Významná česká žena ve světě

Ve čtvrtek 21. září se v pražském Grand Hotelu Bohemia v sále Boccaccio uskutečnila tisková konference k vyhlášení nominací „Významná česká žena ve světě“. Konferenci moderoval generální tajemník pořadatelské organizace – občanského sdružení „Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů“ Ivan Dubovický. Samotná čestná ocenění „Významná česká žena ve světě“ pak byla předána na půdě Parlamentu České republiky v rámci celosvětového setkání krajanů žijících v zahraničí. To se uskutečnilo ve dnech 17. – 22. září 2006 pod názvem „Týden zahraničních Čechů“ pod záštitou prezidenta České republiky pana Václava Klause ve spolupráci se Senátem Parlamentu České republiky, Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a Univerzitou Karlovou v Praze. Ocenění byla předána: bývalé ministryni zahraničních věcí USA Madeleine K. Albright; světově uznávané odbornici na finančnictví a bankovnictví (nejbližší příbuzné Franze Kafky) Stephany Griffith-Jones žijící ve Velké Británii; jedné z nejvýznamnějších lékařek světa (Caring Physicians of the World 2005) žijící na Slovensku Evě Siracké; vynikající dirigentce žijící ve Švýcarsku Olze Machoňové Pavlů a světově proslulé podnikatelce Ivaně Trumpové, kterou jsem při té příležitosti požádal o rozhovor.
Paní Trumpová, jak na vás působí sál Boccaccio, v němž se potkáváme a kde rád svůj volný čas trávíval Jan Masaryk?
Když jsem sem vešla poprvé, řekla jsem si: „Jéžiš, to je tak úžasně krásné! Tady by se dal udělat prestižní koncert nebo bál.“ Do sálu se vejde asi sto padesát lidí, což je tak akorát, abychom spolu mohli všichni vzájemně komunikovat. Až přijedu příště, pozvu sem všechny své kamarády, protože sál Boccaccio je prostě nádherný! Pan Masaryk věděl, co dělá.

Včera jsme se potkali na oslavách u pana doktora Josefa Vladaře v jeho restaurantu „U Vladaře“ v Praze na Maltézském náměstí. Byla tam báječná atmosféra. Mj. se vzpomínalo na léta studií a sportovní reprezentaci.
To byla ohromná léta mého života. Studovala jsem na univerzitě a byla lyžařkou. Mám tu z té doby hodně kamarádů. Předevčírem jsme se setkali s celou naší tehdejší lyžařskou partou včetně trenérů, a tak jsme hodně vzpomínali.

Proč máte ráda život?
Prostě proto. Miluji svoji rodinu. Ráda pracuji, cestuji, ráda sportuji, zajímám se o umění a samozřejmě o byznys. Můžete mne „hodit“ do jakéhokoliv oboru a vysoce pravděpodobně o něm budu něco vědět. Dokážu se v něm orientovat.

Dobře. Takže co cestovní ruch jako byznys? Podle mne toto hospodářské odvětví v České republice zhodnocuje asi tak deset, maximálně dvacet procent jejího potenciálu. Nejen lidského, což ostatně ilustrují úspěchy lidí, jako jste vy – zahraničních Čechů, ale i přírodních, architektonických, urbanistických krás, kulturního dědictví atd. atd. Paní Trumpová, jak vidíte čerpání potenciálu cestovního ruchu v České republice vy?
Zaznamenala jsem ohromný posun správným směrem. Pochopte ale, to je otázka času. To není hned. Trochu to trvá, aby se všechno změnilo z někdejšího komunistického režimu. Z časů, kdy nikdo nemohl být chudý, nikdo nemohl být bohatý. Kdy nás všechny drželi ve stejných mezích. Nemohli jsme prostě vyniknout. Teď, jak se vše otevřelo, se začíná projevovat potence zdejších lidí. Češi jsou totiž velice inteligentní a velmi rádi pracují. Vidím ohromnou změnu. Vždyť jsem tady dlouho žila a studovala. Teď vidím, jak je každý hrdý na to, čeho dosáhl. Jen se podívejte na spousty zrestaurovaných a opravených domů. Začínají byznysy. Tolik nově vznikajících restaurací jako tady jsem neviděla nikde jinde na světě. Snad každé dveře v centru Prahy jsou novou restaurací. Ještě pět až deset let. Všichni návštěvníci tvrdí: „Praha je nádherná. Lepší než Paříž.“ Vývoj jde dobrým směrem.

Stejný postřeh mi sdělila i praneteř zakladatele proslulé značky sportovních automobilů Enza Ferrari Silvia Ferrari, když v roce 2004 opět po sedmi letech navštívila Prahu (viz www.e-vsudybyl.cz, heslo pro fulltextový vyhledávač: „Ferrari aneb když s takovým jménem žijete v Maranellu“. Ale ne všichni nosíme jméno slavné rodiny jako např. Silvia, a přitom je pro každou zemi hodně důležité, aby měla své vzory a její obyvatelé měli povědomí o těch, kteří něco dokázali. Tím jsem se dostal k našemu dalšímu společnému známému, a to ke Karlu Muzikářovi, který o to již řadu let usiluje. Tedy, aby se o takových lidech, jako jste vy, vědělo. Ostatně jak dokumentuje fotoreportáž z vyhlašování „Českých 100 nejlepších“ zveřejněná v prvním vydání Všudybylu 2006, loni 25. listopadu jste osobně za přítomnosti prezidenta České republiky pana Václava Klause převzala cenu „Lady Pro 2005“ ve Španělském sále Pražského hradu.
Karel Muzikář je fantastický. Včera jsem mu volala, budeme mít dneska čaj. Jeho práce je pro Českou republiku nesmírně záslužná.

Další náš společný známý je Ivan Chadima, s nímž bylo v šestém vydání letošního Všudybylu interview s názvem: „S Ivanem Chadimou nejen o hotelu Yasmin“, v němž se mj. zmiňuje o svém kanadském působení.
To je rovněž můj ohromný kamarád. Bydleli jsme ve stejném domě v Château Maisoneuve v Montrealu. Já v jednom rohu a on v protějším. Je to ohromný profesionál. Teď dělá hotel Yasmin v Praze. Přeji mu všechno nejlepší.

Před chvilkou skončila tisková konference, na níž jste prozradila, že své podnikatelské aktivity chcete rozšířit i do České republiky. Můžete je zkonkrétnit?
Ještě moc ne. Nicméně velmi ráda bych tu měla např. butik hotel, nebo mi říkali, že bych prý mohla kasino. Deset let jsem totiž trénovala kasina v Atlantic City. Máte-li však kasino, musíte se mu věnovat čtyřiadvacet hodin denně. Já však mám svoji rodinu v Americe, a tak vím, že nemohu. Hotel s vlastním management týmem, to by nebyl problém, nebo další produkty – obchůdky, butiky. Tak to momentálně vidím.

Na tiskovou konferenci jste přišla se svou maminkou.
S maminkou se máme velice rády. Hodně často mě navštěvuje. Odtud z Prahy, když tu všechny mé práce skončí, pojedeme v sobotu do Zlína. Dělá mi tam velkou party pro své i mé přátele. Nevím, zdali všechny poznám… Potom jedeme do Saint Tropez, kde jsem v létě otevřela restauraci. Až potom teprve do Ameriky.

Děkuji za rozhovor.