…

Mým prvním cílem byl na základě doporučení Deana Valáška Piatra Crailului. Miroslav Nevrlý o něm napsal:
„Nebetyčné hory. Vápencové stěny se zvedají tak, že nestačíš zaklánět hlavu. Pohoří svítí jako prohnutý dračí hřbet, úzký a ostrý, a barvu mu určuje slunce, které ho obchází: někdy oslnivě bílou, jindy modrobílou, za večerů bělorůžovou, růžovobílou. Bělostnými skalními okny padají sluneční paprsky, v propastných údolích teče voda, pohlédneš podruhé a dolina je suchá, voda se propadla.“
Na hřebenovce Piatra Crailului není voda, není téměř kde zatábořit. Není kde se schovat před bouřkou. Propast nalevo, propast napravo a nad nimi cesta necesta, z níž se za deště stávají slizká vápencová tenata.

V Zarnešti (722 m n.m.) mi kdekdo nabízel odvoz na obvyklé východiště tras na cabanu Plaiul Foii. Odolal jsem. U prvního turistického návěstí byla vitrína horské služby. Ve vitríně fotografie lidí, kteří ve stržích na Piatra Crailului zůstali přes zimu, než je na jaře našli a odnesli. Nepěkná podívaná. Vyzáblí na kost se zcela ztrhanými rysy.

Po žluté značce jsem slunečním úpalem traverzoval Piatra Mica. U studánky jsem s místními turisty probral rozdělení Československa a roli pana prezidenta Havla. Soutěskou jsem vystoupal do sedla Pietrei Crailului. Odtud exponovanou stěnou a hřebenovkou (místy připomínající dvojkové lezení) přes vrchol Turnu (1923 m n.m.). Aklimatizace jako Brno! Pomsta všem „inkoustům“ bez kondičky. Proklínám Valáška. Chtěl-li mi za ta léta, co se známe, oplatit všechny ústrky, pak se mu to povedlo měrou vrchovatou. Dovedete si představit, že na zádech celý den vláčíte pytel cementu? Na tolik mi téměř – díky zásobě vody – ztěžkl bágl. Za Virfului Ascutit (2156 m n.m.) mělo být refugiu. Připadalo mi, že jej odstěhovali nejméně o pět kilometrů dál, než mělo být podle mapy. Ale bylo tam. Bylo otevřené. U něj stádo kamzíků. V noci mi jeden trkal do dveří. Možná se zlobil, že je obsazeno.