Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2024 | 2023 | 2022 | 2021 | 2020 | 2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Zlatá stezka, její roli pro sbližování kulturně příbuzných regionů vnímám jako velice důležitou

S poslancem Evropského parlamentu panem Pavlem Pocem se potkáváme v jeho mariánskolázeňské kanceláři 17. srpna 2010.
Pane poslanče, koho v Evropském parlamentu zastupujete?
Svůj volební obvod, kterým je Česká republika. Rád bych ale podotkl, že úkolem poslance Evropského parlamentu není zastupovat národní zájmy. Od toho jsou vlády členských států Unie, které mají účinné nástroje (včetně diplomacie) prosazovat tyto věci v Radě Evropy. Posláním Evropského parlamentu a jeho poslanců je tvořit takovou legislativu a podmínky, aby Evropa fungovala jako celek. Každý z europoslanců samozřejmě při svém rozhodování bere v úvahu národní zájmy, obecně, myslím, platí, že poslanci z malých zemí více, poslanci z velkých zemí méně. Je to logické, jakou váhu má v rozhodování Rady ministr z členské země, která má pár milionů obyvatel? Takže pochopitelně spolupracujeme jak s ministerstvy, tak se stálým zastoupením, a to poměrně intenzivně. Český národ ale má bohužel jednu velkou chybu: není dost sebevědomý. Čeští politici vystupují zbytečně ublíženě a úporně, místo aby jednali kooperativně a sebevědomě, což vede k úspěchu daleko častěji než takové to naše poštěkávání a okusování si kotníků.

Jakými atributy by podle vás disponovala Evropská unie coby Spojené státy evropské?
Byla by to s malou dávkou nadsázky jediná opravdu civilizovaná světová velmoc. Jakkoli občas trpíme určitou formou sebemrskačství a chronickou nemocí zveřejňování a zdůrazňování problémů, má Evropa vysoce rozvinutou infrastrukturu, vzdělanost a tradiční kulturu s úžasným lidským potenciálem a rozvojové možnosti. Obrovskou pozornost věnuje oblasti lidských práv a životu svých obyvatel. USA není jenom New York a Čína není jenom Peking. A kdyby chtěl někdo operovat Japonskem, tak připomenu, že tato země obohatila světový slovník roztomilým slůvkem „karoši“. Pro zaryté ekonomy je třeba také poznamenat, že EU má nejvyšší HDP ze světových ekonomik. V českých médiích se občas srovnává ekonomická výkonnost USA s některými členskými státy EU, což je zavádějící. Bylo by záhodno podívat se, jaké má HDP Alabama, Florida a ostatní státy americké unie, anebo, pokud srovnávat, je třeba srovnávat HDP Evropské unie s HDP Spojených států amerických, a to už je „trochu jiná káva“. Já Evropě fandím. Evropa je obrovská dynamická ekonomika, a pokud se v dohledné době (a já v to doufám) stane členem Evropské unie Turecko, bude to naprosto úžasný celek, jakkoliv se diskutuje o tom, jak veliké jsou etnické a náboženské a vůbec kulturní bariéry. Ostatně Konstantinopol už hlavním městem Evropy byla, a právě z této oblasti k nám byli vyslání Cyril a Metoděj. Věřím, že se to povede a že Evropa po vstupu Turecka a dalších zemí ještě dále upevní své postavení.

Zmínil jste dvě osobnosti, jež na našem území založily první křesťanskou diecézi. Ta přetrvala dodnes. Její současný vrcholný představitel, moravský metropolita arcibiskup Jan Graubner v letošním čtvrtém vydání Všudybylu v článku: „Dobré srdce se chce rozdělit s druhými“ (viz www.e-vsudybyl.cz) mj. řekl: „Když budeme mít správnou hrdost na odkaz minulosti, když vytvoříme vztah přijetí a otevřenosti, pak mnozí lidé přijdou rádi, právě proto, protože byli dobře přijati.“ Cyril a Metoděj dali Slovanům písmo, liturgii v jejich jazyce a výrazně přispěli k rozvoji vzdělanosti na našem území. Nicméně v současné době v Česku není společenská poptávka stimulující podporu vzdělanosti, obdobně jako takřka nikdo neočekává, že by Česko hospodářsky profitovalo ze svých kulturních a přírodních dispozic a generovalo zahraniční inkaso prostřednictvím spotřebitelů odjinud – turistů.
Kořeny tohoto problému jsou hluboké. Pokud se mi vybaví nějaké lekce z regionalistiky, celé území našeho státu se nachází ve středoevropské oscilační zóně. To je geopolitická situace, kdy se západní vliv vždycky zastavoval na naší východní hranici a východní, i ten byzantský, na západní. My Češi jsme si za ta století v této oscilační zóně vytvořili specifický způsob existence, a v tom je kořen všeho. Na jedné straně, co všechno dokážeme přežít! Třicetiletou válku, kuponovou privatizaci a další katastrofy, a ekonomicky se z toho nezhroutit. Na druhou stranu to z nás udělalo tak trochu „vyčůránky“. Když zvážíte, jak se ve vyspělejších zemích vrací (rozuměj, investují) peníze z cestovního ruchu zpátky do tohoto odvětví, aby na stát ještě masivněji vydělávalo, nebo ze základního výzkumu zpátky do vědy, kdy firmy čekají, až z něho něco vypadne a honem to aplikují… Ale u nás? Všemi stranami průřezově zaznívá, že je třeba podporovat hlavně aplikovaný výzkum, což je tragédie! Ale česká věda je úžasná. Dokázala přežít i za komunismu, kdy o nás zahraniční vědečtí kolegové říkávali, že jsme den za světovou vědou. A byla to pravda! Tak i dnes, pokud se díváte na celou řadu vědeckých pracovišť, dosahujeme špičkových výsledků takřka „na koleně“. Česká věda je úžasná, a stejně tak i dispozice Česka z hlediska cestovního ruchu. Jedna z jeho bolestí je „zlatokopectví“, na něž poukazoval (když už jste citoval církevní autoritu) ve druhém vydání letošního Všudybylu český vrchní rabín Efraim K. Sidon, když řekl: „…i Češi očekávají, že jim turisté přinesou peníze. Ale u nás jim za to chceme dát co nejméně nebo v podstatě nic.“ Stávající situaci českého cestovního ruchu ve srovnání s rakouským alegorizoval připodobněním: „Protivné hospody zejí prázdnotou a příjemné, ač nejsou hned za rohem, praskají ve švech.“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: „Následovat Praotce Abrahama v jeho pohostinnosti“). Pokud se podívám na město, které miluji, na Mariánské Lázně, kde trávím většinu času a mám poslaneckou kancelář, tak ony potřebují především místa, kam by se chodilo. Externality. Něco, co třeba samo peníze přímo nevydělává, ale co do tohoto lázeňského města přitáhne návštěvníky. Problém je ten, že není nikdo, kdo by do nich investoval. A ten, kdo to zkusí, je odsouzen k zániku, protože externality samy o sobě zpravidla nevydělávají. To je např. historie největší současné atraktivity Mariánských Lázní – Miniaturparku Boheminium, zdejších léčivých pramenů nebo lázeňských parků. Přitom, pokud si vezmete, že největší mariánskolázeňský podnikatelský subjekt Léčebné lázně Mariánské Lázně, a.s., které vydělávají docela slušné peníze, místo aby je tady masivně reinvestoval (oni tu sice reinvestují, ale zdaleka ne tolik, kolik by mohly a kolik by si místo jejich působení zasloužilo). V jejich majetku je zničený lázeňský dům Eduard (dříve Kavkaz), zbudovaný kvůli anglickému králi Eduardu VII., který v něm při každém ze svých devíti léčebných pobytů v Mariánských Lázních přebýval, a bydlel v něm i americký spisovatel Mark Twain aj. V majetku Léčebných lázní je i vřed Mariánek – Arnika… Takové to sobectví, kdy myšlení řady zdejších podnikatelů končí na prahu jejich podniku, vede do špatných konců.

A přitom tyto tzv. externality a pověst daného místa včetně využívání povědomí, které slavné osobnosti si jej oblíbily a navštěvovaly (u Mariánek např. Thomas Alva Edison, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Rudyard Kipling, již zmiňovaný Mark Twain, Maxim Gorkij, Franz Kafka, Johann Wolfgang Goethe, Frederic Chopin, Johann Strauss, Richard Wagner, Franz Josef I., Tomáš Garrigue Masaryk, Sigmund Freud, první kosmonaut světa Jurij Alexejevič Gagarin i první kosmonaut z jiné země než USA a Rusko –Vladimír Remek), to jsou důvody, proč se to které místo lidé rozhodnou navštívit.
Pro mne, z hlediska mé profese (jako přírodovědec a povoláním zahradník), jsou takovým hodně otřesným příkladem, mariánskolázeňské parky. Základní věhlas Mariánek vznikl na pramenech, ale také na geniální koncepci Václava Skalníka, který neměl po ruce moře a chtěl vytvořit lázeňské letovisko. Jako moře tedy myšlenkově uchopil okolní lesy a z parků vytvořil pobřeží. Když se podíváte na letecký snímek Mariánek, má podobnou strukturu. Horní část lázní je něco jako francouzské Nice, kdy moře lesa, ve kterém se koupe, navazuje na město rozsáhlou pláží, kterou tvoří parky. Geniální koncept. Jeho jádro tady ještě je. Ale problém je, že údržba lázeňských parků je strašně podfinancovaná. Nechce se pochopit, že park není jen místo, kde roste tráva, a když se poseká, je to dobrý… To není dobré! Park je dynamická struktura, a ta se musí udržovat tak, aby její změny v čase nevedly k sebedestrukci. Není možné, aby všude byly stejně staré stromy. S parkem se musí pracovat a investovat do něho. Tohle je záležitost pro mne absolutně srdeční. Když jsem ještě dělal na mariánskolázeňské radnici, nechal jsem udělat rozsáhlou studii lázeňských parků i z hlediska jejich financování. A tehdy, v roce 1997, byla cena za standardní údržbu 150 ha parků cca 19,5 milionu korun. Tím myslím nejen posekat trávu, ale dělat to, co je třeba. Ostatně vezměte si, jak vypadá úprava i toho nejobyčejnějšího golfového roofu. To není, že se jenom poseká. Musí se hnojit, provzdušňovat atd. Tady se s trávníky dělá to, že se pouze sečou. A když jsou peníze, tak dvakrát za měsíc, což přesto není dostatečná péče… Kdyby se někdo podíval, kolik v Mariánkách bylo okrasných záhonů, v jaké struktuře, jak neuvěřitelně nádherné… V Karlových Varech o ně stále velmi slušně pečují. Tady ne! Když ještě byla mariánskolázeňská kolonáda lázeňskou kolonádou a ne dnešní shoping mall, visely v jejích obloucích orchideje. Městské zahradnictví mělo skleníky, kde byly palmy (rovněž ty už také z Mariánek zmizely) a krom nich desítky a desítky košů s orchidejemi. Měly velikánské květy a úžasně voněly. O to všechno už Mariánky přišly. Celkové výdaje na městkou zeleň v roce 2010 jsou necelých 14 milionů korun. To považuji za tragédii, protože dnes se lázeňské parky vyhospodařují.
Sousední Německo je v tom dál, a vznikají tam zajímavá sdružení. V roce 2006 tak zahájila činnost Kulturní instituce v Amberku, která se zabývá obnovou věhlasu „Zlaté stezky“. Císař Karel IV. ženivše se a bojovavše, zabral Falcko pomalu až k Norimberku. A jak odtamtud jezdil do Prahy, vznikla „Zlatá stezka“ jako obchodní a kulturní jednotící prvek, a to je věc která má z hlediska cestovního ruchu význam. Její roli z hlediska Evropy pro sbližování kulturně příbuzných regionů vnímám jako velice důležitou.