Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Na Dukle

„Speciální turisté“ v civilu
Od hraničního přejezdu jdu podél slovensko-polské hranice k vyhlídkové věži. Snažím se najít v hraničním průseku průhled a vyfotit ji tak, aby mi zapadla do celkové kompozice. Ze silnice na mne ale volá slovenský policista, že se mám ihned vrátit. Prý jsem byl již na polské straně. Vyřešil mne domluvou a upozorněním, že prý jsem měl docela štěstí. Zdalipak prý jsem si všiml, že mne už delší dobu sleduje polský pohraničník? Nevšiml. Jeho konstatování, o co jsem si koledoval, mi připomnělo atmosféru 80. let, někdejších zimních přejezdů Kysuckých Beskyd, kdy jsme vrcholky kopců často traverzovali polskou stranou. Přechody Roháčů a Vysokých Tater ba i českých Krkonoš, Orlických hor i Králického masivu, po nichž se ve druhé polovině minulého století procházeli „turisté“ v civilu se škorpiony pod větrovkami. Vzpomínám i na zhruba 20 let starý rozhovor v „Tichej doline“ s náčelníkem československé pohraniční policie odněkud ze Smokovcce, který vyprávěl, jak často musí do Krakowa pro československé občany, kteří byli tak neopatrní (jak já teď na Dukle), a o pár metrů překročili státní hranici.

O hrdinech, kteří neměli moc na výběr
Vstupuji do objektu s vyhlídkovou věží. Pusto, prázdno. Žádná expozice. Biletářka mne výtahem vyvezla nahoru, že se prý za 15 minut vrátí. Výhled je opravdu excelentní. Kolik lidí zde, na obou stranách frontové linie, nesmyslně padlo jenom proto, aby umožnili masovým vrahům být oslavovanými hrdiny. Dodnes jsou po těch, kteří hnali „své lidi“ na nesmyslná jatka, pojmenovány nemocnice, školy, ulice i náměstí. Navíc pro mnohé z českých vojáků byl přírodními překážkami a německými vojsky dobře opevněný dukelský průsmyk první zkušeností ze skutečného boje. A co měli na výběr? Postupovat vpřed nebo kulku komisaře.

Houbová smršť
Kus ve vnitrozemí, za hraničním přechodem, jsou dva obchody s potravinami a v nich spousty polských hostů. Šel jsem po červené kolem tanku, letadla, kanónů a houfnic. Po nějaké době jsem objevil přístřešek a kousek od něj studánku. Odkládám bágl, sundávám boty a vařím. Houbovou polévku. Houbové rizoto. Ve svém vyprávění „Na Duklu“ v předminulém čísle (str. 33) jsem psal, jak jsem k nim dobloudil. Houbová smršť byla vynikající! Největší kulinářský zážitek. Nic nezbylo. Jeleni řvou jako krávy. Skutečně, když jsem pak v závěru svého putování 29. září 2000 v Podtatranské brázdě procházel obcí Huty, doprovázelo mne to samé, identické řvaní. Leč tentokrát je skutečně vydávala kráva uvázaná u kůlu.

Bukovými pralesy
26.9.2000/ V noci svítí hvězdy. Jeleni nepřetržitě řvou a je „kosa“. I ráno. Vařím čaj a poridge. Balím a pokračuji po červené značce. Procházím překrásnými bukovými pralesy. Tak nějak, možná, mohl kdysi vypadat obávaný Sherwoodský les. V Medvedie na silnici přidávám do kroku. Hlavní cíl mé podzimní slovenské mise – Veľký Choč (ač jsem o něm již psal v letošním prvním vydání Všudybylu: „Jak jsem potkal své nebeské já“), je teprve přede mnou. Upouštím od cesty „Údolím smrti“ a po silnici mířím do Hunkovců. V Hunkovcích opravují malebný dřevěný kostelík. Za chvíli mi jede autobus. Povídám si s lidmi. Nádherný slunečný den.

Bukovým pralesem
25.9.2000/ Vyrážím po osmé. Prodírám se vzhůru cestou vedoucí souběžně s roklí. Možná natrefím červenou. U země až deseticentimetrové kmínky břízek napovídají, že se cesta moc nepoužívá. Ocitám se na oblém kopci v prostředí jakoby pohanského posvátného háje. Pouštím se dolů do sedla. Horou zní roztoužená volání jelenů. Sbírám houby. Najednou mám dojem, že kráčím opět po té samé cestě vzhůru. Pocit se mění v jistotu. Po půl desáté jsem našel červenou značku. Na další pasece podle sluníčka zjišťuji, že jdu sice svižně, leč na západ. Radím se s mapu a buzolou. Vracím se. Heuréka! Čierna Hora (667 m n.m.) Nádherné počasí. Je jedenáct hodin. Zapisuji se do vrcholové knihy. Procházím bukovým pralesem. Bizarní tvary pokroucených bříz, staleté buky. Půl hodiny od Svidníku mne zastihlo pravé poledne.