Jak jsem potkal své nebeské já

Ahoj slunce,
to je dobře že jsi ještě…
Jaromír Nohavica

Veľký Choč
Více jak dvacet let jezdím do slovenských hor. Z Roháčů, Kubínskej hoľe, Oravské vrchoviny, Skorušiny, Slovenského Rudohoří, Nízkých Tater, Velké Fatry i Malé Fatry, odevšud jsem vídával strmět Veľký Choč. Po mnoho let jsem toužil dostat se na jeho vrchol. Stejně tak po mnoho let to nevycházelo. Až loni. Ne, že bych jel přímo na Choč. Je mimo jakékoliv hřebenové trasy. Podzimí misi jsem zahájil dva dny před svými jmeninami na Zborově. Pak se toulal bukovými pralesy až k Svidnickému sedlu. Prožil tam několik nádherných dní.

Jako ve Švýcarsku
/25.9.2000/ Z Vyšného Komárnika do Prešova. Odtud osobákem do Ružomberoku. Zážitek! Ne, že bych jel trasu poprvé. Pokaždé však rychlíkem. Povětšinou spacím vozem. Krajina podél trati by si zasloužila soupravy s prosklenými střechami panoramatických vagónů, jako ve Švýcarsku. Nádherně chundelaté kopce hýřily podzimními barvami. Po sedmé večer jsem v Ružomberoku. Procházím městem. Děti hrají na schovku, jako kdysi (velmi rádi) i my v Sezimáku po setmění. Za okny blikají televizory. Z domů se line klid a pohoda.

Tajemný hrad Likava
Značka mne vyvádí za město. Jsem na louce. Střídavě přepínám čelovku na halogenku. Ať šajním, jak šajním, značku ne a ne objevit. Na okraji lesa amfiteátr. V kopci temná silueta Likavy. Potůček. Scházím k němu pro vodu. Chlamst! Po holeň v bahně. Kamsi se propadám. Nadávám. Volnou nohou vykračuji na břeh. Smeká se. Chlamst! Jsem v tom oběma. Bahno mne svírá. Chytám se větví a sápu na břeh. Objevuji pěšinu. Mohla by vést k hradu. Odbočuji pro vodu. Prodírám se břístvím. Láhev plním ze stružky hrnečkem po centilitrech. Voda je nažloutlá. Vracím se na cestu. Hledám značku. Ejhle, jsem správně! Kráčím vzhůru. Další značka nikde. Ohrada. Vzhůru podél ní. Široká cesta. Vypínám čelovku.. Proti se černá hradní brána. Na to si musím posvítit. Masivní uzamčená mříž. Napravo, nalevo zdi a strmá skála. Bivakovat před hradem? Ještě jej obejdu. Houštím do kopce. Skalní výklenek. Za chvíli další. Taky možnost, jak spát v suchu. Další výklenek. Ne. Jeskyňka? Ne. Něco většího. Polorozsypané schodiště mne vede do nitra skalního masivu. Kéž by na jeho konci (kde jsem čekal mříž) byla plošinka alespoň metr na dva. Procházím podzemními prostorami. Vystupuji napovrch. Hvězdy. Jsem uvnitř hradních zdí. Paráda. Objevuji velké sály. V jednom vařím, ve druhém spím.

Hotel Veľký Choč
/26.9.2000/ Před osmou vstávám do mlhy. Škoda. Fotit tak hrad ve slunečních paprscích. Příkré stoupání. Pavučiny babího léta s korálky rosy. S výškou se jasní. Záhy je mlha pode mnou. Horská louka. Cedule. Kdysi tu stála chata. Postavili ji českoslovenští vojáci. Ve 40. roce vyhořela. Šipky vedou k vodě. Myji se. Vařím bujón a hodně, hodně piji. Voda vůbec není žlutá. Má báječnou chuť.
O půl druhé pokračuji. Za čtvrt hodinky jsem na Strednej poľane. Malebný kout. Salaš – „hotel“ pro čundráky. Kamna, sekera a připravené dřevo. Nocovat chci ale na Veľkém Choči.
Loudavě hodinu na vrchol. Jsou tři. Přelévám vodu z flašky do ešusu. Zahazuji bágl do kosodřeviny a pádím dolů pro další. Před pátou jsem zpátky. Suším oblečení. Stavím stan, vařím. Západ slunce sleduji ze spacáku.

Ahoj, ahoj slunce…
/27.9.2000/ Měl jsem sny, které si pamatuji. Mimo jiné, že se mi dnes dostane milosti. Oblékl jsem péřovku, šusťáky a postavil na vrcholek vítat slunce. Dosud se schovává za masivem Vysokých Tater. Vítr rve cáry mlhy v údolích. Žene je úbočím vzhůru a pak sráží do propasti u mých nohou.
Vyšlo slunce. Mám nutkavý pocit, že se na mne kdosi dívá. Ano a kolem hlavy má zlatistou auru. Máváme na sebe. Čím je mlžná stěna blíž, tím více se mi přibližuje i mé nebeské já promítané vodorovnými paprsky slunce. Díky za zážitek, Veľký Choči.
Jaromír Kainc