Rumunské pastorále 1

Můj někdejší kolega, známý pražský konferenciér Miloslav Jakub Langer před tím, než polovině osmdesátých let emigroval, nad jedním z takovýchto záběrů prohlásil: „Jó, to jste vy, romantici. Vpředu zasněžená pláň a v pozadí vytí vlků.“ Dodnes bych se jej rád zeptal, jak to tehdy myslel.

Rumunské hory vůbec nejsou pusté. Snad proto jsem své vyprávění nazval Rumunské pastorále jako poděkování těm, kteří ke mně byli na mých toulkách laskaví.

Do Rumunska jsem se chystal už kolikátý rok. Naposledy jsem tam byl v roce 1995 s pneumatickou sekcí První české školy přežití vedenou vrchním ubytovatelem Deanem Valáškem. Kromě přírodních pozoruhodností a krás, byla pro mne mj. nezapomenutelná tím, že Dean dokázal uprostřed Sulinského kanálu stopnout tanker a že se nám k němu proti dravému proudu podařilo přiblížit a nalodit se i s loděmi.

Rumunské hory jsem poprvé navštívil v roce 1983 záhy poté, co se Dean s dalším kamarádem Rahanem vrátili z Piatra Craiului a Fagaraše. Oba (a to v dobách, kdy Dean byl štíhlý mladík) o 8 kg hubenější. Diáky, které nám na Košíku promítali mne nadchly. Promítání byl přítomen i Honza Vajs. Už během promítání jsme se domluvili, že rovněž pojedeme do Rumunska. Honza přednáší na Vysokém učení technickém v Praze a říká se o něm, že je bedna na programování. Co se týče, hor či vody je katastrofik. Při našich zimních návštěvách Kralického Sněžníku je schopen bojovat o holý život na rovině již sto metrů za železniční zastávkou v Červeném Potoce. Pod jeho kroky se řítí mosty, jeho loď či bicykl železnice zásadně dopravuje do zcela jiných stanic než je posílá. A navíc mu pošta zásadně nedoručuje korespondenci, v níž jej zveme na naše akce. Ostatně kdo z nás by si honem uvědomil, že Vajs není jeho příjmením ale pouze přezdívkou…
Výkon, který v 83. roce Honza předvedl byl obdivuhodný. Nejen, že se Honza Vajs svými vzezřením a precizností podobá Hefaistovi, ale stejně jako antický bůh obdobné profese od narození kulhá. Dean nám proto doporučil pohoří méně exponovaná: Chindrel, Lotru a Paring. V den, kdy mě a Vajsovi odjížděl večerní vlak, jsem náhodou ráno telefonoval s dalším kamarádem Strašným Pájou. Večer jsme se v kupé vlaku sešli všichni tři. Žádná katastrofa se nekonala. Rumunsko bylo skvělé a Vajs šlapal jako bůh, ačkoliv měl podle věštění felčarů být již deset let odkázán na invalidní vozík. Od té doby, kdykoliv myslím na Rumunsko, mne láká jeho nejvyšší pohoří – Fagaraš. Bohužel, při dalších šesti rumunských misích, kterých jsem se účastnil, nikdy nebyl v plánu.

V červenci roku 1998 se mi záměr jít Fagaraš díky pochopení mé manželky částečně splnil. 16 dní jsem se sám toulal Rumunskými horami. Neuposlechl jsem varování „rozumných“. Dokonce i Dean mne spíše odrazoval. Kolegyně z redakce Gábina Sýkorová se mi snažila namluvit, že je to nebezpečné. Řekla, že se mé ženě diví a že být ona na jejím místě, že by mne takhle samotného nikam nepustila, že blbnu. V tom má pravdu. Bez této vlastnosti bych se nikdy nepustil do takových projektů jako je Všudybyl.

Možná, že Vy, kteří se většinou živíte organizováním a zajišťováním služeb cestovního ruchu, máte někdy potřebu vystoupit na nějaký čas se zajetých kolejí a načerpat nové síly pro podnikání mimo organizovaný cestovní ruch. Pak i pro Vás bude mé vyprávění o rumunských horách. Je však možné, že bude signálem či inspirací pro ty z Vás, kteří budou chtít zařadit destinaci Rumunsko do své nabídky. O proti minulým rumunským toulkám před rokem 1990 se totiž to, co už tenkrát bylo na Rumunsku skvělé, nepokazilo. To, co bylo problémové, jako např. zásobování potravinami apod., přestalo být problémem.