Naposledy tedy vedli mne do jednoho ještě širokého auditorium, v němž sem víc než kde znamenitých lidí uhlédal. Ti vůkol po stěnách malované měli zdi, sruby, ploty, parkany¹, šraňky, příhrady a přívory; a zase skrze ně ty i jiné mezery a díry, dvéře i vrata, závory a zámky, a rozličné k nim klíče, klíčky a háky. Na to vše oni ukazujíc sobě, kde se a jak přejíti můž neb nemůž, rozměřovali. I ptám se: „Co pak ti lidé dělají?“ Odpovědíno mi, že vyhlédají, jak by jedenkaždý v světě při svém ostáti², aneb také z jiného na sebe něco pokojně převésti mohl, pro zachování řádu a svornosti.

Z jiného na sebe něco pokojně převésti

Jan Amos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce L.P. 1623

¹ hradební ploty ² zachovat si svůj majetek

Místy konání konferencí a kongresů v České republice bývají zejména univerzitní města. Leč v Táboře letoškem každoroční univerzitní konference o cestovním ruchu možná skončily. Nějaký vysoce postavený činitel rozhodl univerzitní objekt odprodat, že prý Jihočeská univerzita do mého rodného města nepatří. No ale při troše snahy by i Tábor na sebe něco pokojně převésti mohl a na místo Jihočeské by na táborskou ostrožinu mohla nastoupit nějaká jiná univerzita. Mé rodné město je totiž centrem rozlehlé spádové oblasti. Nad forbínou jeviště táborského Divadla Oskara Nedbala mne odmalička fascinoval štukem vyvedený nápis: „Tábor sobě“.