Ve znamení Kozoroha 3

Každou chvíli dutě zapraští
Na refugiu Corsi jsem došel v 17 hodin, tedy ve dvojnásobně dlouhém čase oproti na ukazateli avizovanému. Jako by to časovali horští myslivci, běžící za svou kapelou vřeštící v šestiosminovém taktu. Za refugiu Corsi jsem v bystřině nabral do každé ze tří flašek půldruhého litru vody a do sebe (téměř na ex) také. Pokračoval jsem po vojenské cestě, zařezávající se od strmých úbočí, abych si někde na krásném místě postavil stan. Kolem spousta kozorožců a svišťů. Svišti jsou pěkně vypasení, kozorožci rozverní. Je fantastické, jak bezpečně se na šikmých až kolmých stěnách pohybují. Každou chvíli to dunivě zapraští, jak se (ti mladí) proti sobě vzpínají a trkají nad srázy.

Škrbina Prednije špranje
Sobota 10.7. Spal jsem celou noc s občasným podíváním se na hvězdy. Někdy nad ránem na tropiko zabubnovalo pár kapek deště. Vstávám v 7.00. Slunéčko. Svítí škvírou v mracích a pouze na můj stan. Sto metrů nade mnou tkví oblačný dekl. 8.30 vyrážím. V 9.15 kolem sněhových polí docházím do mlhy a sedla na mapě označeného jako ústí „Škrbiny Prednije špranje“ (Cima de la Puartate) 2138 m n.m. Fouká a nic moc vidět. K bundě oblékám goretexové gatě. Jít dál? Moc se mi nechce. Nejen proto, že v mlze není co fotit. V „škrbině“ je kaplička a pár metrů nad ní téměř, no téměř vodorovný plácek akorát na můj stan.

10 hodin. Začínám vážně zvažovat, že si jej postavím. V 10.30 jsem začal. Pak jsem s igelitkou došel pro sníh na vaření a zalehl. Zkrátka sobota, den volna. Sigg hučí, dělám vodu. Kolem 13.00 se na chvilku ukázal sluneční jas. Udělal jsem 4,5 litru vody a vaření završil brkaší, kterou jsem zkonzumoval ve 14 hodin. Půldruhého litru čaje jsem si nechal na zítřek. Pak jsem z té námahy usnul a probudilo mne až půl šesté. Mezitím pršelo. Ostatně rozpršelo se, ledva jsem dovařil. Udělal jsem si večeři: bujon, rýži a zakončil perníkem. Honila mne mlsná – a v mrňavém stanu? Tam není kam utéct. Jsem v oblacích a mezi mraky – jsou pode mnou nad Rio del Lago a nade mnou taky. Mlha se valí vzhůru „škrbinou“. Přízračný svět. Nevím, ale možná už nepůjdu výš. Asi to tam bude na blembák a na sedák s úvazkem. Ostatně, tak byli vybaveni dva Italové, co kolem mne v deset ráno prchali dolů. V 19.30 jsem po večeři. Posílám SMS ženě a kamarádům.

Opět jsem nic nepřiškvařil
Neděle 11.7. Celou noc pršelo a hřmělo. Občas blýskání. V 7.15, kdy se probouzím, je to to samé. Připravuji se na vaření poridge ve stanu – bez šutru pod vařičem a našikmo. Zadařilo se! Opět jsem nic nepřiškvařil ani nezapálil. Krok za krokem jsem měl vše připraveno tak, abych jednou rukou držel vařič, druhou rukou hrnec a třetí rukou míchal belebel v kyblíku. Jak jednoduché, když se ví, jak na to. Nicméně vědět ještě neznamená umět! V bříšku jako v pokojíčku. Jo, je to dřina. Musím si trochu zdřímnout. Už je 8.00 a díky seříznuté PET flašce nemusím ze stanu! Jelikož kdybych vylezl, zalézal bych nejen vyčůraný, ale i zasněžený.

Sněží, hromy blesky
10.30 Stan se zmenšuje a je v něm tma. Buším do jeho boků i do stropu, aby mne nezavalilo. Z tropika sklepávám kilogramy rychle se vrstvícího těžkého sněhu. Sněží fest. Asi tu uhniji ještě jednu noc. Ještě že mne to nechytlo úplně nahoře. Mohl z toho být zážitek nadosmrti. V 11.00 akce. Musím. Fantastické ovesné vločky ze Slovenska plné vlákniny fungují neúprosně. Sněží, do toho blesky a ozvěnou násobené hromy. Snažím se rozpoznat, zdali laviny padají zrovna přes mé útočiště. Nezdá se… Ale kdo ví, co je pár set metrů nade mnou v místech, do nichž chvíli co chvíli třískají blesky! Nabral jsem kus starého sněhu na vaření a zahájil přemisťovací manévry tak, aby spolu se mnou do stanu vniklo co nejméně sněhu nového.