Na Duklu

Praha – Kysak – Bardejov
22.9.2000/ Vyrážím na noc od nás ze Stodůlek. S báglem zabírám ve voze metra dvě místa. Přestup z trasy „B“ na trasu „C“ rozhodně není bezbariérový. Na Hlavním nádraží si není kam sednout. Jen u hracích automatů. Ty zabírají celé křídlo nádražní haly. Konečně zaléhám do lůžkového vagónu Ex 125.
23.9.2000/ Probouzím se za Ružomberokem. Touhle dobou jsme měli být v Margecanech. S více než hodinovým zpožděním vystupuji v Kysaku. Osobáčkem do Prešova a odtud autobusem do Bardejova. Vrcholky kopců tonou v temných mračnech. Teprve v historickém centru Bardejova si uvědomuji, že jsem tu kdysi byl. Na koncertním turné Vojenské hudební školy. V Bardejove nám tehdy dali večerní vycházku. Chtěli jsme si jít zahrát na varhany. Ale kostel opravovali a tak jsme si „jen“ asi hodinu povídali s farářem.

O přepadlém bubeníkovi
Ono to tenkrát vůbec byla odvaha – vypustit nás do města. Mám nesmrtelný zážitek z obdobné neprozřetelnosti ve Spišské Nové Vsi, kde jsme (coby vyvrcholení turné) hráli pro generalitu tehdejšího Východního vojenského okruhu. „A ne abyste pili pivo!“ nabádali nás velitelé po generální zkoušce. Ve stanovený čas jsme se vrátili. Téměř všichni. Mohl za to Šariš. A neměli jsme na něj ani celou hodinu. Někteří evidentně unavení spolužáci šli na test. Kdo dokázal přepočítat pulty na noty, šel hrát. A tak se stalo, že třetí klarinety vůbec nenastoupily. I další sekce byly neúplné. Seděli jsme na praktikáblech stupňovitě proti hledišti. V poslední řadě, na nejvyšším, sekce bicích. Reflektory to do nás praly a ve tmě za nimi…? Náš dirigent Zdeněk Janda, to komentoval: „Optimismus! Není proč mít trému. Ti tam tomu stejně houby rozumí.“ Koncert probíhal bez evidentnějších problémů. Posledním kusem bylo kultovní skladba Vojenské hudební školy – Vít Nejedlý: „Vítězství bude naše“. Skladba postupně graduje přes mezzoforte až do forte fortissima, které vrcholí mocnou ránou hráče na velký turecký buben paličkou do činelu nastaveného činelistou. I v normálním provedení divácky vysoce efektní. Tehdy v novoveskospišském divadle ještě efektnější! Činelista nastavil poklici, leč bicista, jehož smysl pro rovnováhu byl oslaben Šarišem i hodinovým postáváním u "velkého vaška, šel mimo rytmus. Činelista ucukl, bubeník promáchl a přepadl dolů, mezi nás.

Nejsem doktor Jesenius
Bardejovské náměstí neztratilo nic z historické malebnosti. Ve středověku byl Bardejov státem ve státě. Měl monopol na vývoz plátna a právo meče. Při prohlídce staré radnice, kde je teď muzeum, se zavěšené popravčí nástroje v mé přítomnosti nepohnuly. Autobusem odjíždím do Zborova. Bytuji ve výklenku v nejvyšší partii hradu.
24.9.2000/ Mám svátek a zmoklý spacák v nohách. V noci jsem absolvoval několik živých snů a obchůzku „po hradbách“. Probouzím se za svítání. Už nemrholí. Vítr se utišil. Oblaka jsou o poznání výš.

Od Zborova
Červená značka je sice na 28 let staré mapě poblíž hradu, ale kde je skutečně? Nabral jsem azimut a našel se až v Dlhej Lúke na opačné straně kopce, než jsem mířil. Prošel jsem hodný kus obce a první možnou skulinkou v předlouhé, souvislé řadě plotů jsem nabral směr Cesty hrdinov SNP – Andrejová. Prodírám se trnitými křovisky. Ocitám se na louce. Nádherně fialové ocúny. I kdyby jen kvůli nim… Ten den jsem kufroval ještě několikrát. Noc jsem pak strávil na okraji strže v bukovém lese u vydatného pramene vody vynikající chuti.

Bukovým pralesem
25.9.2000/ Vyrážím po osmé. Prodírám se vzhůru cestou vedoucí souběžně s roklí. Možná natrefím červenou. U země až deseticentimetrové kmínky břízek napovídají, že se cesta moc nepoužívá. Ocitám se na oblém kopci v prostředí jakoby pohanského posvátného háje. Pouštím se dolů do sedla. Horou zní roztoužená volání jelenů. Sbírám houby. Najednou mám dojem, že kráčím opět po té samé cestě vzhůru. Pocit se mění v jistotu. Po půl desáté jsem našel červenou značku. Na další pasece podle sluníčka zjišťuji, že jdu sice svižně, leč na západ. Radím se s mapu a buzolou. Vracím se. Heuréka! Čierna Hora (667 m n.m.) Nádherné počasí. Je jedenáct hodin. Zapisuji se do vrcholové knihy. Procházím bukovým pralesem. Bizarní tvary pokroucených bříz, staleté buky. Půl hodiny od Svidníku mne zastihlo pravé poledne.

Na Duklu
Ze Svidníku odjíždím do Vyšného Komárnika do Dukelského průsmyku. Podél silnice sedí místní lidé s plnými košíky překrásných hub. Autobus mne vysazuje na čáře. Tak tady jsem byl naposledy na jaře 1974.