Že jsou slovenské klobásy báječné, to už jsem věděl

S nějakou hezkou ženskou
Do Roháčů a Západních Tater jezdím řadu let. Naposledy jsem tyto nádherné končiny navštívil koncem června, protože jsem dodělal. Jednak málem a jednak předprázdninové sedmé vydání Všudybylu. Mezitím, než mi jej ve Zlíně vytiskli, jsem prožil několik nádherných dní téměř bez civilizace. A tu, kterou jsem pak na závěr tatranského pobytu absolvoval v hotelu Permon v Podbanském, tak tu doporučuji všem čundrákům i masňákům. Pouze mi bylo líto, že tam nejsem s manželkou nebo s nějakou jinou hezkou ženskou.

Tady budu bydlet
Auto jsem nechal na parkovišti před hotelem Permon. Poté, co jsem se převlékl do čundráckého a zaplatil parkování na pár dní dopředu, jsem vyrazil po červené značce. Kousek za ústím Bystré doliny jsem objevil opuštěnou salaš. „Tady budu bydlet,“ řekl jsem si, složil bágl a šel hledat vodu na vaření. Marně. Naštěstí jsem v lese objevil chatu a u ní sud s dešťovou vodou. Noc byla plná hvězd.

Ještě méně motorněji
Ráno po červené a za ústím Ráčkovej a Jamnickej doliny nabírám směr Veľký Baranec. Strmé stoupání vykonalo své. Pajdám směr Plačlivé, abych to těsně před vrcholem vzal na Ostrý Roháč, kde se potkávám s ministrem zdravotnictví Jozefem Kubinyim. Dáváme řeč. Nemotorně pak přelézám Ostrý Roháč a ještě méně motorněji z něho scházím dolů a la „o berličce hnáty křivé“. U druhého z Jamnických ples mne chytá déšť. Rychle stavím stan. Jsem dehydrovaný, vařím kotel čaje, který piji na ex, ledva trochu vychladl.

Dva dny bez vaření
Ráno mi dochází benzín. Tak tak jsem dovařil poridge. Jo, kdyby se někdo kouknul do flašky k Siggu… Ale nekoukl, takže jsou z toho dva dny bez vaření. Po hřebeni na Klin. Přes Blyšť do Pyšného sedla a odtud Kamenistou dolinou. Ještě v horní partii jsem si „uvařil“ večeři. Ve studené vodě rozmíchal bramborovou kaši, k tomu špek. Nocoval jsem opět na salaši.

Že by mi nesl snídani?
Probudil jsem se v 5 hodin. Ptáčci krásně zpívali a zalétali i do salaše, ježto neměla dveří. Jeden z nich měl v zobáčku hmyz. Že by mi nesl snídani? Posnídal jsem ve studené vodě namočené vločky, do nichž jsem přidal sušené mléko a zapil vodou. Pak jsem se vydal směr Kriváň. Poslední kus cesty před vrcholem, to byla síla! Ale když to dokázal Štúr… Při sestupu mne, kupodivu, nohy už moc nebolely. Ale ten den ráno? To byl děs! Stačil mírný sklon.

Permon's Paradise
Noc na stejné salaši. Ráno k autu. Procházím srubovou osadou, v níž potkávám prodejnu. Kupuji zde klobásky. Nejdříve dvě a poté, co jsem ochutnal, všechny. Něco ke třem kilům. Dlouho nevydržely. Ještě že jsem se s nikým nemusel dělit. Kromě pojídání klobás jsem stihl navštívit ředitele hotelu Permon Ing. Dušana Mela, udělat ze sebe člověka a objevit Permon's Paradise. Že jsou Roháče a slovenské klobásy báječné, to jsem už totiž věděl.

Riaditeľa Grand Hotela Permon Ing. Dušana Mela som sa opýtal: „Pán riaditeľ, čo vaše medvede? Majú radi české učiteľky?“
Medvede, ktorých je v našich dvoch dolinách dokopy osemnásť, majú radi nielen české učiteľky, ale ľudí vôbec. Profesnú a národnostnú otázku potláčajú. Okrem nich tu máme dve vlčie svorky, dve dvojice a dvoch vlkov samotárov. No doposiaľ sme tu nezaznamenali žiadny prípad napadnutia našich hostí a ani iných návštevníkov hôr. Teda myslím tu na hoteli. Okolie radšej nekomentujem. No napriek tomu sa tu páči nielen medveďom a vlkom, ale nebudete mi veriť, aj českým učiteľkám a verím, že nielen im.