Zimní přejezd Nízkých Tater 1

Na Kráľovej holi jsem byl naposledy 1. března 2008. Předtím koncem tisíciletí s Pavlem Mališkou a Ivo Lukačovičem, kterému tam vichřice odnesla rukavici. I v roce 2008 jsem měl co do činění s větrnou smrští. A protože jsme se Strašným Pájou koncem roku od manželek dostali „opušťák“, rozhodli jsme se zvednout Ivošovu „hozenou rukavici“.

Čtvrtek 22.12.2011, 22.50 u nás ve Stodůlkách zvoní Mališkovi. Pavel mi odnáší lyže do auta. Oblékám přetěžký bágl a jdu za ním. Na pražském hlavním nádraží nastupujeme do posledního vagonu.
Pátek 23.12.2011, 00.05 Vlak vyjíždí. 09.30 Probouzím se před Zvolenem. V Banské Bystrici spací vagon končí. 10.40 Přesedáme do jiného. Dojídám vynikající bramborový salát, kterým mne vybavil můj osmaosmdesátiletý táta. Přichází průvodčí. Pája mu dává jízdenku a já marně hledám tu svou. Hrabu se v dokladové tašce a průvodčí odchází, aniž by ji chtěl. 12.04 Vystupujeme v Dobšinskej ľadovej jaskyni. Na staničce jsou laskaví. Otevírají nám vyhřátou čekárnu a prý kam pokračujeme. Odpovídáme, že do Telgártu. Za chvíli přichází chlápek, co odemykal, že nás tam odveze. Ale nebylo to drezínou. I s lyžemi a obrovitými bágly nás vtěsnal do maličkého volkswagenu, jehož kufr vyplňovaly reproduktory. 12.50 V Telgártu (881) u prodejny, v níž jsem v roce 2008 poté, co mne z hor vyhnala větrná smršť Emma (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Ako som mal rande s Emmou“), koupil několik lahví Spišské borovičky, nás vysadil a my pokračovali po červené značce k okraji lesa. Několik skialpinistů tu nakládalo lyže do auta. Doporučili nám jít na Kráľovu hoľu po jejich stopách. Přezouváme se z pohorek do běžkových bot a cca kilometr jedeme na lyžích až pod strmé stoupání pod elektrickým vedením. Sundáváme lyže. Boříme se do sněhu a funíme do kopce. Průsek kolmo protíná lesácká cesta, u níž Pája spatřuje seník. V 16 hodin jsme v něm. Chceme vařit, ale primus stávkuje. Dvakrát mu Pavel čistí dýznu. Po úvahách, zda lze v Banské Bystrici 24. prosince koupit nový vařič, si dává říci. Pavel roztápí sníh a vaří čaj, polévku a brkaši s masem. 17.30 Jsme po večeři a usínáme v jesličkách jako Ježíšci.

Sobota 24.12.2011, 07.40 Vstáváme. Vařič zase zlobí. A tak Pavel v dvojí funkci servismana a kuchaře vaří náš první ranní poridge. 09.15 Vyrážíme. Chvilku na lyžích, pak si je zastrkáváme do báglu. Svah sice mírní, ale i tak sotva popadám dech. Vzpomněl jsem si, jak jsem svému tehdy osmiletému synovi při nočním výstupu na chatu Sněžnou pod Králickým Sněžníkem přidělal na skluznice leukoplastí smrkové větvě. Ledva jsem si tak upravil své, zůstal mi kdesi v hlubokém sněhu talířek od hůlky. Vyndal jsem lopatu, natáhl goretexové rukavice a talířek zachránil. Cesta mlhou a fujavicí nad úrovní lesa se nám jeví nekonečnou. 14.40 Jsme ve vstupní předsíňce vysílače na Kráľovej holi (1948). Pokyny, jak se chovat, chceme-li si užívat jejího komfortu, jsou několikajazyčně. Máme radiátor topící, zářivku zářící a el. proud 220 V proudící. Dobíjíme mobily. Pája – instruktor svařování plastů –opravuje vařič a svařuje víno. Štědrý večer nastal.

Neděle 25.12.2011, 07.20 Venku vichr a mlha. Pod karimatkou mám louži. Ne, nevylil se mi bažant. To roztál sníh v igelitce, z něhož jsme večer vařili. Vytíráme podlahu. Zvažujeme počkat na počasí. 09.30 Zametáme podlahu a odcházíme. Děsně fučí. Občas mlha zřídne, takže vidíme dál než jen k další tyči. Ledová krusta sundává vosk ze skluznic. Každou chvíli přemazáváme. Krpály snášíme lyže v rukou, neb jsme si oba opakovaně ověřili, jak snadno se lze propadnout krustou a za jízdy s pětatřiceti kily na zádech to je o páteř. 12.40 Před Ždiarským sedlem (1475) pod Bratkovou (1790) v lese obědváme. Slunečný den. 14.30 Jsme v útulni pod Andrejcovou (1519). K večeři jako včera vynikající cibulová polévka a hrách s masem. 16.40 Zaléháme. Noční obloha je plná hvězd.

Pondělí 26.12.2011, 08.10 Vstáváme. Pavel vaří snídani. Poridge je vynikající. Oba navštěvujeme boudičku za útulňou. 10.30 Mažeme lyže a vyrážíme. Ono se řekne hřebenová túra. Na Heľpinský vrch (1585) za Andrejcovou ještě na lyžích. I na Veľkú Vápenicu. Do kyprého sněhu, skrývajícího vývraty, kmeny stromů a kosodřevinu, se i s lyžemi propadáme občas až po pás. 13.30 Na téměř vršku Veľkej Vápenice (1691) obědvám. Pavel trucuje, že nemá hlad. Zatímco jím lovecký salám, česnek a chleba, přemazává. Na lyžích ještě kousek po temeni kopce a chvilku dolů a už zase s běžkami v rukou. Do divoce romantické scenérie zapadáme co chvíli po kletr. Kudy by mohla vést červená značka, věštíme. Oba toho máme plné brýle. Nejdolnější úsek sestupujeme těžkým mokrým sněhem a etapově sjíždíme, sedíc na hůlkách na ježibabu nebo se jimi opíraje o svah na partyzána. 16.50 V sedle Priehyba (1190) za šera stavíme stan. Pavel na pařezu kuchtí úžasnou polévku a rýži. Dneska to pro nás, starší ročníky, bylo opravdu „maso“. Zaléháme v otevřeném stanu. Svítí hvězdy. Na těle ve spacáku suším mokré gatě, rukavice a běžkové boty.

 

• www.slovakiatourism.sk