Roháčema táhnou diví

Rozklepané nohy
/27.9.2000/ Na trávníku jinovatka. Fouká. Opustil jsem nebeské já a zalezl zpátky do Gemičky pod spacák. Sigg příjemně šumí. Idylka. Možná. Snídani si vařím sám. Je po deváté. Dolů do mlhy se mi nechce. Cesta z vrcholu Veľkého Choče na Vyšný Kubín je šílený sešup. Co chvíli jdu pozpátku. Poslední etapa je povlovná. Hraji si do kroku Radeckého marš v osobní úpravě pro zobcovou flétnu. Zvonce. Stádo krav a pastevec. Z rozpustilosti imituji fujaru. Peru to, co mi plíce stačí. Flažoletové tóny a překysličený mozek mne přivádějí do stavu ještě více blaženého. Docházím ke státovce do Kubína. Nastupuji do autobusu a nechávám se odvézt proti proudu řeky Oravy až do Podbielu. Odtud dalším autobusem na Zverovku.

Slovenský Maternhorn
V podzimních Roháčích jsem po 15 letech. Po žluté přes Volovec. K Jamnickým plesům docházím po slunce západu. Vařím téměř do devíti. Nádherná hvězdná obloha. Opět velká paráda. Ostrý Roháč je ostrý i v noční hladině plesa.
/28.9.2000/ I ráno bylo nádherné. Blankytně modrá obloha s cirrostratusy. Ostrý Roháč v plné sluneční záři. Den jako za odměnu. Vzhůru na první řetězy.

Lidé, kterým přebýval den
U Plačlivého si chvíli povídám s Vyškovákama. Prý jim přebývá jeden den. (Jak mě by se to kolikrát hodilo…) Zaujalo je vyprávění o tajuplném hradu Likava, „hotelu“ pod Veľkým Chočem a rozhledech z vrcholku hory. Stejně se prý vracejí přes Ružomberok. Za dobrý tip a konzultaci nad mapou se revanžují domácí slivovicí. Nádherný den.

To se to běhá nelehko… a mladý
Docházím do Smutného sedla. Kolena bolí jako blázen. Ku podivu jen při strmých klesáních (jiná tady nejsou). Naopak strmá stoupání mi nedělají problémy. Dávám řeč s náctiletým mlaďochem, jenž „utekl“ o mnoho let rozumnějším členům skupiny. Přiznávám mu, že v jeho letech a ještě dlouho poté, mne také skoro každý zdržoval. Ale teď, že už jsem rozumný a nechal jsem se vyfotit. Projevil žádost potěžkat si můj kletr. Souhlasím. Podklesla mu kolena. V duchu jsem si řekl: „To víš, běhat nalehko…“

Vážná kopa
O některých lidech se říká : „To je ale veselá kopa.“ Já se ale střetl s rozpoložením hrubě vážnou. To bylo tak. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů… Tri Kopy – prvá kopa, druhá kopa… nevímužkolikátá. U řetězů se tvoří fronty. Zatím, co čekám, až vůdčí samec čtyřčlenné smečky radou a pobídkou přiměje jednu ze svých dcer, aby samostatně použila řetězu k slezení strmého úseku, paní čekající přede mnou nad řetězem se ptá: „…a která je ta kopa naproti?“ Vměšuji se do hovoru a dopovídám: ‚řek bych, že třicátá…‘ Ihned jsem šéfem vysokohorského botaskového týmu (jenž přerušil poučování dcery kam že si má strčit jednu ze svých čtyř končetin) rezolutně s neskrývaným despektem opraven: „To není pravda. To je Hrubá Kopa.“ Ve dvě hodiny pak sedím na Baníkove (2178 m), kochám se a básním sonet:

Roháčema táhnou diví

Roháčema táhnou diví,
omráčeni krásou hor,
stáda různejch divejch lidí
normošům všem z nížin vzdor.

Normálům od dobrých bydel,
existencím sazných měst,
plných za peníze chtidel,
co hypermarketů je fest.

Přesto, že jste v obchoďácích,
na Roháčích není klid,
všude za vším byznys vězí.

Z nížin valí výleťáci,
na vrcholy obořit,
štosují se pod řetězy.